PRÁVNÍ FILOZOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Před dávnými časy, jen shodou okolností právě 18. března (revolučního roku 1848) měli u Palackých slávu. František – v té době padesátiletý, titulem „Otec národa“ ještě neověnčený – právě vydal první svazek Dějin národu českého v Čechách a v Moravě.
Jednou z těch starých pravd je genetická informace o původu migrací. Podle Deutsche Welle z prosince 2017 pocházelo nejvíce emigrantů kolem poloviny druhé dekády 21. století z Afghánistánu a Palestiny a celkový počet migrantů, kteří nežili ve své rodné zemi, se celosvětově odhadoval na 150 až 185 milionů (podle OSN 250 milionů). Zdvojnásobil se za třicet let, můžeme-li věřit Wikipedii. Nesmíme zapomenout, že brzy nato opět gradovala blízkovýchodní výbušná situace.
Teď přišla na řadu Evropa. Pokud by měl ukrajinsko-ruský konflikt pokračovat ve stejných parametrech jako v prvních třech týdnech aktuální války a pokud by eskalovaly další „běžící“ válečné střety ve světě, museli bychom počítat s násobně vyšším migračním tempem. Přitom zde jde jednoznačně o migraci vynucenou mezinárodními konflikty, o válečné uprchlíky, nikoliv o ekonomické migranty, jejichž masy se vždy s takovými událostmi rovněž automaticky rozrůstají. Přičtěme environmentální a obecně ekonomickou migraci. Svět je v migračním pohybu.
Jsme svědky začátku nového „stěhování národů“, jak by nejspíš uzavřel Palacký. Na rozdíl od dřívějška však nepřevažuje ve formování velkých skupin migrujících osob prvek kmenový a národnostní, nýbrž právě občanský. Toto – byť se konkrétní příčiny různí – už není náraz několika vln vyvolaných určitou nahodilou událostí. Toto je začátek obrovského vlnobití spojeného navíc s hledáním nové globální mezinárodněpolitické architektury.