ANALÝZA: Irák 15 let po Saddámovi. Jeden krok vpřed, pět zpátky

Jitka Jeníková

Možná vám to bude připadat jako nedávno, kdy se v novinách začal objevovat Irák zhruba stejně často, jako dnes Sýrie. A přitom je to dnes přesně patnáct let, co po třítýdenním útoku amerických vojenských sil padl irácký režim Saddáma Husajna.

Iráčané byli z konce vlády diktátora, který jejich zemi pevně svíral v rukou pětadvacet let, zprvu nadšení. Doufali – jako to tak v době revolucí bývá – v lepší zítřky a s nadějí vyhlíželi budoucnost. Od invaze do Kuvajtu v roce 1991 až do svržení Saddáma Irák čelil Irák ekonomickým sankcím za to, že nespolupracoval se zbrojními inspektory, kteří měli v zemi ověřovat, že nevlastní a nevyvíjí zbraně hromadného ničení.

Do země se podle rezoluce OSN č. 687 mohly dovážet jenom léky a za nezbytných okolností potraviny. Život v už tak dost drsném režimu ještě zdrsněl. Údaje o nárůstu dětské úmrtnosti v důsledku sankcí sice byly podle britské studie uveřejněné v Journal of Epidemiology & Community Health vymyšlené režimem, nicméně koordinátor humanitární pomoci OSN v Bagdádu Denis Halliday rok po jmenování do funkce v roce 1998 rezignoval na svůj post a raději ukončil čtyřiatřicetiletou kariéru v OSN, než aby se – jeho slovy – podílet na „genocidě“. Dodnes Halliday tvrdí, že sankce způsobily smrt tisíců Iráčanů měsíčně a že to OSN moc dobře věděla.

Ani jeho nástupce, německý diplomat Hans-Christof von Sponeck, nevydržel ve funkci moc dlouho. V roce 2000 rezignoval také a podle BBC označil sankce za původce „skutečné lidské tragédie“. Záhy poté se svého postu vzdala i Jutta Burghatová, šéfka Světovému potravinovému programu v Iráku. Všechno si Saddámův režim nejspíš nevymyslel.

Volby daly Orbánovi do rukou silné karty, jeho drtivé vítězství Bruselu zavaří. Co teď čekat?

sinfin.digital