Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Jak zkrotit bestii Facebook? Zuckerberg připustil regulaci, antimonoplní úřady ale zatím tápou

Jak zkrotit bestii Facebook? Zuckerberg připustil regulaci, antimonoplní úřady ale zatím tápou

Facebook prochází nejtěžší krizí za dobu své existence, během níž se naplno obnažuje, jak lehkomyslně a vypočítavě nakládá s citlivými daty miliard lidí. Po rozpoutání skandálu s firmou Cambridge Analytica je sociální síť v defenzivě, vrší na sebe omluvy a její šéf Mark Zuckerberg si „užívá“ nepříjemnou pozornost médií i amerického Kongresu. Dnes tam prohlásil, že je nevyhnutelné, že jeho síť bude regulována. V Evropské unii i ve Spojených státech spolu s tím sílí tlak, aby proti Facebooku a podobným společnostem zasáhly antimonopolní úřady. Jenže současné předpisy jsou v úzkých – nepočítaly, že se bude místo peněz obchodovat s daty.

Sociální síť Facebook je zvláštní firma. Od svých zákazníků nevybírá za služby žádné peníze. Lidé jí platí tím, co jí vědomě i nevědomě o sobě prozradí. Jejich data se tak snadno dostala k firmám jako byla Cambridge Analytica, které se na základě těchto informací snažily ovlivňovat třeba volby. Přesto od Facebooku uživatelé hromadně neutíkají. Antimonopolní úřady na obou stranách Atlantiku jsou zaskočeny: pokud společnost nebezpečně vyroste, mají přece zakročit, v krajním případě ji rozdělit či jinak regulovat a přispět tím k všeobecnému blahu. To teď ale nejde a minimálně část antimonopolních předpisů najednou zaostává za realitou.

„Pravidla hospodářské soutěže nebyla napsána s ohledem na využití velkých dat,“ postěžovala si nedávno deníku Financial Times Margrethe Vestagerová, evropská komisařka odpovědná za dodržování pravidel hospodářské soutěže. Jak už loni podotkla, když mluvila za svůj úřad, je třeba abychom „pochopili, co se děje, když jsou data hlavním platidlem“.

Zatím ale podle množství komentátorů prokázali úředníci Evropské komise i amerického antimonopolního úřadu totální nedostatek představivosti. Tvrdili například, že Instagram není sociální sítí, a povolili Facebooku, aby ho koupil, aniž si uvědomili, že by se právě Instagram mohl stát částečně jeho konkurentem. Podobně do sebe Zuckerbergovo dítě vstřebalo a nabídlo zdarma k použití řadu dalších technologií a principů, čímž vyřadilo ze hry konkurenci používající stejné technologie. Ú5ady si toho příliš nevšímaly. Nyní se ale nálada změnila a zřejmě směřuje k zásahu proti Facebooku.

V Evropské unii by zásah proti Facebooku znamenal, že by Evropská komise nejprve musela usoudit, že síť skutečně je dominantním hráčem na trhu a omezuje tím vývoj, který je v prospěch spotřebitelů. Komisařka Vestagerová tento názor v obecné rovině zastává například vůči Googlu, jak o tom nedávno mluvila v rozhovoru pro INFO.CZ. Mark Zuckerberg je ale odměřenější. Během druhého slyšení v Kongresu čelil ve středu mimo jiné informaci, že Facebook nemá žádnou srovnatelnou konkurenci, což je ale minimálně s ohledem na množství uživatelů a vliv, který na ně síť má, faktem.

Zuckerberg ovšem oponuje, že lidé ke komunikaci používají kolem osmi konkurenčních aplikací a služeb. Už tady se ukazuje jeden ze základních rozporů – zatímco senátoři mluvili o sběru a sledování dat, tedy o jakémsi Velkém bratrovi, Zuckerberg tvrdošíjně hájil svoji síť jako „komunikační“ platformu založenou na dobrovolnosti. Zatímco senátoři chtěli operovat s pojmy jako mediální nebo finanční společnost, Zuckerberg použil termín „technologická“. Zkrátka snažil se vylíčit ji v pozitivním světle, jako dobroděje, který jenom podcenil tvrdou realitu, nikoli jako molocha, který s daty lidí cynicky kšeftoval.

Dělení monopolu Standard Oil - inspirace pro Facebook?Dělení monopolu Standard Oil - inspirace pro Facebook?autor: INFO.CZ

A právě o citlivá data lidí jde. Jak se znovu a znovu ukazuje, pro byznys jsou podobné informace cennější než peníze. Antimonopolní regulátoři ovšem stále neuznávají, že samotná data jsou v tomto případě vlastně platidlem. V evropském prostoru jim mimo to zbývá prohlásit, že se na případ Facebooku nebude vztahovat rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie z roku 2008, podle nějž nejsou osobní data jako taková předmětem zákonů na ochranu hospodářské soutěže. Rozsudek přitom pro podobný krok určitý prostor nechává.

Nyní by mohly pomoci předpisy o ochraně dat v EU, které začínají platit příští měsíc. Takzvané GDPR může být podle týdeníku The Economist tím, co pomůže omezit dominantní postavení Facebooku. Lidé by měli získat více kontroly nad údaji a budou mít do určité míry garantovanou jejich přenositelnost – podobně jako nyní mohou zákazníci převést číslo svého mobilního telefonu od jedné společnosti ke druhé. Mohlo by to pomoci případnému budoucímu konkurentovi Facebooku. Záviset bude na tom, co všechno se do přenášeného „balíčku“ bude počítat. Stejně jako data samotná jsou totiž důležité i informace o vztazích a interakcích mezi uživateli nebo o reklamě.

Je to dobrá alternativa k případnému dělení Facebooku, protože to by uživatelé zřejmě  pocítili. Pro současné antimonopolní právo v EU i v USA je přitom klíčový právě dopad na zákazníky, zásahy úřadů jim mají v konečném výsledku pomoci. Na druhé straně barikády jsou velké společnosti a ty pochopitelně nemají o silnou konkurenci zájem a jejímu růstu brání. Proveditelnější možností může v tomto světle být došlápnutí si na Facebook skrze peníze – omezit ho jakožto monopolního hráče na zisku, jak uvádí týdeník The Economist. Takový přístup se ale dnes uplatňuje už jen výjimečně. Efekt je totiž většinou přesně opačný než regulátor zamýšlel: místo toho, aby krok donutil monopol inovovat a snižovat ceny, garantuje mu státem zaručený zisk a dává důvody, aby žádal po úřadech omezení konkurence.

Server Politico navrhuje použít vůči Facebooku stejný přístup, jaký se používá v případě síťových společností či železnic. V těchto případech je často oddělena trubka či drát, který vede k zákazníkovi, od toho, kdo mu skrze tento „nosič“ dodává plyn, vodu či elektřinu. Majitelé infrastruktury musí pustit do svých zařízení konkurenci. Stejně tak v případě železnice jedna firma spravuje koleje a po nich pak mohou jezdit vlaky různých dopravců. Podobně by možná šlo z Facebooku udělat pouhou platformu, za kterou se rád označuje. Firma by pak měla nezpracovaná data uživatelů a povolovala komukoliv za poplatek umístit na svoji síť reklamu, nemohla by ale sama ovlivňovat kdo z uživatelů co uvidí, a co se děje s jeho daty.

Evropská unie by pro to musela přijmout nové předpisy podobné těm regulující soutěž v energetice či na železnici. Ve Spojených státech by bylo zřejmě možné použít zákony, které byly použity na rozdělení naftově-železničních a telekomunikačních kartelů a dominantních společností na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Otázkou ovšem je, zda by to k něčemu pomohlo. V rychle se měnícím odvětví, jako je podnikání na internetu, nakonec mohou nové předpisy či rozsudky přijít pozdě, protože podobné případy trvají léta a situace se mezitím mění.

Zuckerberg považuje za nevyhnutelné, že komunikační síť bude regulována. Varoval ale Kongres, aby ve svých návrzích byl opatrný. Větší firmy jako Facebook mají víc prostředků, aby se regulacím mohly přizpůsobit; menší společnosti by to ale mohlo ohrozit.

Zda něco z arzenálu protimonopolních opatření v budoucnu proti Facebooku úřady použijí a případně co a kdy, není jasné. Nicméně odborníci se shodují na tom, že stará regulace nefunguje na firmy, které mezitím vytvořily na internetu nové obchodní modely. Facebook je v tom jedním z přeborníků a těžkopádnost úřadů mu v tom pomáhá – stejně jako lenost a naivita uživatelů, kteří mu svá tajemství ochotně sypou do kapes.

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1