Januš: Nacistům a komunistům podlehne sebelepší ústava. Budoucnost záleží na lidech

Jan Januš

06. 03. 2020 • 07:00

KOMENTÁŘ JANA JANUŠE | ODS představila návrh zákona o ochraně ústavních institucí, trochu populisticky a patrně bez větších šancí na jeho schválení. Časově ale tento její záměr zapadá přesně do dnů, kdy si připomínáme 100 let existence první velké československé ústavy. Ta je dodnes pro mnohé vzorem a i v době svého vzniku k ní mnozí z okolních států závistivě vzhlíželi. Právě glorifikovaná Ústavní listina z roku 1920 ale dokazuje, že zákony jakéhokoliv stupně, síly a závaznosti, „reálnou moc“ na ochranu demokratických institucí ve skutečnosti nemívají.

 

„Chráníme demokracii a Ústavu. Proti zneužití ze strany polokomunistické vlády nebo kohokoliv jiného. Proto předkládáme zákon o ochraně ústavních institucí. Navrhujeme rozšíření článku 40 Ústavy, který se týká zákonů, k jejichž změně je nutný souhlas obou komor Parlamentu, to znamená, že Senát nebude možné v těchto případech přehlasovat rozhodnutím Poslanecké sněmovny,“ uvedl tento týden předseda ODS Petr Fiala.

„Je to velmi důležité zvláště dnes, kdy je stát zneužíván ve prospěch zájmů oligarchy a kdy si prezident Ústavu vykládá, jak ho napadne. Je to i konkrétní krok a reakce na oprávněné obavy občanů o zneužití právního státu vyjadřované opakovaně na protestních demonstracích. Ukazuje se, že Senát je pojistkou proti zvůli polokomunistické vlády, proto musí být jeho hlas slyšet silněji. Tato navržená změna posílí ústavní pojistky demokracie a zabrání účelovým změnám důležitých institucí,“ dodal Fiala.

Důležité je ale to, že by šlo o změnu Ústavy a na tu ODS nebude mít podle všeho sílu. Pokud jí ale skutečně jde jen o „ochranu ústavních institucí“ a nikoliv o politiku, takový zákon stejně prakticky nepotřebujeme. Alespoň dokud platí násobně důležitější právní předpis, Ústava České republiky z 1. ledna 1993. „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana,“ zní první odstavec jejího první článku, k čemuž první odstavec druhého článku dodává: „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“

Třeba článek pět pak stanoví, že: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ Hlavní ale je, že podle druhého odstavce devátého článku „změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná“.

Možná si vzpomenete, že stejná ustanovení jsem zdůrazňoval už dříve, když jsem psal o tom, že některým lidem už demokracie nevoní. Právě ony jsou totiž pro současnou pozici České republiky klíčové. 

Ústavní soud nevzbuzuje pochyby, jeho obsazování odpovídá Ústavě. Stejně tak dochází pravidelně k demokratickým volbám s možností soudního přezkumu. Některým se sice nelíbí, že je novým veřejným ochráncem práv Stanislav Křeček, ale jeho volba i uvedení do funkce odpovídá všem demokratickým standardům. I když někteří lidé opět zdůrazňují, že Andrej Babiš a jeho ANO nevládne z vůle většiny Čechů, ale jen těch, co chodí k volbám, v demokracii nemá toto moc smysl rozlišovat. A o co ještě jde? Že je ministryní spravedlnosti Marie Benešová? Je něco konkrétního, co bychom jí měli vyčítat?

Spíše než o ústavní právo tak jde o politické nálady a vlastní hodnotové přesvědčení. Když ale od tohoto odhlédneme, může být iniciativa ODS i sympatická, a to ve smyslu, ať máme pojistek demokracie a ústavních institucí raději více než méně.

Ale jak už jsem naznačil, zákony stejně nebývají v krizových okamžicích dějin všespásné. I to musíme vést v současné době v patrnosti. Případovou studii bychom mohli věnovat třeba Ústavní listině Československé republiky z 29. února 1920, která právě 6. března, tedy před 100 lety, vstoupila v účinnost.

Česká republika si ji v posledních dnech rozsáhle připomíná. V Senátu proběhla dvoudenní konference „100 let od přijetí Ústavní listiny Československé republiky. Historické, politické a právní souvislosti“ a i jinde se konala řada menších debat. Univerzita Karlova si na Ústavní listinu z roku 1920 vzpomněla poslední únorový den ve videomappingu na budově svého starobylého sídla a právní historik a děkan její Právnické fakulty Jan Kuklík vydal v Karolinu první díl knihy Příběh československé Ústavy 1920. 

Je na místě tento stoletý právní předpis oslavovat, stále na něj můžeme být hrdí. Ale stejně tak si musíme připomínat, že nezabránil naprosto negativnímu historickému vývoji Československa, ať již budeme mluvit o letech 1938/1939 a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava či o únoru 1948, kdy moc ve státě převzali komunisté.

Můžeme se tak ptát, zda by současná Ústava České republiky odolala podobným hrůzám lépe než její stoletá předchůdkyně. Obávám se, že sama o sobě ne. Síla je tak pořád v lidu, ten článek už jsme citovali: „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“

Lid vyjadřuje svou vůli ve volbách, jindy pak třeba demonstracemi a jinou občanskospolečenskou aktivitou. A právě ta by měla být do budoucna pojistkou ústavních institucí. Nesmí se ale vyprazdňovat tím, že se bude demonstrovat ne v případě ohrožení hodnot, ale vlastních politických a společenských názorů.

 

SDÍLET