ANALÝZA: Irák 15 let po Saddámovi. Jeden krok vpřed, pět zpátky | info.cz

Články odjinud

ANALÝZA: Irák 15 let po Saddámovi. Jeden krok vpřed, pět zpátky

Možná vám to bude připadat jako nedávno, kdy se v novinách začal objevovat Irák zhruba stejně často, jako dnes Sýrie. A přitom je to dnes přesně patnáct let, co po třítýdenním útoku amerických vojenských sil padl irácký režim Saddáma Husajna.

Iráčané byli z konce vlády diktátora, který jejich zemi pevně svíral v rukou pětadvacet let, zprvu nadšení. Doufali – jako to tak v době revolucí bývá – v lepší zítřky a s nadějí vyhlíželi budoucnost. Od invaze do Kuvajtu v roce 1991 až do svržení Saddáma Irák čelil Irák ekonomickým sankcím za to, že nespolupracoval se zbrojními inspektory, kteří měli v zemi ověřovat, že nevlastní a nevyvíjí zbraně hromadného ničení.

Do země se podle rezoluce OSN č. 687 mohly dovážet jenom léky a za nezbytných okolností potraviny. Život v už tak dost drsném režimu ještě zdrsněl. Údaje o nárůstu dětské úmrtnosti v důsledku sankcí sice byly podle britské studie uveřejněné v Journal of Epidemiology & Community Health vymyšlené režimem, nicméně koordinátor humanitární pomoci OSN v Bagdádu Denis Halliday rok po jmenování do funkce v roce 1998 rezignoval na svůj post a raději ukončil čtyřiatřicetiletou kariéru v OSN, než aby se – jeho slovy – podílet na „genocidě“. Dodnes Halliday tvrdí, že sankce způsobily smrt tisíců Iráčanů měsíčně a že to OSN moc dobře věděla.

Ani jeho nástupce, německý diplomat Hans-Christof von Sponeck, nevydržel ve funkci moc dlouho. V roce 2000 rezignoval také a podle BBC označil sankce za původce „skutečné lidské tragédie“. Záhy poté se svého postu vzdala i Jutta Burghatová, šéfka Světovému potravinovému programu v Iráku. Všechno si Saddámův režim nejspíš nevymyslel.

Ropná závislost

Není divu, že se Iráčané těšili, že se po letech tvrdých sankcí a ještě mnohem delší době diktátorského režimu konečně nadechnou. Místo toho země zabředla do kolotoče sektářského násilí, ze kterého ne a ne najít cestu ven. Podle deníku al-Arab si vlna násilí a bombových útoků, jež vrcholila v letech 2006 až 2008 vyžádala desítky tisíc obětí, rozpoltila společnost, jež zásadně postrádá kromě skutečného míru také ekonomickou stabilitu. Po ukončení dvanáctiletého embarga, se vrátilo na mezinárodní pracovní trh přibližně 34 milionů Iráčanů. Podle údajů OSN však stále ještě sedm milionů z nich žije pod hranicí světové chudoby, což znamená, že 23 % populace má na den méně než čtyřicet pět korun. V průzkumu veřejného mínění, který OSN v Iráku v roce 2016 uskutečnila, označili snížení chudoby za největší nutnost v zemi tři ze čtyř dotazovaných.

S 153 miliardami barelů má Irák páté největší ověřené zásoby ropy a je také jejím druhým největším vývozcem v rámci kartelu OPEC. HDP Iráku mohutně vzrostl z 29 miliard dolarů v roce 2001 na 171 miliard dolarů v roce 2016 (a bylo i víc, v roce 2014 dosáhl 234,7 miliardy dolarů) nicméně země je stále plně závislá (z 99 %) na výnosech z ropného průmyslu. Irák nedokázal během patnácti let diverzifikovat ekonomiku a navíc se sám během té doby připravil o téměř polovinu výnosů. Podle Al-Džazíry spolkla z 800 miliard dolarů celých 312 korupce.

Výsledkem je nostalgie po diktatuře. „Situace v zemi je špatná,“ řekl deníku Al-Arab as-Satíní, jenž přišel při bombových útocích o sedmnáctiletého a třiadvacetiletého syna, „nikdo nemyslí na lidi, každá partaj řeší jen křesla.“

„Saddám Husajn byl silný muž, měl pod palcem úplně všechno a celý svět se bál jeho chemických zbraní,“ dodává dvaačtyřicetiletý holič Qajs aš-Šar’a. Po jistou dobu je zcela prokazatelně měl (minimálně v době irácko-íránské války a při zplynování Kurdů), zda je měl ještě v době invaze, už tak jisté není. Každopádně Američané si při hledání argumentů pro invazi vážnost jeho hrozby minimálně hodně přibarvili.

Aš-Šar’a v den, kdy byla 9. dubna 2003 na náměstí al-Firdaws stržena bronzová socha Saddáma, zůstal raději doma. V té době sedmadvacetiletý holič pracoval v krámku, jenž se nacházel jen kousek od budoucího symbolu konce režimu a stejně jako celá řada ostatních Iráčanů, i on si představoval, že „teď se otevřou diskotéky a restaurace a my budeme moct cestovat po celém světě… Irák ale padl v den, kdy padla ta socha.“

Invaze bez plánu obnovy

 „Američané měli v plánu svrhnout Saddámův režim, ale už nenaplánovali, co přijde potom,“ komentoval situaci osmdesátiletý nezávislý kurdský politik Mahmúd Usmán, člen prozatímní irácké vlády, jež byla po invazi sestavena. „Režim Saddáma Husajna byl hotová noční můra, ale politika Spojených států neměla od samého začátku šanci na úspěch.“

Rozhodnutí amerického civilního správce Paula Bremera rozpustit armádu a bezpečnostní složky spjaté s předchozím režimem spolu s následným zákonem o „de-baasifikaci“ vedlo k vytvoření bezpečnostního vakua, v němž se obchodovalo se zbraněmi a ze kterého vzešly ozbrojené skupiny, jež se pak zapojily do sílícího sektářského násilí v zemi. Volební systém podle kvót, který Bremer zavedl, měl podobně jako v Libanonu zajistit, aby se na vedení země podíleli představitelé nejvýznamnějších a nejvýraznějších náboženských skupin v zemi. V Iráku to ovšem na rozdíl od Libanonu tak docela nezafungovalo a ší’ité, kteří v zemi tvoří dvě třetiny populace, v současnosti kontrolují všechny politické i vojenské instituce, z nichž velká část otevřeně hlásá loajalitu Íránu.

Podle univerzitního profesora Abdassaláma as-Sámira podlehly v posledních letech všechny instituce v zemi zkáze. „Doufali jsme, že se po pádu strany Baas, která ovládala myšlení celých generací, vysoké školství změní. Jenže situace v zemi se ještě zhoršila.“

„Po pádu Saddáma jsme očekávali národní vládu a parlament, které budou všechno jen ne sektářské,“ popsal své někdejší naděje člen kurdské strany Gorran (Změna) Ru’úf  Usmán Ma’arúf, „bohužel tendence, které se objevily, jsou právě sektářské a šovinistické.“ Kurdové doufali, že se dočkají vlastní země a vlastní vlády. Hovory, k nimž došlo po invazi, ovšem nic moc nevyřešily. Irbíl se rozhodl vzít věc do vlastních rukou a v září loňského roku vyhlásil referendum o samostatnosti, v němž se drtivá většina kurdských obyvatel oblasti vyjádřila pro odtržení. Bagdádu se to ovšem ani trochu nelíbilo a armáda zadusila kurdský stát hned v zárodku a pro jistotu mu sebrala ropná pole, která tvoří páteř kurdské ekonomiky.

Největší cenu ovšem podle svých představitelů zaplatily a stále platí náboženské menšiny. „Naše země zítřka je zemí patnáctileté katastrofy,“ prohlásil Louis Sako, patriarcha chaldejské katolické církve. V Iráku žil podle odhadů milion křesťanů, z toho 600 tisíc z nich přímo v hlavním městě. Našli jste zde chaldejské, asyrské, arménské a syrské křesťany. Dnes jejich celkový počet nepřesahuje 350 tisíc. Obzvláště brutální perzekuce se jednotlivé skupiny dočkaly od stoupenců Islámského státu.

Všichni doufali. A to je to, co jako jedna z mála věcí, ne-li ta úplně jediná, současné Iráčany spojuje: zklamání z marných nadějí. „Je to jako bychom udělali krok dopředu a pět vzad,“ říká pro Al-Arab holič aš-Šar’a.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Hra o trůny (Game of Thrones)

Redakce INFO.CZ pro své čtenáře připravila tematický speciál k poslední řadě seriálu Hra o trůny (Game of Thrones). Zájemci si budou moci před osmou sérií postupně připomenout postavy i dosavadní odvysílané epizody a dozví se o všech nových trailerech a spoilerech, které vyjdou najevo. Premiéra osmé řady se uskuteční 14. dubna 2019 (v Česku 15. dubna ve 3 hodiny ráno).

O seriálu Postavy Rody Shrnutí epizod Herci Knihy Mapa Titulky Trailer Stolní hry Jak to dopadne? Fotografie z 8. série Cestujte po stopách Hry o trůny

Game of Thrones s08e01 - shrnutí 1. dílu

Game of Thrones s08e02 - shrnutí 2. dílu

Články odjinud