PRÁVNÍ FILOZOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Je to zkrátka jako v tom starém populárním filmovém českém muzikálu, jen zdaleka ne tak půvabné, zábavné, natož pak chytré. Injekční stříkačky mění se v očích části veřejnosti v jakési biologické zbraně hromadného ničení. Roušky se stávají v myslích demonstrantů zámky na ústech svobody. Zuřivě se očkuje proti jiné variantě viru, než jaká zrovna vládne. To nevadí, očkování už dávno nemá primárně medicínskou, nýbrž politickou povahu. Lid se jím dělí na očkované a neočkované.
V okamžiku, kdy nákaza kvantitativně vrcholí, vyhlašují představitelé státu rozvolnění. To je správně. Očkovaní i neočkovaní občané vyjdou společně do hospod, někteří si možná dají vzájemně po hubě, ale pak zavládne opět smíření a bratrství. Do toho Nejvyšší správní soud se svou mantrou, co podle zákona jde, co jde podle jednoho zákona, zatímco podle druhého nikoliv, a co nejde vůbec (až na výjimky, samozřejmě). Těm, kteří zatím do hospod nemohou, svítá nezřetelné světlo na konci tunelu. Těm, kteří nesmějí do bazénů, kyne jen naděje, že s jarem bude koupel povolena v rozmrznuvších bystřinách. Proč bychom se netěšili?
