Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

ANALÝZA: Americké námořnictvo fatálně zesláblo. Roli světového četníka hraje s vypětím všech sil

ANALÝZA: Americké námořnictvo fatálně zesláblo. Roli světového četníka hraje s vypětím všech sil

Spojené státy obnovily činnost Druhého loďstva. Jde o reakci na skutečnost, že US Navy  je nejsilnějším loďstvem světa, kromě Pacifiku ale na všech bojištích přišlo o převahu.

Atlantické loďstvo bývalo chloubou Spojených států. Velký admirál Ernest King si ponechal jeho velení, přestože současně byl vrchním velitelem celého US Navy. Atlantické loďstvo útočilo na Casablancu, provádělo vylodění v Normandii. Už jako Druhé loďstvo bylo po celou studenou válku nejvýznamnější složkou amerického námořnictva a svádělo neustálý neviditelný stínový boj se sovětskými jadernými ponorkami. Po rozpadu SSSR a Varšavského paktu význam loďstva upadal, až nakonec došlo k jeho rozpuštění. Spojené státy zvolna propadaly dojmu, že jejich loďstvo nemá soupeře. Poslední ránu mu zasadila protiteroristická hysterie.

Administrativa Baracka Obamy dospěla k názoru, že by se námořnictvo mělo orientovat na asymetrickou válku proti různým povstaleckým a paramilitárním skupinám. Bylo to poprvé od dob Theodora Roosevelta a časů jeho „Velkého bílého loďstva,“ kdy USA rezignovaly na osvědčenou pravdu. Ta říká, že národ, který chce být mocný, musí mít mocné loďstvo. Bez loďstva není možné udržet velmocenské postavení. Koneckonců dodnes klíčové dílo námořní strategie se jmenuje Vliv námořní moci na dějiny – na konci devatenáctého století ho sepsal admirál Alfred Mahan, a historie stále ještě nepřinesla důkaz, že by neměl pravdu.

Výsledek? Michelle Howardová, někdejší náčelnice štábu velitele loďstva Spojených států, pro list Investor’s Business Daily řekla: „Loďstvo je nepřipravené ke strategickým operacím… počet námořních pěšáků během osmi let vlády Baracka Obamy klesl z 292 tisíc na 184 tisíc. Obamovy úspory z námořnictva vyhnaly celou jednu generaci zkušených důstojníků, které není kým nahradit.“

Zní to hrozivě, ale podstatou problému je ještě něco jiného. Spojené státy dokázaly dlouhá desetiletí udržet nesmírně efektivní trén loďstva, jeho technické, technologické a výrobní zázemí. To všechno se za Obamy rozpadlo. Donald Trump může slibovat, že postaví loďstvo s 355 plavidly, jenže tyto lodě fyzicky nemá kdo stavět. Vysoce odborní dělníci se rozutekli do soukromých firem – anebo pracují v jiných zemích, což je pro Spojené státy mimořádně alarmující zpráva.

Roku 1942 dokázali dělníci válečného námořnictva za 72 hodin opravit těžce poškozenou letadlovou loď Yorktown natolik, že se dokázala zúčastnit bitvy u Midwaye. Nyní má US Navy víc námořníků (325 673) než civilních zaměstnanců (207 769), což opakování podobného výkonu efektivně vylučuje. Nepoměr mezi počtem lidí na moři a na pevnině vysvětluje fakt, že Spojené státy dokáží v operativním nasazení udržovat jen polovinu svých letadlových lodí. Aby admirálové tento výpadek nějak zalátali, musí svazy letadlových lodí doplňovat obojživelnými útočnými loděmi – a i ty jsou na moři jen tři z celkového počtu třinácti. Suma sumárum na světových oceánech momentálně pluje podle údajů US Navy 43 amerických válečných lodí. To je pouhých patnáct procent stavu a stejně jako před občanskou válkou v letech 1861 až 1865. V zámořských přístavech je dalších 46 lodí. Zbytek US Navy kotví doma, kde má z hlediska operačního nasazení stejnou bojovou hodnotu jako jakákoliv jiná hromada šrotu.

Strategická síla loďstva je daná jeho schopností zasazovat tvrdé údery na jakémkoliv bojišti. Přesně toho ale nyní US Navy není schopné. Tragikomicky se to ukázalo při posledních útocích na Sýrii. Tehdy se muselo čekat, než nějaká letadlová loď dokáže připlout do operační oblasti. To by se ještě za Billa Clintona nebo George Bushe opravdu stát nemohlo.

Spojené státy aktuálně mají tři letadlové lodě v Tichém oceánu a dvě v Atlantiku. Toto rozdělení námořních sil říká, že Spojené státy svoje loďstvo nasazuje tam, kde to právě nejvíc „hoří.“ To samozřejmě má smysl, potíž je v tom, že jenom v Pacifiku je víc oblastí napětí než jen Korejský poloostrov. Lodě, které se pohybují u něj, chybí v Jihočínském moři, chybí v Indickém oceánu, chybí při operacích kolem Austrálie, v Perském zálivu. Lodě, které v severním Atlantiku hlídají ruské Severní loďstvo, chybí ve Středomoří, u afrických břehů, u Falkland.

Spojené státy se dostaly do stejné situace jako Velká Británie v roce 1982. Její loďstvo bylo třeba nasadit právě u Falkland, jenže tam nebylo. Trvalo dlouhé týdny, než se tam doploužilo – a než dokázalo porazit argentinský výsadek na souostroví, utrpělo větší ztráty, než jaké samo způsobilo.

Tohle nyní čeká i na US Navy. Jeho potenciální vyzyvatelé totiž mají při lokálním nasazení převahu. Například Čína má při nasazení podél svého pobřeží výhodu v tom, že může nasadit letectvo z pozemních základen, které představují nepotopitelnou letadlovou loď. Totéž platí o Indii a Pákistánu v Indickém oceánu. Ve Středomoří má Rusko převahu díky už vyzkoušené možnosti útočit z „mokrého trojúhelníku“ Kaspického moře.

V součtu to neznamená, že US Navy není schopné plnit strategickou roli ve velmocenské hře. Je, ale s neadekvátním vypětím sil. Skutečná velmoc musí být schopná svoje postavení prosazovat sama. Nynější Spojené státy až příliš spoléhají na přátelskou podporu Japonska a Velké Británie – a to do budoucna může přinést ještě velké problémy. Je jenom otázkou času, kdy si zejména Čína a Indie uvědomí, že přišel čas vyzkoušet si ostří svých zubů.

 

 

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1