Mladá generace světových akademiků se zdaleka nezabývá jenom myšlenkami na renesanci marxismu, jakkoliv to tak často působí. Třeba Detlef von Daniels napsal zajímavou práci, ve které přišel s odvážnou myšlenkou. Nejvyšším stádiem liberální demokracie je monarchie. Anglickému králi Eduardovi Sedmému se připisuje výrok, že i korunovaný šašek je lepší hlava státu než ten nejlepší prezident. Něco na tom je.
Eduard Sedmý (1841–1910) tím korunovaným šaškem myslel sebe. Byl – jak to působivě popisuje Lytton Strachey ve své monografii královny Viktorie – mimořádně nezdárným synem mimořádně spořádaného královského páru. Byl nevycválaný, nedůsledný, marnivý a poživačný. Přesto dokázal Velkou Británii provést jedním z nejkrizovějších období jejího vnitřního vývoje, pověstnou „ekonomickou menopauzou“.
Imperiální hospodářství viktoriánské éry se hroutilo samo do sebe, po věku páry nastupoval věk turbín. V politice chyběly velké osobnosti typu Disraeliho či Pitta, impérium hledalo směr dalšího vývoje, každodenní provoz státu komplikovaly neustálé spory. Eduard, vychovaný v nezlomné víře v přetrvávající povahu konstituční monarchie, byl svorníkem, který v krizové době držel pohromadě celou stavbu britské společnosti. Proto také mohl pronést výše zmíněná slova. Řekl je (údajně, jinak přesný Strachey zdroj neuvádí) po setkání s americkým prezidentem Theodorem Rooseveltem, který mu vyprávěl o tom, jak sám zasahuje do každodenní politiky.
Detlef von Daniels ve své práci dovozuje, že „panování je nejvyšším stupněm veřejné služby“. Jde o starou tezi, o jejíž význam a náplň se dlouhá staletí vede více méně státoprávní debata. V monarchickém kontextu lze říct, že ideu panovníka coby prvního služebníka státu pro moderní svět objevili římští císaři z antoninovské dynastie; zejména Antoninus Pius (86–161) je považován za zářný vzor panovníka, který ačkoliv je vybaven absolutní mocí, tuto moc nikdy nezneužívá, a to dokonce ani k soukromému prospěchu.
Robert Filmer v Anglii během velké diskuze o povaze odvozenosti moci panovníků tvrdil, že panovnická moc je božská proto, že každý panovník je potomkem Adama a Evy. Velký filozof John Locke ve své známé polemice dovodil, že pokud by Filmer měl pravdu, mohl by docela dobře být panovníkem z Boží vůle každý, což by znamenalo konec monarchie. Nikoliv, božská vůle není předpokladem dobrého vládnutí, ale potenciálním alibi pro jakoukoliv absolutistickou zvůli. Historie k tomuto tvrzení poskytuje celou řadu příkladů. Dokonce i Hitler svoje řádění opodstatňoval „prozřetelností“, což nebylo nic jiného než jinak pojmenovaný princip božské moci. Stalin se zase odvolával na nezvratné zákonitosti dějin, což mimochodem dokazuje, jak gnostická jsou ve své prapodstatě všechna totalitární hnutí.
Panovnická moc musí nutně být kultivována společenským konsenzem. Panovník vykonává moc nikoliv svrchovanou, ale odvozenou od souhlasu těch, jimž vládne. To je podstata konstituční monarchie. Zde se dostáváme k zajímavé terminologické hříčce. Monarchie nese konzervativní, zpátečnickou konotaci. A přesto – množství západních zemí je monarchiemi a přitom je lze považovat za prototyp liberální demokracie: Norsko, Švédsko, Dánsko, Nizozemsko, Lucembursko, Velká Británie, Španělsko…
Jinak řečeno, monarchie zdaleka není v neslučitelném konfliktu s liberální demokracií. Naopak se zdá, že monarchie liberální demokracii svědčí daleko lépe než republikánská forma státního zřízení. Konstituční monarcha bývá zárukou proti autoritářským tendencím. A zajímavé opět je, že se autoritářské tendence uplatňují v zemích, které nemají dlouhou demokratickou tradici. Stačí se podívat do Maďarska, kde si Viktor Orbán stále patrněji hraje na jakéhosi post – Horthyho, ovšem bez jeho osobnostních kvalit. Pokud by snad čtenáři či čtenářce Budapešť připadala příliš daleko, stačí se podívat do Prahy. Jeden autoritář obývá sídlo ministerských předsedů, druhý se zabarikádoval za zátarasy na Pražském hradě.
