Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Albrightová varuje před návratem fašismu. S Trumpem v Bílém domě jsme rozdráždili dřívější rány, píše

Albrightová varuje před návratem fašismu. S Trumpem v Bílém domě jsme rozdráždili dřívější rány, píše

Bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová se narodila v době totality. Když její rodiče utekli v roce 1939 z Československa kvůli Hitlerově okupaci, byla teprve batole. Rodina se sice do Prahy po válce vrátila, ale po komunistickém puči v roce 1948 odešla ze země znovu, píše v americkém deníku The New York Times (NYT) Michelle Goldbergová.

Otec Albrightové, diplomat Josef Korbel, posléze požádal pro rodinu o azyl ve Spojených státech. Postupem času se z něj stal uznávaný profesor politických věd a v roce 1997 tehdejší americký prezident Bill Clinton jmenoval jeho dceru ministryní zahraničí USA. Stala se tak první ženou, která tento post zastávala.

Bylo to už po skončení studené války a zdálo se, že velké ideologické rozepře 20. století jsou urovnány. Liberální demokracie byla na vzestupu a země, kterou si Albrightová osvojila, představovala nejmocnějšího zastánce tohoto kurzu. Vypadalo to, že její životaběh se kryje s celosvětovým pohybem od tyranie ke svobodě.

V tomto ohledu působí smutně a varovně, že nyní osmdesátiletá Albrightová minulý týden vydala knihu s temným názvem Fašismus: Varování (Fascism: A Warning). Titul si nevšímá pouze (amerického prezidenta) Donalda Trumpa; autorku znepokojuje úpadek liberální demokracie po celém světě a napsání knihy plánovala ještě před Trumpovým zvolením. Přesto současný americký prezident v knize zabírá nezanedbatelný prostor. „Představíme-li si fašismus jako ránu z minulosti, jež se téměř zacelila, pak Trump v Bílém domě se rovná stržení obvazu a rozdráždění té dřívější rány,“ napsala Abrightová.

Letos v lednu americká nevládní organizace Freedom House, jež monitoruje stav demokracie, uvedla, že v 71 zemích světa se loni zhoršila politická práva a občanské svobody, zatímco situace se v tomto ohledu zlepšila pouze ve 35 státech. "Hlavní událostí vývoje v roce 2017 je odklon Spojených států z pozice zastánce a příkladu demokracie," uzavírá zprávu Freedom House.

Bývalá první dáma americké diplomacie neoznačuje Trumpa za fašistu se vším všudy. Ještě nesáhl k násilí bez posvěcení soudů - nepočítáme-li to, že své posluhovače vyzýval, aby protestující na shromážděních zmlátili - a jeho pokusy podkopat právní řád dosáhly, zčásti kvůli jeho bezhlavosti, jen smíšeného úspěchu, napsala Goldbergová.

Trump je ale podle Albrightové „nejvíce nedemokratickým prezidentem“ v moderních dějinách Ameriky. V rámci celého světa podporuje autoritářství a svému vzestupu na oplátku vděčí mezinárodnímu vzestupu pravicového populismu. „Stádní chování se silně odráží v mezinárodních vztazích. Světoví lídři se navzájem pozorují, učí se od sebe a napodobují se,“ píše Albrightová v nové knize. „Fašismus“ v ní chápe v širším smyslu jako synonymum autoritářství.

Její kniha zahrnuje Itálii Benita Mussoliniho, Rusko Vladimira Putina, ale také Venezuelu Huga Cháveze, Turecko Recepa Tayyipa Erdogana a KLDR za vlády posledních dvou Kimů. Vyjma Mussoliniho se Albrightová se všemi zmíněnými setkala.

„Všechny je pojí vlastní domněnka či rozhodnutí, že ztělesňují ducha národa, mají na vše odpověď a neomylný instinkt. Jsou přesvědčeni, že jsou chytřejší než všichni ostatní a že všechno zvládnou sami,“ uvedla Albrightová.

Podobně podle ní stát a svou osobu ztotožňuje i Donald Trump. Celá řada detailů, které v historkách o různých diktátorech Albrightová uvádí, připadne americkému čtenáři povědomá. Mussolini například slíbil, že „vysuší bažinu“ a jeho přívrženci se na manifestacích hloučkům novinářů posmívali a vypískávali je. Italský vůdce měl podobně jako Trump za to, že podávání ruky je nehygienické.

Albrightová se zmiňuje také o někdejším venezuelském prezidentovi Hugovi Chávezovi. „Jeho komunikační strategií bylo zapálit rétorický ohňostroj a vypálit jej všemi směry,“ uvádí se v knize. Chávez si, jak píše Albrightová, liboval v ovládání mediálního prostoru, kde „se chlubil svými úspěchy a těmi nejhoršími výrazy napadal své skutečné i domnělé nepřátele“.

Na otázku, jak se vyhýbá pocitům beznaděje, když autoritářství, které ovlivnilo její dětství, se v čase jejího stáří šíří po celém světě, odpověděla, že se to naučila od svých rodičů. „Aby člověka nepřemohlo zoufalství, musí si najít způsob, jak se s vnějšími problémy vypořádat - nestačí jim pouze přihlížet. Musí přijít na to, že v tom každý hraje svou roli,“ dodala.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1

', perex: '

Prezident Miloš Zeman se na Žofínském fóru zase rozpovídal. Nikoho sice tentokrát neposlal do tepláků jako vloni Zdeňka Bakalu, ani v Česku nehledal novičok, díky jeho moudrosti ale zase máme spoustu nových „idiotů“. Kromě komentátorů nově do hrdého klubu mentálů přibyli i sportovní komentátoři, ti kvůli komentování olympijské jízdy Ester Ledecké. Je škoda, že Zeman mezi idioty skromně nezahrnul i sebe, ve skutečnosti by jim totiž měl dělat předsedu.

', image: 'https://img.cncenter.cz/img/12/normal1050/4986174-img-milos-zeman-zofinske-forum-prezident-v0.jpg?v=0', views: 5029, title: 'Zoufalec týdne: Miloš Zeman. Komentář Petra Holce', imgCount: 7, type: 'wide gallery', url: 'https://www.info.cz/nazory/zoufalec-tydne-milos-zeman-komentar-petra-holce-30871.html' }, { id: 30000, date: '2018-05-12 14:19:00', body: '

Podle webu Daily Mail se 20 stop dlouhá stvůra objevila u města San Antonio v pátek 11. května. Okamžitě se k ní začali stahovat místní obyvatelé a zatímco někteří se s pozůstatky fotili, jiní neskrývali obavy, že se blíží velká katastrofa. „Na provincii se řítí zemětřesení,“ cituje britský bulvár slova jednoho z místních.

HTML box

Matka dvou dětí Imelda říká, že sama nechtěla věřit tomu, co vidí. „Nikdy jsem nic podobného nepozorovala, Bože, byla jsem šokovaná a děti byly vyděšené.“ 

Experti na mořský život odebrali vzorky, které teď budou analyzovat. Předběžně se domnívají, že se jedná o velrybu, ale její druh zatím neurčili. Nebylo by to poprvé, kdy se beztvará hmota vyvržená mořem ukáže být velrybou v rozkladu. Takřka vždy to vzbudí podobně velké pozdvižení.

Link

Jisté je jedno: ať už přihlížející mají celou událost za zajímavé zpestření nebo za předzvěst něčeho špatného, musejí bez výjimky snášet příšerný puch, který i sami zoologové v nadsázce popisují „jako z jiného světa“.

„Když jsem si dal sprchu, začalo to být lepší, ale stále ten zápach cítím,“ dodává k tomu jeden z pracovníků, který osobně odebíral vzorky. Útěchou jemu i místním může být, že vláda by v průběhu dneška měla nechat mršinu odstranit.

', perex: '

Pozdvižení na jedné z filipínských pláži vzbudil nález pozůstatků neidentifikovaného zvířete, které tam vyplavilo moře. Nevábná organická masa pokrytá jakýmsi „vlasy“ láká vědce. Místní se mezitím bojí, že je to znamená blížící se pohromu. Informují o tom dnes britské bulvární deníky.

', image: 'https://img.cncenter.cz/img/12/normal1050/4967749-img-filipiny-v0.jpg?v=0', views: 4756, title: 'Moře na Filipínách vyplavilo záhadnou stvůru. Místní se v panice báli, že nastal soudný den', imgCount: 1, type: 'wide image', url: 'https://www.info.cz/magazin/more-na-filipinach-vyplavilo-zahadnou-stvuru-mistni-se-v-panice-bali-ze-nastal-soudny-den-30000.html' }, { id: 30343, date: '2018-05-19 06:00:00', body: '

-1

Link

Link

Link

Online reportáž se svatby můžete sledovat zde>>>

', perex: '

V sobotu čeká Velkou Británii další královská svatba. Ženit se bude druhorozený syn princezny Diany a prince Charlese Harry. Jeho vyvolenou je americká herečka Meghan Markleová a všichni napjatě očekávají, jak budou oslavy vypadat. Inspiruje se dvojice tradicí, nebo bude jejich sňatek naopak netradiční? Jisté ovšem je, že událost přítáhne velkou pozornost stejně jako se to povedlo u předchozích svateb členů britské královské rodiny.

', image: 'https://img.cncenter.cz/img/12/normal1050/4976045-img-svatba-velka-britanie-kralovna-kralovska-rodina-v0.jpg?v=0', views: 4399, title: 'GALERIE: Století královských svateb. Podívejte se na svatební dort Alžběty II. a zákulisí sňatku princezny Diany', imgCount: 32, type: 'normal', url: 'https://www.info.cz/magazin/galerie-stoleti-kralovskych-svateb-podivejte-se-na-svatebni-dort-alzbety-ii-a-zakulisi-snatku-princezny-diany-30343.html' }, ]; // Spust controller $('.main-article.next-article').nextArticleController({ articles: articles, mainArticleId: mainArticleId, nextArticleRenderer: { element: '.main-article.next-article', options: { renderCallbacks: [function(selectedArticle) { if (selectedArticle.type.indexOf('normal') < 0) $('.four-col.left.second').css({marginTop: 776}); }] } }, nextArticleLoader: { element: loaderSelector, options: { duration: 10 } }, scrollTarget: { element: loaderSelector, options: { tolerance: 200 } } }); }); })(jQuery);