Vůli odborníků střídá vůle lidu a naopak. Jsme součástí experimentu, „res publica“ se mění

Karel Havlíček

18. 09. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Druhá vlna se na nás řítí! Koronavirus přináší souvislosti, které – zdá se – nikdo neočekával, ačkoliv se domnívám, že tu někde musí existovat jakýsi mechanismus, dozajista placený z daní a speciálně určený k tomu, aby neočekávanost vylučoval. Podle všeho by to mohl být stát, o žádném jiném podobném mechanismu nevím. Potíž ovšem je, že stát by měl být hlavním nástrojem řešení problému, zatím se však v našem podání jeví spíše součástí.

Pokusme se o stručný výčet tří vybraných specifik, která tato situace obnáší.

1. Monotématická změna právního řádu

Od 1. ledna letošního roku do začátku pandemie (vezměme za rozhodné datum 12. 3., kdy vláda vyhlásila nouzový stav) bylo ve Sbírce zákonů publikováno 68 položek, z nichž 15 mělo povahu vyjádření moci zákonodárné. Od rozhodného data do 16. 9. do Sbírky přibyla 301 položka, z toho 74 zákonů. Nejméně 144 položky (nejrůznějších legislativních forem) se přímo vztahují ke koronavirové (a s ní souvisící ekonomické, sociální a kulturní) krizi. Bylo-li zapotřebí tak masivní monotématické normotvorné činnosti (která ovšem zahrnuje i řadu binárních případů „přijmeme – zrušíme“), je zřejmé, že zákonodárství ani exekutivní právotvorba nebyly na takovou situaci prakticky vůbec připraveny. To přirozeně evokuje otázku, na jaké další případy ještě nejsme připraveni (sucho, záplavy, mrazy, hraboši, komáři, kyberpandemie, terorismus, extremismus, energetické black-outy, hypermigrace et cetera).

2. Mimořádné zesílení exekutivní normotvorby

Tím není míněn jen počet podzákonných aktů, nýbrž hlavně jejich dopady. Od 12. 3. došlo jen během prvních dvou týdnů k přijetí řady normativních správních aktů vedoucích v té či oné míře například k omezení svobody pohybu a pobytu (položky č. 70/2020 Sb., 71/2020 Sb., 72/2020 Sb., 73/2020 Sb., 76/2020 Sb., 81/2020 Sb., 82/2020 Sb., 85/2020 Sb., 97/2020 Sb., 122/2020 Sb., 126/2020 Sb.), svobody podnikání (položky č. 72/2020 Sb., 73/2020 Sb., 80/2020 Sb., 82/2020 Sb., 96/2020 Sb., 97/2020 Sb., 104/2020 Sb., 105/2020 Sb., 110/2020 Sb., 123/2020 Sb., 127/2020 Sb., 131/2020 Sb.), povinné školní docházky (položka č. 74/2020 Sb.), práva na vzdělání (položka č. 74/2020 Sb.), některých práv obviněných, odsouzených a chovanců v detenčních zařízeních (položka č. 77/2020 Sb.), k zavedení různých pracovních a služebních povinností nebo omezení (položky č. 79/2020 Sb., 83/2020 Sb., 86/2020 Sb., 89/2020 Sb., 90/2020 Sb., 105/2020 Sb., 112/2020 Sb., 125/2020 Sb., 128/2020 Sb., 132/2020 Sb.), k omezení přístupu občanů k orgánům a institucím veřejné moci (položky č. 87/2020 Sb., 122/2020 Sb., 126/2020 Sb.) či ke změnám volebního práva (položka č. 88/2020 Sb.). 

Na tomto faktu nic nemění, že mnohá z těchto opatření byla posléze zrušena nebo že v některých případech docházelo k postupnému změkčování původních restrikcí apod. Stejnou tendenci si bohatá podzákonná normotvorná zachovává po celou dobu pandemie. Pravda je prostě taková, že vláda a ministerstva (v této souvislosti zejména ministerstvo zdravotnictví, což plyne z povahy věci) zasáhla a zasahují nebývalou měrou i do práv, svobod a povinností, které patří mezi základní. A to nehodnotím ani obsahovou správnost opatření, ani jejich formální regulérnost. Jen konstatuji, že klíčový systémový prvek demokratického právního státu – ústřední pozice základních práv člověka a občana – se tváří v tvář koronavirové prohibici přílišnou rezistentností zrovna nevyznačuje.

3. Nahrazení předvídatelného politického rozhodování „vůlí odborníků“ a „vůlí lidu“

Žádná relevantní tvrdá data k tomuto pozoruhodnému jevu, pokud vím, zatím neexistují, ale všichni jsme to v uplynulých měsících nejednou slyšeli: „až co řeknou epidemiologové“. Protože však epidemiologové říkají jednou to a jednou ono, nebo přinejmenším jejich část říká to, kdežto druhá ono, příliš mnoho toho jednoznačného není (s odpuštěním ani ten jinak docela dobrý reklamní slogan o významu R-R-R). Navíc ne vše, co říkají epidemiologové, přináší potřebné politické body (spíše naopak). Přichází tudíž čas od času chvíle, kdy se přehodí výhybka: „až co řekne lid“. Lid bručí a zatím spíše s proslulým českým jemnocitem nadává. Chytráci říkají, že si nebudou mýt ruce, protože by se cítili nesvobodně.

Jakmile hučení protestu přesáhne určitou zvukovou hladinu, vládnoucí kruhy „vůli odborníků“ (tj. právě na výsluní stojících epidemiologů) promptně vystřídají „vůlí lidu“ (ty uvozovky jsou zde výsostně nutné, správně: populismem) a zase – do příštího průšvihu – je celkem pokoj. Chvíli hučí jen opoziční kruhy, které volají po „vůli odborníků“ v době, kdy vláda prosazuje „vůli lidu“, a obráceně. Lid – vida tu bezradnost – začne po krátkém čase hučet znovu, což si obě strany, pozice i opozice, mylně vysvětlují jako podporu té či oné z nich a jako odpor proti té druhé, zatímco lid to míní jako velkou namíchnutost z toho celkového chaosu. 

Res publica je představou dobré správy veřejných záležitostí. Jistěže – vždy se odehrává ve střetu mocenské pozice a opozice, ale jinak to ani být nemá: res publica je a vždy bude svou podstatou politická a jejím výrazem musí v demokratickém právním státu být respektovaná společenská smlouva, která zase nemůže být ničím jiným než předvídatelným a přijatelným vynuceným kompromisem nerovných, tedy popravdě diktátem poziční moci korigovaným způsobilým odporem (relevantní korekční vůlí) opozice, který se navenek manifestuje jako hlavní smlouva konstitucionální, jak se pokouším dovodit ve svém souboru úvah Osudné vynálezy lidstva. Nikde ale v nejmoudřejších knihách ani v nejmoudřejších hlavách nenacházím hlásek, že res publica je smontovatelná z copánků odborničení a populismu. A obávám se, že ani pokus, jehož jsme právě bílými myškami, touhle cestou vyjít nemůže. Quo usque tandem…

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

SDÍLET