ANALÝZA: Putin nedokáže přestat živit konflikty. Vztahy se Západem se vrací na začátek studené války | info.cz

Články odjinud

ANALÝZA: Putin nedokáže přestat živit konflikty. Vztahy se Západem se vrací na začátek studené války

Otrava bývalého špióna Sergeje Skripala a jeho dcery v Anglii a následně vlna vzájemného vypovídání diplomatů a ekonomické sankce zostřily vztahy mezi Ruskem a Západem. Co se zdálo několik posledních týdnů být vrcholem, ještě citelně přiživila nová třecí plocha vyvolaná možným víkendovým chemickým útokem v Sýrii. Na jeho konto se do sebe v pondělí večer ostře pustili zástupci USA a Ruska při Radě bezpečnosti OSN. V čem je současné napětí shodné a v čem odlišné od dob, kdy spolu zápasily Západ a Sovětský svaz?

Od devadesátých let minulého století, kdy se rozpadl Sovětský svaz, se mohlo zdát, že Západ v čele se Spojenými státy definitivně zvítězil a soupeření dvou supervelmocí se již nikdy nemůže vrátit. Zejména ne v Evropě. Teď je – zdá se – po letech postupného zesilování naplno zpět.

Už delší dobu vidíme dusnou atmosféru na hranici NATO, soupeření skrze ekonomické sankce, diplomatické přestřelky, poměřování vlivu na blízkovýchodních bojištích a v neposlední řadě například napětí, které se přelévá až do sportovního světa. Napětí mezi Ruskem a Západem začíná připomínat poválečnou éru studené války a dokonce se zdá, že konflikt zachází mnohem dál a byla přepsána některá stará pravidla, která udržovala zápas mezi Západem a SSSR v udržitelných mezích. Ve skutečnosti se ale spíše obnovují staré normy vztahu mezi Ruskem a Západem a vracíme se do doby před druhou světovou válkou či dob počátků studené války.

Ve studené válce, která začala po druhé světové válce, spolu zápasily dvě supervelmoci: Spojené státy a jejich spojenci versus SSSR a jeho satelity. Šlo o zápas na život a na smrt, protože obě strany měly nesmiřitelné ideologie, které spolu těžko mohly existovat na jedné planetě. V případě USA to byl liberální kapitalismus a demokracie a u Sovětů marxismus-leninismus, který měl „zákonitě“ zvítězit nad kapitalismem a „zrušit ho“. Obě strany své ideologie rozšiřovaly do světa a propagovaly v médiích jako nejlepší a v podstatě jediný možný způsob života. Svět byl téměř bipolární a USA a SSSR budovaly ohromné arzenály atomových i konvenčních zbraní a byly navzájem podobně silné (nebo si to alespoň jejich vůdci mysleli).

 

Obě velmoci spolu tehdy soupeřily na všech „frontách“ – od Evropy přes Blízký východ a Afriku až po Latinskou Ameriku, jak připomíná Odd Arne Westad, norský historik a přední specialista na studenou válku. Šlo ale o zástupné konflikty vedené prostřednictvím jejich spojenců. Velmoci se většinou vyhýbaly přímým střetům, protože ty by mohly skončit vzájemným vyhlazení v jaderné válce. Sovětský svaz se nepokoušel rozšiřovat své hranice, spíše podporoval vzdálené spřátelené režimy a snažil se tím přeskočit obklíčení, řetězec základen a spojeneckých zemí, které kolem jeho území vybudovaly Spojené státy.

Současná situace je zdánlivě jiná. Chybí ideologie a tak lze snadno přijmout představu, že konflikt mezi Ruskem a Spojenými státy je obvyklou velmocenskou rozmíškou, která může být relativně snadno urovnána. Ruská propaganda se nesnaží předstírat, že v Rusku se žije či bude žít lépe než jinde a že je to jediný správný způsob života.

Kromě oslavy velikosti Ruska a určitého apelu na sociální konzervatismus se ideologie v zemi pod vládou prezidenta Vladimira Putina hledá na první pohled těžko. Současný americký prezident Donald Trump se zase rozhodně nehodlá zabývat vývozem demokracie. Nevypadá jako přesvědčený liberál, ani jako obhájce bezbřeze volného obchodu. Není divu, že třeba odborník na Rusko Mark Galeotti tvrdí, že současný stav více než studenou válku připomíná neideologický zápas velmocí v 19. století, zejména souboj mezi Ruskem a Velkou Británii ve Střední Asii označovaný někdy také jako „Velká hra.“

Richard Sakwa, odborník na mezinárodní vztahy profesor z University of Kent zase nedávno nazval současný stav „studený mír“ a Rusko je podle něj jednou z nastupujících velmocí nového světového řádu, které se obrací proti upadající velmoci, tedy Spojeným státům.

Podle Andrase Schweitzera z Hungarian Europe Society ale naopak studená válka nikdy neskončila a to, co jsme viděli po pádu Sovětského svazu v devadesátých letech minulého století, bylo jen obdobím oteplení. V deníku Guardian tvrdí, že stále zůstávají dvě nesmiřitelné ideologie, jako byl kdysi kapitalismus a komunismus. Jen to dnes podle něj je liberálně demokratický Západ a neliberální autokratické Rusko. Ideologií Putinova Ruska je pak koncentrace moci, silný vládce a podpora přesvědčení o velikosti Ruska a podpora „tradičních hodnot“ v protikladu k „dekadenci“ liberálního Západu. Byť se tento liberalismus na Západě vytrácí. Ideologický rozměr konfliktu tedy existuje, jen se změnila jeho podoba, a minimálně v Kremlu se stále domnívají, že Rusko je něco speciálního a má právo mít silné postavení na mezinárodní scéně.

Novinkou je ale to, že Kreml už nějakou dobu podniká v zahraničí vojenské akce z vnitropolitických důvodů a dostal se do takového stavu, že ruští vládci s tím nemohou přestat, ani kdyby chtěli. Podporují tím neliberální režim doma, udržují si pocitem ohrožení a konfrontace kontrolu nad státem, získávají podporu veřejnosti a díky tomu zůstávají u moci. Podle studií s nimiž operuje i NATO se Vladimir Putin z tohoto důvodu nemůže například stáhnout z Ukrajiny, kde podporuje vojensky tamní proruské separatisty. Na rozdíl od dob studené války se Kreml s výjimkou Sýrie a částečně také Libye nesnaží soutěžit se Západem v odlehlých částech světa. Minimálně kvůli tomu, že je to nákladné, a ruská ekonomika se dnes nemůže srovnávat se Spojenými státy jako za dob SSSR. Ruská ekonomika je zhruba desetkrát menší než ta USA a problémy má v tomto srovnání i ruská armáda. Jenže i parita mezi Sověty a Američany v době studené války byl mýtus. Moskva nikdy neměla tolik jaderných raket, jak si mysleli v USA, sovětské částicové zbraně zůstaly jen na rýsovacích prknech a Sovětský svaz nikdy neměl šanci ekonomicky dohnat či předehnat Spojené státy, jak si to vysnil Chruščov.

Navíc snaha rozšiřovat své území a vytvářet spřátelené režimy na hranicích není v historii zápasu Západu se Sovětským svazem nic nového. Podle některých odborníků byla klasická studená válka jen pokračováním konfliktu, který započal krátce po bolševické komunistické revoluci v roce 1917. Sovětské Rusko nejprve bojovalo o přežití a pak se rychle pokusilo obnovit bývalou carskou říši. Rozpad carského Ruska a vznik nových nezávislých států byl tehdy pro některé bolševiky včetně diktátora Josifa Stalina stejnou tragédií, jako nyní pro Vladimira Putina rozpad Sovětského svazu. Bolševické Rusko pak začalo postupně obsazovat nové nezávislé státy jako třeba Gruzii či Ukrajinu. V meziválečné době a opět po válce pak Sovětský svaz okupoval Litvu, Lotyšsko a Estonsko, část Rumunska a Polska, a nakonec dočasně i část Íránu, kde vznikly pod ochranou SSSR dvě krátkodeché republiky.

Putinovo Rusko se dnes chová podobně. Udržuje doutnající konflikty na svých hranicích a vytváří tam na sobě závislé režimy. Už od pádu Sovětského svazu jsou původně sovětská a nyní ruská vojska v Podněstří na hranicích s Moldavskem. Moskva jako jediná uznává nezávislost Abcházie, původně součásti Gruzie. V roce 2008 Kreml přímo vojensky podpořila další odštěpeneckou gruzínskou provincii Jižní Osetii a vyhrál krátkou válku s Gruzií. V roce 2014 se ruské speciální jednotky objevily na ukrajinském Krymu a poloostrov byl připojen k Ruské federaci. Zároveň na východní Ukrajině Moskva podporuje dva separatistické proruské útvary, Doněckou a Luhanskou lidovou republiku.

V této situaci má Západ obavy, že se Kreml mohl za příhodných podmínek pokusit obsadit i pobaltské republiky, které byly původně součástí Sovětského svazu. Litva, Lotyšsko a Estonsko jsou sice členy NATO, ale Severoatlantická aliance by v případě ruského útoku zřejmě nedokázala dostatečně rychle do těchto zemí dopravit své posily. Ruská armáda by se podle dva roky staré studie think-tanku Rand Corporation dostala do hlavních měst těchto zemí za pár hodin. Západ proto sází na odstrašení. Podobně jako za studené války, kdy hrozil v případě útoku sovětských vojsk na Evropu Moskvě jaderným úderem. Proto mají ostatní země NATO včetně USA v pobaltských zemích své vojáky. Předpokládá se, že Moskva se kvůli tomu neodváží zaútočit, protože vojáci zabití Rusy by přinutili západní vlády k vojenské odvetě vůči Moskvě. Jisté to ale není a je otázkou, kde by se pak zastavila příkrá eskalace konfliktu, při kterém by se dost možná šermovalo i jaderným arzenálem.

Letošní útok na bývalého ruského agenta Sergeje Skripala, za který podle Západu mohou Rusové, je pak už jen ilustrací dlouhodobého trendu v konfliktu mezi Ruskem a Západem. Stejně jako následné vzájemné vypovídání diplomatů a západní ekonomické sankce. Pokus o vraždu zrádce či nepřítele v zahraničí nevybočuje z toho, co se dělo od bolševické revoluce a v případě studené války. Jen pár příkladů: v roce 1937 zabili agenti NKVD bývalého sovětského rozvědčíka Ignace Reisse, v roce 1940 byl v Mexiku zavražděn cepínem Stalinův politický protivník Lev Trockij, v roce 1959 v Německu agent sovětské tajné služby zabil kyanidovou pistolí ukrajinského nacionalistu Stepana Banderu a v roce 1978 v Londýně byl zabit otráveným deštníkem bulharský disident Georgi Markov. Ostatně, před Skripalem byl právě v Anglii v roce 2006, tedy dlouho po skončení studené války, otráven radioaktivním poloniem bývalý spolupracovník ruských tajných služeb Alexandr Litviněnko a Kreml v případě Skripala dokonce svůj konflikt se Západem záměrně vyostřuje. Kam směřuje není jasné. Víme jen to, že opakuje staré vzory a že v mnoha směrech nemůže ze svého tlaku ubrat, pokud se moci nevzdají jeho současní vládci včetně Vladimira Putin. Ten drží politickou konkurenci zkrátka, byl nedávno zvolen prezidentem na druhé šestileté období a spekuluje se o tom, že se moci nevzdá ani po jeho uplynutí.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Hra o trůny (Game of Thrones)

Redakce INFO.CZ pro své čtenáře připravila tematický speciál k poslední řadě seriálu Hra o trůny (Game of Thrones). Zájemci si budou moci před osmou sérií postupně připomenout postavy i dosavadní odvysílané epizody a dozví se o všech nových trailerech a spoilerech, které vyjdou najevo. Premiéra osmé řady se uskuteční 14. dubna 2019 (v Česku 15. dubna brzo ráno).

O seriálu Postavy Rody Shrnutí epizod Herci Knihy Mapa Titulky Trailer Stolní hry Jak to dopadne? Fotografie z 8. série Cestujte po stopách Hry o trůny

Články odjinud