Články odjinud

ANALÝZA: Americké námořnictvo fatálně zesláblo. Roli světového četníka hraje s vypětím všech sil

ANALÝZA: Americké námořnictvo fatálně zesláblo. Roli světového četníka hraje s vypětím všech sil

Spojené státy obnovily činnost Druhého loďstva. Jde o reakci na skutečnost, že US Navy  je nejsilnějším loďstvem světa, kromě Pacifiku ale na všech bojištích přišlo o převahu.

Atlantické loďstvo bývalo chloubou Spojených států. Velký admirál Ernest King si ponechal jeho velení, přestože současně byl vrchním velitelem celého US Navy. Atlantické loďstvo útočilo na Casablancu, provádělo vylodění v Normandii. Už jako Druhé loďstvo bylo po celou studenou válku nejvýznamnější složkou amerického námořnictva a svádělo neustálý neviditelný stínový boj se sovětskými jadernými ponorkami. Po rozpadu SSSR a Varšavského paktu význam loďstva upadal, až nakonec došlo k jeho rozpuštění. Spojené státy zvolna propadaly dojmu, že jejich loďstvo nemá soupeře. Poslední ránu mu zasadila protiteroristická hysterie.

Administrativa Baracka Obamy dospěla k názoru, že by se námořnictvo mělo orientovat na asymetrickou válku proti různým povstaleckým a paramilitárním skupinám. Bylo to poprvé od dob Theodora Roosevelta a časů jeho „Velkého bílého loďstva,“ kdy USA rezignovaly na osvědčenou pravdu. Ta říká, že národ, který chce být mocný, musí mít mocné loďstvo. Bez loďstva není možné udržet velmocenské postavení. Koneckonců dodnes klíčové dílo námořní strategie se jmenuje Vliv námořní moci na dějiny – na konci devatenáctého století ho sepsal admirál Alfred Mahan, a historie stále ještě nepřinesla důkaz, že by neměl pravdu.

Výsledek? Michelle Howardová, někdejší náčelnice štábu velitele loďstva Spojených států, pro list Investor’s Business Daily řekla: „Loďstvo je nepřipravené ke strategickým operacím… počet námořních pěšáků během osmi let vlády Baracka Obamy klesl z 292 tisíc na 184 tisíc. Obamovy úspory z námořnictva vyhnaly celou jednu generaci zkušených důstojníků, které není kým nahradit.“

Zní to hrozivě, ale podstatou problému je ještě něco jiného. Spojené státy dokázaly dlouhá desetiletí udržet nesmírně efektivní trén loďstva, jeho technické, technologické a výrobní zázemí. To všechno se za Obamy rozpadlo. Donald Trump může slibovat, že postaví loďstvo s 355 plavidly, jenže tyto lodě fyzicky nemá kdo stavět. Vysoce odborní dělníci se rozutekli do soukromých firem – anebo pracují v jiných zemích, což je pro Spojené státy mimořádně alarmující zpráva.

Roku 1942 dokázali dělníci válečného námořnictva za 72 hodin opravit těžce poškozenou letadlovou loď Yorktown natolik, že se dokázala zúčastnit bitvy u Midwaye. Nyní má US Navy víc námořníků (325 673) než civilních zaměstnanců (207 769), což opakování podobného výkonu efektivně vylučuje. Nepoměr mezi počtem lidí na moři a na pevnině vysvětluje fakt, že Spojené státy dokáží v operativním nasazení udržovat jen polovinu svých letadlových lodí. Aby admirálové tento výpadek nějak zalátali, musí svazy letadlových lodí doplňovat obojživelnými útočnými loděmi – a i ty jsou na moři jen tři z celkového počtu třinácti. Suma sumárum na světových oceánech momentálně pluje podle údajů US Navy 43 amerických válečných lodí. To je pouhých patnáct procent stavu a stejně jako před občanskou válkou v letech 1861 až 1865. V zámořských přístavech je dalších 46 lodí. Zbytek US Navy kotví doma, kde má z hlediska operačního nasazení stejnou bojovou hodnotu jako jakákoliv jiná hromada šrotu.

Strategická síla loďstva je daná jeho schopností zasazovat tvrdé údery na jakémkoliv bojišti. Přesně toho ale nyní US Navy není schopné. Tragikomicky se to ukázalo při posledních útocích na Sýrii. Tehdy se muselo čekat, než nějaká letadlová loď dokáže připlout do operační oblasti. To by se ještě za Billa Clintona nebo George Bushe opravdu stát nemohlo.

Spojené státy aktuálně mají tři letadlové lodě v Tichém oceánu a dvě v Atlantiku. Toto rozdělení námořních sil říká, že Spojené státy svoje loďstvo nasazuje tam, kde to právě nejvíc „hoří.“ To samozřejmě má smysl, potíž je v tom, že jenom v Pacifiku je víc oblastí napětí než jen Korejský poloostrov. Lodě, které se pohybují u něj, chybí v Jihočínském moři, chybí v Indickém oceánu, chybí při operacích kolem Austrálie, v Perském zálivu. Lodě, které v severním Atlantiku hlídají ruské Severní loďstvo, chybí ve Středomoří, u afrických břehů, u Falkland.

Spojené státy se dostaly do stejné situace jako Velká Británie v roce 1982. Její loďstvo bylo třeba nasadit právě u Falkland, jenže tam nebylo. Trvalo dlouhé týdny, než se tam doploužilo – a než dokázalo porazit argentinský výsadek na souostroví, utrpělo větší ztráty, než jaké samo způsobilo.

Tohle nyní čeká i na US Navy. Jeho potenciální vyzyvatelé totiž mají při lokálním nasazení převahu. Například Čína má při nasazení podél svého pobřeží výhodu v tom, že může nasadit letectvo z pozemních základen, které představují nepotopitelnou letadlovou loď. Totéž platí o Indii a Pákistánu v Indickém oceánu. Ve Středomoří má Rusko převahu díky už vyzkoušené možnosti útočit z „mokrého trojúhelníku“ Kaspického moře.

V součtu to neznamená, že US Navy není schopné plnit strategickou roli ve velmocenské hře. Je, ale s neadekvátním vypětím sil. Skutečná velmoc musí být schopná svoje postavení prosazovat sama. Nynější Spojené státy až příliš spoléhají na přátelskou podporu Japonska a Velké Británie – a to do budoucna může přinést ještě velké problémy. Je jenom otázkou času, kdy si zejména Čína a Indie uvědomí, že přišel čas vyzkoušet si ostří svých zubů.

 

 

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud