Kauza Dagmar Máchové je skutečný případ číslo jedna naší justice. Jen o něm málokdo mluví

GLOSA VÁCLAVA VLKA | Začínám vždy poznámkou o počasí. Je to anglické a neutrální. Lepší než rovnou psát o justici, pak by mohl člověk mít sklon k negativismu. Představme si tedy teoretickou situaci: je neděle, teď odpoledne svítí slunce a je takové (i když květen) hezké jarní dubnové počasí.

Člověk si ještě v klidu čte noviny a není mu líto, že není venku, neb je stále frišno. Tak si čtu o paní Marii, podle které by měli veřejnoprávní novináři jít společnosti příkladem a přiznávat majetek. Jejda, tak proč ne. Je to stejně moudré vyjádření jako to od bývalého policejního prezidenta o odposleších. Vzpomínáte? „Kdo nic neudělal, nemá se čeho bát? Proč nenahrávat všechny a všechno.“ 

Signifikantní je, kdo to navrhnul původně: Komunisti. Závěr je celkem zřejmý. Nejsem až takový kritik paní ministryně Marie B., řadu jejích věcí a rozhodnutí vidím reálně a rozumně. Ona jen mimoděk dokazuje, že když jsi vyrostl za komunismu, nechává to na tobě následky. Regulovat a potlačovat, kontrolovat a dozírat Ti přijde přirozené. 

Všechny ale mohu uklidnit. Piráti, kteří za socialismu nevyrostli, budou mít stejné nápady. Jen jim to přijde nikoliv přirozené, ale naopak novéskvělé. Proč o tom píšu v glosáři o dění v justici? Protože svobodná novinařina je pro spravedlnost důležitější než vzdělání soudců a státních zástupců.

Zbytek textu je pro předplatitele
dále se dočtete:
  • Co si stání zástupci odnesli z kauzy desítek kilogramů zlata v případě Nagyová?
  • A proč o státním zastupitelství spíše vypovídá kauza Dagmar Máchové?
sinfin.digital