PRÁVNÍ FILOZOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | V týdnu, který právě končí, jsme prožili dva sváteční dny těsně spojené s českou státností a historií, jež ukazuje, že – poněkud překvapivě – i Češi mají své hrdiny. Popravdě ovšem řečeno: drtivá většina spoluobčanů ponechala osudy cyrilometodějské i husitské mise celkem bez povšimnutí, zato by si byli rádi tradičně užili ten zázrak, který umožňuje vzít si tři dny volna a mít z toho devítidenní dovolenou.
Hádám, že vedoucí garnituře přiskočily volební bodíky, protože vláda, které se mnoho nevede, tentokrát zařídila, že 5. a 6. červenec nepropadly kumulací s víkendem. Pravda, trochu jí to kazili epidemiologové, kteří zase začali otravovat s nějakou mutací (samozřejmě naschvál, když začínají prázdniny), a meteorologové, kteří nechtějí (samozřejmě naschvál, když začíná léto) ustoupit od umíněného zvyku, že o prázdninách, v létě a o víkendech má pršet. To vše ovšem bylo z velké části překryto novou vlnou občanské solidarity s oběťmi tornáda, která znovu ukázala, že Češi zdaleka nejsou odkázáni jen na neobyčejné hrdiny husovského kalibru, nýbrž že jsou mezi nimi spousty obyčejných hrdinů práce, soucitu a pomoci.
Náhle se ovšem vynořil také odvěký tuzemský problém. Výsledky občanských sbírek (až na těch pár gaunerů, kteří se hned chopili příležitosti, aby si něco nakradli) připomněly táborské kádě, do nichž každý přispěl, čím mohl. Do hry vstoupily celkem vstřícně pojišťovny a stát se rozhodl přispět dotacemi (pomiňme pro tuto chvíli mnoho jiných pozitivních faktorů – brigádníky, dobrovolné hasiče, složky integrovaného záchranného systému a nepočítaně dalších).
