Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

ANALÝZA: Erdogan větří životní šanci. Narychlo svolané volby mu mají dát absolutní moc

ANALÝZA: Erdogan větří životní šanci. Narychlo svolané volby mu mají dát absolutní moc

Tureckému prezidentovi Recepu Tayyipu Erdoǧanovi došla trpělivost. Ve včerejším televizním vystoupení oznámil, že Turci nebudou muset na příští parlamentní a prezidentské volby čekat do listopadu příštího roku, ale že se k urnám vypraví už za dva měsíce. K uspořádání předčasných voleb jej vyzval předseda nacionalistické strany MHP a hlavní spojenec Devlet Bahçeli. Po těchto volbách projde Turecko transformací z parlamentní v prezidentskou republiku. Dává to smysl. Když už si pořídíte krásné nové kolo, tak se vám nechce čekat roky, než se na něm budete moct konečně projet. A už vůbec nechcete riskovat, že by se na něm nakonec vozil někdo jiný.

Na věčné časy

Erdoǧan stojí v čele Turecka už od roku 2003. Jedenáct let zastával post premiéra a od roku 2014 je prezidentem. Tím by rád zůstal (minimálně) dalších pět let. Prohlášení o předčasných volbách přichází téměř přesně rok po ústavním referendu, jež iniciovala Erdoǧanova Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) a spřátelená Nacionálně činná strana (MHP). Osmnáct změn ústavy, o jejichž (ne)zavedení Turci hlasovali, mělo přetvořit parlamentní systém v systém prezidentský. Výsledek referenda byl nakonec velice těsný (51,18 % pro, 48,82 % proti). Po nových volbách tak nebude mít Turecko premiéra a prezident se stane hlavou výkonné moci.

Co se ještě změní? Prezident si bude moci mimo jiné uchovat vazby na politickou stranu (konec dosavadní nestranickosti), bude mít nové pravomoci při jmenování ministrů, přípravách rozpočtu a bude moci vydávat prezidentské dekrety, bude moci rozpustit parlament a vyhlásit mimořádný stav a nově bude mít viceprezidenta. „Přestože spolu prezident s vládou spolupracují tak harmonicky, jak jen to je možné, na každém kroku čelíme chorobě starého systému,“ prohlásil ve včerejším televizním projevu Erdoǧan. Že to, co Turci mají, je podle Erdoǧana špatně a chce to změnu, bylo jasné už vloni, kdy se o tom hlasovalo. Proč však najednou ten spěch, když měli původně volby proběhnout až 4. listopadu 2019?

Strach z Dobra

„Vývoj v Sýrii a jinde způsobil, že je naprosto nezbytné přejít k novému exekutivnímu systému, abychom mohli provést kroky nutné k tomu, aby byla naše vlast v budoucnu silnější,“ pokračoval prezident. Zlí jazykové ovšem mluví spíše o obavách z opoziční strany İyi (Dobro) bývalé ministryně vnitra a členky MHP Meral Akşenerové. „Říkám jí hnutí statečných,“ vysvětlovala v rozhovoru pro New York Times. Akşenerová není v turecké politice, na rozdíl třeba od protikandidáta egyptského prezidenta Sísího, žádné neznámé jméno. Jednašedesátiletá žena se ve vysoké politice pohybuje už víc jak dvacet let a rozhodně nemá malé ambice: „Všichni mluví o panu Erdoǧanovi. Ale co když budu příští prezidentkou já?“ ptala se před loňským referendem.

Dalším faktorem mohou být obavy z hrozícího zhroucení ekonomiky. Turecká lira se dostala v letošním roce na své minimum a je v rámci rozvíjejících se trhů nejhůře si vedoucí měnou ze všech, deficit běžného účtu je stále mohutný a inflace sílí. Podle Umuta Urase z Al Jazeery zaznamenaly měna i burza záhy po oznámení předčasných voleb vzestup. S prudce stoupající inflací má Erdoǧan už své zkušenosti. Rok před jeho nástupem do premiérského úřadu dosáhla 70 %, v porovnání s tímto číslem to bylo vloni pouhých 12 %.

Erdoǧan také nejspíš doufá, že se mu podaří využít nedávných úspěchů, které Turecko zaznamenalo v boji proti kurdským jednotkám v Sýrii, a jež mají kladné ohlasy i mezi opozicí. V lednu zahájily turecké jednotky ve spolupráci se Syrskou svobodnou armádou operaci, jejímž cílem bylo vyčistit Afrín od Amerikou podporovaných kurdských milicí známých jako Lidové obranné jednotky (YPG). Turecko považuje Sjednocenou demokratickou stranu (PYD) a její ozbrojené křídlo YPG za „teroristické organizace“, které mají vazby na zákonem zakázanou Kurdskou stranu pracujících (PKK).

Ekonomika říznutá Sýrií

Podle analytika Etyena Mahçupyana stojí za předčasnými volbami právě válka v Sýrii spolu s ekonomickými důvody. „Volby jsou naplánované na tak brzké datum, aby neměl žádný z případných vážných protikandidátů možnost vést proti Erdoǧanovi kampaň a aby opozice neměla možnost se zorganizovat. MHP, která bude stát za případnou Erdoǧanovou výkonnou mocí, je přesvědčená, že teď jsou pro vítězství lepší podmínky, než by byly v roce 2019,“ dodává Mahçupyan. Podle prezidentových příznivců je tento krok naprosto logický – po loňském referendu prostě jen chce, aby se zrealizoval jeho výsledek. Navíc je v této době nutné mít silnou vládu, která dokáže zajistit stabilitu země.

Opoziční Republikánská lidová strana (CHP) po středečním oznámení předčasných voleb prohlásila, že výzvu přijímá. „Na volby jsme připravení. I kdyby se měly konat zítra, jsme připravení,“ sdělil tiskový mluvčí strany Bülent Tezcan.

Lidově demokratické straně (HDP) se situace líbí o poznání méně. Její tiskový mluvčí Ayhan Bilgen kroky vlády kritizoval s tím, že pro předčasné volby není žádný vážný důvod.

Pokud jde o zmiňovanou stranu Dobro, která vznikla teprve v říjnu loňského roku, není zatím jasné, jestli se vůbec bude moci voleb zúčastnit. Volební komise teprve zveřejní, zda splňuje nezbytné požadavky. Pokud bude její kandidatura zamítnuta, může buď spojit síly s jinou politickou stranou, případně mohou její členové kandidovat jako nezávislí.

Podle Taha Akyola, analytika a sloupkaře z deníku Hürriyet, mají k sobě všechny tři opoziční strany názorově tak daleko, že v podstatě nepřichází v úvahu, aby spolu uzavřely nějaké spojenectví.

Volby se navíc budou konat za mimořádného stavu, který byl vyhlášený před téměř dvěma lety po tehdejším červencovém pokusu o převrat, při němž přišlo o život na 300 lidí. Podle zprávy Evropské komise bylo od vyhlášení mimořádného stavu vzato do vazby přes 150 tisíc lidí, 78 tisíc jich bylo zatčeno a přes 110 000 státních úředníků přišlo o práci, přičemž podle oficiálních orgánů se jich 40 000 mohlo vrátit zpět. Místní i mezinárodní organizace pro lidská práva obviňují vládu z toho, že jí převrat posloužil jako záminka pro vypořádání se s opozicí a nepohodlnými jedinci. Západ opakovaně vlnu zatýkání a čistek odsoudil. Podle Ankary stálo za pokusem o převrat hnutí Fethullaha Gülena a zatýkání i čistky jsou v souladu s právem a mají státní instituce zbavit Gülenových stoupenců. 

„Volby nemůžou probíhat za mimořádného stavu. Mimořádný stav musí být ukončený ještě dnes,“ prohlašoval tiskový mluvčí CHP. Jenže zjevně můžou. Datum bylo stanovené na 24. června. „Čtyřiadvacátého června začne být implementován náš nový vládní systém v souladu s vůlí lidu. Náš lid otevře 24. června dveře nové éře,“ prohlásil náměstek premiéra Bekir Bozdağ. „Předčasné volby zničí všechny, kdo osnovali špinavá spiknutí proti Turecku.“ Vzhůru do pedálů.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1