PRÁVNÍ FILOZOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Jsou týdny, jako právě ten končící, které se vyznačují svátečností, neboť jsou spojeny s nějakou významnou historickou událostí, nesou odkaz velkých osobností či symboliku, která prostoupila obecně lidské, náboženské i přírodní tradice.
Pravda je, že nepamatuji velikonoční svátky, během nichž by se místo vzývání duchovních hodnot a radosti nastupujícího jara hovořilo spíše o vakcínách, lockdownech, omezování pohybu, přehlcených nemocnicích a promořování (my, právníci, máme jako speciální téma nouzový stav a o ústavnosti jeho vyhlašování se dovedeme celkem marně hádat už měsíce). Realita je zkrátka realita, optimisticky moc nevypadá. Každá hrstička svátečního optimismu je ale mimořádně cenná, kdyby milimetr naděje a síly dodala. Jen kde tu hrstičku hledat?
Problém je mimo jiné v tom, že bez ohledu na covidové řádění recentní společnost v určitém smyslu onen pozitivní pel kdesi cestou k ultraliberální utopii politické a jiné hyperkorektnosti zčásti poztrácela. Měli bychom na to dávat velký pozor, neboť se nezadržitelně suneme do doby formulářů, návodů a poučení, což jsou formativní elementy, které člověku nesvědčí.
Uvědomil jsem si to v posledních dnech několikrát. Minule jsem tu psal o firemním testování živnostníků a malých závodů. A ejhle – už jsem dostal do datové schránky návod, jak testovat, jak hlásit, že tohle smím jen na tomto formuláři a ne jinak. Ne že bych mohl nějaké hodné paní úřednici napsat: „Testoval jsem se tehdy a tehdy a vždy s výsledkem negativním,“ což je vlastně dnes zpráva pozitivní. Co není ve výkazu, jako by nebylo.
Daňové správě formuláře jaksi promíjím, ta na ně má každoroční gebír. A správa sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovny, vzal to čert, na to už jsme si také jaksi zvykli. Teď nás poučuje ta statistika, abychom se dokázali správně sečíst, a pan Baldýnský si libuje, jak hladce mu to šlo. Třeba mi to půjde také, ale to bych se divil.
Kultura si přisadila. Knihkupectví jsou sice zavřená (zřejmě v představě, že koronavirus mezi krabice kostkového cukru nezaleze, kdežto mezi všelijakými těmi Zafóny, Palahniuky a Cornwelly by měl pré), ale úřad už zase chce vyplnit formulář o vydavatelské činnosti.
Velké korporace si se státem nezadají – třeba telefonní společnosti, banky, komerční pojišťovny. Měl pravdu ten starý polský profesor, kterého často připomínám, když Sókratova fiktivního žáka Byrókrata nutil uvažovat, co je důležitější – zda společenské poměry, nebo formulář (formulář vyhrál na celé čáře): a to bylo v dobách, kdy se o on-line výkazech nikomu ani nesnilo!
I s tím poučováním je to zapeklité. Už nám vlezlo pod kůži, že po každém mimořádném opatření (o němž pořád nevíme, jestli je právním předpisem, opatřením obecné povahy, nebo čím to vlastně, a jsem zvědav, kdy to Ústavní soud rozlouskne) vystoupí maskovaná vládní delegace v televizi a poučí nás, co tím básník chtěl říci. Léta jsem si myslel, že výklad práva je výsostnou věcí soudu. Takže to tedy asi právo není, když to vykládají ministři …
Nebo jiná poučení. Zrovna jsme s renomovaným znalcem civilního procesu, ústavním soudcem Jirsou, dopsali takovou drobnou filozoficko-praktickou monografii o dokazování, a když ten rukopis po sobě čteme, zjišťuji, jak velkou plochu jsme věnovali právě problému poučování. Stará dobrá zásada, že ve sporu dvou rovných stran před soudem přeje právo připraveným a bdělým, dávno neplatí. Soud musí poučovat a poučovat a poučovat. Když to spojíte s bujícím množstvím všelijakých opravných prostředků, není divu, že mnohá soudní řízení trvají tak dlouho. A přitom – kdo chce vidět, vidí – naše soudnictví zdaleka není tak pomalé, jak se mu neprávem přičítá. Na brzdě nestojí soudci, nýbrž procesní právo.
Ale má to i jiné stránky. Advokáti protestují, že policie některé z nich začala stíhat, protože poučovali své klienty předvolané k podání vysvětlení, že nejsou povinni vypovídat. Advokacie je sice soukromá, ale při poskytování právních služeb vykonává vpravdě veřejnou službu, bez níž by nebyla garantována jedna ze základních ústavních vymožeností, totiž právo na právní pomoc. Tak jak tedy?
Ač jsem roduvěrný ateista, mám utkvělý pocit, že právě tyhle svátky s jejich duchovními tradicemi (a to nejen křesťanskými) dávají společnosti už po věky také jistý návod a poučení. Ale jsou to návody a poučení nějakého jiného, zdá se mi – vyššího ranku. Mluví o potřebě sounáležitosti, vzájemného pochopení, lásky (nebojme se slov, která se pomalu ztrácejí z veřejného prostoru), ale také odpovědnosti každého za sebe a každého za jiné. Nejsou to návody k obsluze, manipulativní manuály ani nekonečné výkazy spravované systémy, které se spolehlivě pokazí v tom nejméně vhodném okamžiku. Jsou v nich ty hrstičky optimismu, kterých nám je právě teď zapotřebí. Tak je nepoztrácejme. Přeji hezké svátky.
JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.
