Soudy nemají být kvůli covidu přísnější, zákon myslel na válku a povodně, analyzuje Lukáš Trojan

Lukáš Trojan

04. 11. 2020 • 06:00
TRESTNÍ POLITIKA LUKAŠE TROJANA | Trestní právo nefunguje, jak by mělo. Příčinou je i neexistence dlouhodobé trestní politiky státu. Viceprezident Unie obhájců Lukáš Trojan proto bude pro INFO.CZ každou lichou středu analyzovat souvislosti a navrhovat změny k lepšímu. Začínáme drobnými krádežemi během nouzového stavu, za které teď až příliš často padají tresty vězení.

Čelíme jedné z největších krizí novodobé historie. Primárně jde o krizi zdravotní, kdy jsou bezprostředně ohroženy životy a zdraví lidí, sekundárně o krizi hospodářskou a sociální. V pozadí však můžeme vnímat dílčí krize řady dalších segmentů tvořících život moderní společnosti, ať již jde o bezpečnost a obranu, kulturu, sport, zemědělství a mohl bych pokračovat dál. Stávající krize skutečně prostupuje skrze společnost. Funkčnost procesů a pravidel, na které jsme byli zvyklí za posledních 30 let, je narušena. Mezi segmenty, které jsou zasaženy stávající situací, patří také oblast práva, a to napříč obory a specializacemi. 

Aktuální zásah do funkčnosti justičního systému se na první pohled, zejména v porovnání s jinými složkami společenského života, nejeví jako nijak fatální. Skutečností však je, že justice v širším slova smyslu je oblastí veřejné služby s největší setrvačností vůbec. Reakce na stav společnosti, dílčí výkyvy a krize přichází zvolna a pomalu, aby se následně projevila v mnohaletém rozhodování. 

Tento názor není míněn jako kritika. Uvedený fenomén setrvačnosti je zcela obvyklý ve všech jurisdikcích, minimálně pak v případě demokratických států. Volání po „krátkých procesech“ nikdy nevedlo k ničemu dobrému. Justice v nejširším slova smyslu, tedy nejen soudy, ale i advokáti, notáři, exekutoři, insolvenční správci i státní zástupci budou v nejbližších letech čelit následkům stávající krize. Justice se bude muset vypořádat se společenskými důsledky v rovině civilně právní, obchodně právní i v rovině práva správního a trestního. Těžko dnes predikovat množství a rozsah agendy na kterou bude muset být připravena. Zásah do její činnosti je ale již dnes neodvratný. 

Na čele pomyslného pelotonu aktuálně spurtují správní soudy, které již rozhodují o zákonnosti či nezákonnosti aktů veřejné moci vydávaných v reakci na krizi spojenou s nemocí covid-19. 

Správní soudnictví následují soudy trestní především svými verdikty, které vynáší v reakci na vyhlášený nouzový stav. Zde je na místě se zastavit. Trestní zákoník důvodně a logicky reaguje na mimořádné krizové situace, v nichž se mohou stát a občané ocitnout. V prvé řadě trestní zákoník na takovou situaci pamatuje obecně jako na přitěžující okolnost při spáchání trestného činu. Zákonodárci však nad obecnou definici obsaženou mezi přitěžujícími okolnostmi zakotvili do vybraných skutkových podstat též zvláštní znak tzv. kvalifikované skutkové podstaty spočívající ve skutečnosti, že trestný čin je spáchán v době vyhlášeného nouzového stavu. Jde například o trestný čin krádeže, zpronevěry, podvodu, lichvy, šíření poplašné zprávy a některé další. Důsledkem je možnost uložit přísnější sankci.

Je zcela evidentní, že zákonodárce při tvorbě těchto zpřísňujících opatření měl na mysli stav společenské nouze jiného charakteru vyhlašovaný pro jiné případy, než se tomu aktuálně děje. Jde primárně o případy živelních katastrof či ohrožení bezpečnosti a obrany státu, kdy cílem zákonné úpravy je ochrana před rabováním, násilím páchaným jednotlivci či skupinami apod.

Problémy, na které naráží trestní soudnictví, však nespočívají v samotné legislativní úpravě, ale v jejím výkladu a aplikaci. Z veřejně publikovaných případů je zřejmá určitá aplikační bezradnost soudů, zejména u trestného činu krádeže spáchaného v době vyhlášeného nouzového stavu. Zatímco za standardních okolností hrozí pachateli nejvýše trest odnětí svobody na dvě léta, v případě, že dojde ke spáchání v době ohrožení státu, válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život a zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek hrozí pachateli trest až osm let. 

Soudy se s aplikací zpřísňujícího ustanovení prozatím nejsou schopny jednotně vypořádat. Odborná i laická veřejnost je tak prostřednictvím médií konfrontována s prvoinstančními rozhodnutími, která na první pohled působí nepřesvědčivě a až absurdně přísně. Udělení trestu odnětí svobody za banální krádež v potravinách či drogerii je bez dalšího do očí bijící nonsens. Chápu, že konkrétní okolnosti případu, např. přitěžující mnohonásobná recidiva obviněným při rozhodování soudu o výši trestu nepřidá. Zakopaný pes však leží jinde, totiž zda je v daném případě vůbec na místě zpřísněnou kvalifikaci použít, či zda v konkrétním případě zohlednit stávající situaci jakou obecnou přitěžující okolnost, eventuálně zda situaci, které společnost nyní čelí, vůbec při rozhodování nezohledňovat.

Jsem přesvědčen, že prvoinstanční soudy v mnohých případech nesprávně vyhodnocují situaci, kdy je již na místě aplikovat zpřísňující kvalifikaci. Dle mého nejhlubšího přesvědčení jde o důsledek pozitivistického přístupu k právu, který je v české právnické veřejnosti, bohužel, hluboce zakořeněný. Každý případ si zaslouží detailní a individuální analýzu a posouzení včetně toho, zda znaky pro použití zpřísňující podstaty jsou materiálně dány. 

Nelze se přece spokojit s obecným odkazem na skutečnost, že je vyhlášen nouzový stav a pachatel se dopustil trestného činu v době jeho trvání. Takový výklad a aplikace práva je nejen procesně vadná, ale zejména nespravedlivá. I právnímu laikovi je přece zřejmá rozdílná společenská škodlivost jednání mezi krádeží v otevřené samoobsluze, když je zachovaný plný provoz, dohled a ochrana, a krádeží spočívající v rabování, kdy je obchod zavřený a obec vyklizená, jak tomu bylo například při povodních. Podobných kazuistických příkladů lze jistě vymodelovat celou řadu. Společným jmenovatelem je posouzení kontextu okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, a teprve následné aplikace přiléhavé trestní sankce. Uvedenou úvahu řada prvoinstančních soudů také činí a aplikaci zpřísňující kvalifikace nepřipouští. Aplikační praxe je tak nejednoznačná. S napětím lze očekávat, jak se k jejímu sjednocení postaví Nejvyšší soud. 

Úvaha na závěr. Některé prvoinstanční soudy nejenže posuzují bagatelní trestné činy ve zpřísněné sazbě, ale nádavkem i v případech bagatelních berou pachatele do vazby, když za běžného stavu je vazba vyloučena. Já vím, jsou to recidivisti, často speciální, ale vazba za drobnou krádež se škodou v řádu tisícikorun nejenže z dlouhodobé perspektivy nic neřeší, navíc je to pro společnost, z ekonomického hlediska, mimořádně luxusní počin. Jeden vězeň stojí daňového poplatníka řádově tisícikorunu za den. Cena, kterou my všichni jako společnost platíme za osobu dlící ve vazbě za drobnou krádež, tak mnohonásobně převyšuje škodu, která byla krádeží pečiva, nápojů či erotických pomůcek způsobena. Skutečně jsme tak bohatá společnost, že si to můžeme dovolit?

Mgr. Lukáš Trojan je viceprezidentem Unie obhájců ČR, partnerem advokátní kanceláře tdpA a místopředsedou Kontrolní rady České advokátní komory.

SDÍLET