Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

ANALÝZA: Macron chce setrvat v Sýrii. Víc než o porážku Asada mu jde o vítězství Francie

ANALÝZA: Macron chce setrvat v Sýrii. Víc než o porážku Asada mu jde o vítězství Francie

Francouzský prezident Emmanuel Macron se stal poněkud překvapivou hlavní tváří zastánců dalšího vojenského nasazení v Sýrii. Velká Británie se k víkendovým útokům na syrské cíle sice připojila, její hlavní politická linie ale zůstává nejasná. Americký prezident Donald Trump už vyjádřil vůli stahovat z oblasti vojenské síly. Macron chce bojovat dál. Hraje přitom o posílení francouzského vlivu v celé oblasti.

„Velmi brzy ze Sýrie odejdeme,“ řekl Trump v březnu během projevu v ohijském Richfieldu. „Ať se o to teď postarají jiní. Vrátíme se do své země, kam patříme a kde chceme být,“ dodal. Na jeho rozhodnutí se nic nezměnilo, přestože americké síly společně s francouzskými a britskými během víkendu na syrské cíle provedly sérii leteckých útoků.

Britská premiérka Theresa Mayová kvůli účasti zbraní jejího Veličenstva už musela absolvovat první sérii grilování ve sněmovně. Je očividně jasné, že britská politická reprezentace je v názoru na syrské angažmá nejednotná.

Z trojice státníků, kteří o víkendu svým generálům a admirálům dali rozkaz k útoku, zůstává Emmanuel Macron. A právě francouzský prezident je momentálně nejviditelnějším zastáncem pokračování mezinárodního vojenského nasazení v Sýrii.

Nutno poznamenat, že Macronovi jeho aktivita přináší plusové body. Všechno například nasvědčuje tomu, že to byl právě Macron, kdo přiměl tureckou stranu, aby úder neodsuzovala. To je poměrně významný úspěch. Turecko se totiž dlouhodobě sbližuje s Ruskem a vychází vstříc jeho geopolitické strategii průniku do východního Středomoří. Místopředseda turecké vlády Bekir Bozdag zdůraznil, že si Ankara nepřeje mít se státy zapojenými do syrské války konflikt. Turecko podle něj nikomu nestraní – toto konstatování je ale třeba vnímat v kontextu dlouhodobého vřelého vztahu na ose Ankara Moskva.

Francie je podle Macrona dál ochotná se podílet na politickém řešení konfliktu. „Dostali jsme se do bodu, kdy byl útok nezbytný, abychom mohli vrátit důvěryhodnost našemu společenství. A už loni v OSN jsem řekl, že aby bylo možné vyřešit situaci v Sýrii, tak je nutné mluvit s Íránem, Ruskem a Tureckem,“ uvedl šéf Elysejského paláce.

Na Macronově postupu je zajímavá jedna věc. Prezident, který se během studií dělal asistenta filozofovi Paulu Ricoeurovi, si dobře zapamatoval, že tento myslitel s oblibou tvrdil, že francouzská zahraniční politika se neustále pohybuje od kopírování karolinské epochy k velmocenským časům Felixe Faurého. „Mluvit s Ruskem“ je přesně to, co Francii dávalo velký vliv ve Středomoří právě na sklonku devatenáctého století před podpisem „srdečné dohody“ s Velkou Británií.

Situace ve středomořském regionu je pro obnovení výrazného francouzského vlivu v oblasti mimořádně příznivá. Hlavní soupeři galského kohouta, Itálie a Velká Británie, mají spoustu problémů s vlastní rozháranou politikou. Spojené státy svou přítomnost v oblasti omezují do té míry, že ve Středomoří už ani neudržují žádnou letadlovou loď coby symbol vlivu. Dveře pro Francii jsou otevřené.

Ať už jsou navíc nálady ve francouzské společnosti jakékoliv, Francouzi vždycky rádi slyší ozvěny někdejší koloniální slávy. A právě tyto bubny nyní Emmanuel Macron rozeznívá. To svědčí jednak o mimořádně vyvinutém smyslu pro nacházení historicky osvědčených východisek, jednak o schopnosti kalkulovat s chladnou hlavou.

Zlé jazyky tvrdí, že pro Macrona coby bývalého investičního bankéře byl celý víkendový úder především možností předvést v akci moderní letouny typu Rafale. Ty chce Francie prodávat například do Alžírska a do Maroka a je jasné, že pár ostrých demonstrací je pro stroje krásná reklama. To je samozřejmě cynicky řečeno, nicméně Macron už stačil ukázat, že za jeho tak často na odiv dávaným temperamentem a vitalitou se skrývá schopnost taktizovat a kalkulovat. Současná situace, kdy Elysejskému paláci jde daleko více o vítězství Francie než o porážku syrského prezidenta Bašára Asada, je toho pěknou ukázkou. A určitě ne poslední.

 

 

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744