Stawaritsch: V boji s koronavirem nás může inspirovat i Ústava z první republiky

Adam Stawaritsch

13. 04. 2020 • 08:30

KOMENTÁŘ ADAMA STAWARITSCHE | Nedávno jsme si připomněli 100leté výročí prvorepublikové Ústavy. Ta je stále aktuální a může být rovněž podstatným zdrojem inspirace v souvislosti s pandemií koronaviru. Zápas o demokracii samozřejmě nelze srovnávat s virovou infekcí, přesto zde však jistá paralela je. Z tehdejší Ústavy totiž vychází množství dnešních práv a svobod, které jsou právě nyní zkoušeny a jejichž význam si tak naplno uvědomujeme.

V roce 1918 skončila první světová válka a Rakousko-Uhersko se ocitlo na konci své existence. Soustátí desítek národů vyčerpané válkou, ekonomickou nestabilitou a zejména nespokojeností velké většiny svých obyvatel nemohlo potkat jiný osud než zánik, což podstatně ovlivnilo mapu Evropy i dějiny starého kontinentu na celé další století. Ústavní vývoj u nás však nebyl ovlivněn jen nutným zánikem Rakouska-Uherska, nýbrž zejména semknutostí, vytrvalostí a nezlomnou vůlí českého národa na cestě za samostatností.

Přijetí Ústavní listiny Československé republiky o šesti hlavách, která přežila více než čtvrtstoletí a po celou tuto dobu dávala rámec demokratickému ústavněprávnímu vývoji v Československu, totiž nebylo zpočátku vůbec jednoznačné, neboť bylo nutné přijmout takové její znění, které bude přijatelné pro Čechy, Slováky, všechny národnostní menšiny i politické strany. Kompromis byl však nakonec nalezen a Ústava na našem území platila až do 9. května 1948, kdy byla nahrazena komunistickou Ústavou Československé republiky. A až teprve čas nám ukazuje, jak dobrým kompromisem Ústava z roku 1920 byla.

My, národ Československý!

Ústava z roku 1920 hned v preambuli, po vzoru Ústavy Spojených států amerických, uvozovala národnostní princip, a to slovy „My, národ Československý“ a zakotvovala odhodlání československého národa „přičlenit se do společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový.“ Vůbec poprvé v naší historii tak byla potvrzena a proklamována existence československého národa, národa sebevědomého, samostatného a hrdého.

Zákonodárná moc byla svěřena dvoukomorovému parlamentu, Národnímu shromáždění. Výkonná moc byla propůjčena vládě a prezidentovi republiky, s přesně vymezenými pravomocemi (které se v podstatě neliší od těch dnešních), který byl volen na sedm let nejvýše dvakrát po sobě, s výjimkou pro Tomáše Garrigua Masaryka.

Byla vytvořena soustava nezávislých soudů s Nejvyšším soudem, Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem. U posledně uvedeného je vhodné uvést, že v Evropě se v roce 1920 vyskytovaly pouze celkem dva ústavní soudy – rakouský a právě ten československý. Z tohoto pohledu lze Ústavu 1920 nepochybně označit za nadčasovou, neboť nastartovala pravidla ochrany ústavnosti, včetně ochrany práv a svobod občanů, což je úloha, kterou mají všechny současné ústavní soudy v demokratických státech stále.

(R)evoluce ve volebním právu

Z dnešního pohledu se v demokratickém právním státě může zdát těžko představitelná až nereálná skutečnost, že bychom nemohli volit – to byla nicméně v období před počátkem 20. století realita. Mužům bylo v Rakousku-Uhersku umožněno jít poprvé k volebním urnám na principu rovného (každý hlas má stejnou váhu), všeobecného (pro všechny bez rozdílu původu, rasy apod.) a tajného volebního práva v roce 1907.

Nebylo však až na výjimky umožněno volit ženám – to změnila právě až Ústava 1920, která zavedla všeobecné, rovné a tajné volební právo bez rozdílu pohlaví a stala se tak jednou z prvních na světě, která ženám přiznala právo volit. Ženy však také mohly být do funkcí voleny. Zajímavostí je, že až na výjimky týkající se zejména zdravotního stavu, bylo jít k volbám povinné, a to pro každého občana.

Kolébka základních lidských práv a svobod

V oblasti občanských práv a svobod byla Ústava 1920 významně ovlivněna ústavním vývojem v Americe a Francii, i do ní byl proto zařazen katalog občanských práv a svobod, garantující ochranu jednotlivce vůči státu.

Poprvé tak bylo ústavním zákonem na našem území zaručeno právo na rovnost, svobodu osobní a majetkovou, domovní, tisku, shromažďovací, spolkovou, petiční, svobodu projevu a svobodu náboženskou. Částečně upravovala i sociální práva (zaručovala kupříkladu právo na vzdělání a ochranu manželství a rodiny). Všechna výše uvedená práva a svobody následně převzala (a rozšířila) i Ústava České republiky.

Z hlediska práva na rovnost byla zakotvena rovnost všech před zákonem, rovnoprávnost muže a ženy, bez ohledu na jejich společenské postavení. Všichni státní občané byli před zákonem plně rovni a požívali stejných občanských a politických práv bez ohledu na rasu, jazyk nebo náboženství, tedy včetně národnostních menšin. Z dnešního pohledu opět věc samozřejmá, ve 20. letech předchozího století ale nemyslitelná.

Pro život v dnešní demokratické společnosti 21. století je také zcela nepředstavitelná absence svobody projevu. Ta Ústavou 1920 byla garantována a bylo stanoveno, že každý může v mezích zákona projevovat své mínění slovem, písmem, tiskem, obrazem a všemi jinými způsoby. Tedy opět ve stejném rozsahu jako dnes.

Kromě výše uvedeného však Ústava 1920 vycházela ze zásady „je dovoleno vše, co není zákonem zakázáno.“ Je to především tato zásada, která potvrzovala pozici Československé republiky jako demokratického právního státu a kterou opět převzala i Ústava České republiky.

Inspirace pro dnešní dny

Stoletá dáma, jejíž významné životní jubileum si připomínáme, byla značným zdrojem inspirace pro současnou Ústavu České republiky, a to zejména v oblasti dělby moci a ochrany lidských práv a svobod, ovlivnila značně i tvorbu Listiny základních práv a svobod. Současná Ústava se od ní z toho důvodu v podstatě neliší. Proto lze Ústavu 1920 označit v kontextu střední Evropy za nadčasovou a moderní. Zároveň však zařadila Československou republiku mezi demokratické právní státy Evropy a jejím občanům poskytla svobodu a občanská práva, která do té doby v podstatě neexistovala, se všemi podstatnými aspekty, jak je známe a vnímáme dnes, čímž podstatně ovlivnila jejich běžný život.

Ústava 1920 nicméně může být podstatným zdrojem inspirace v souvislosti s pandemií koronaviru. Samozřejmě nelze zápas o demokracii srovnávat s virovou infekcí, přesto však zde jistá paralela je. Pokud by totiž neexistovalo nezdolné úsilí a touha národa, nemohla by Ústava 1920 vůbec vzniknout, ruku v ruce se vznikem samostatné Československé republiky. A proto pokud nebude naše úsilí a vytrvalost v boji proti koronaviru podobná, nemůžeme z tohoto boje vyjít jako vítězové, nýbrž jako poražení. A to by byla škoda.

Nenadávejme tedy, pokud zrovna nemůžeme do své oblíbené kavárny či na plánovaný výlet do zahraničí. Zejména v době, jakou přinesl koronavirus, se nejvíc projeví, jak moc je nutné vážit si lidských práv a svobod, která našim předkům poprvé přinesla právě Ústava 1920. Ta převzala a rozvinula Ústava České republiky a právě ta jsou v důsledku nyní vyhlášeného nouzového stavu omezena.

Stejně si totiž svých nově nabytých občanských práv a svobod vážili všichni občané první republiky, kteří si dobře pamatovali doby, kdy si nebyli rovni před zákonem a kdy nejen svoboda pohybu a pobytu byla pouhým přáním. Pokloňme se tedy s úctou této stoleté dámě, jež nadále ovlivňuje naše každodenní životy a jako memento připomíná, že za svobodu, demokracii a hrdost národa je třeba stále bojovat.

Mgr. Adam Stawaritsch působí v advokátní kanceláři bpv Braun Partners.

SDÍLET