ANALÝZA: Rusové v roli Hamleta – volit, či nevolit, to je oč tu běží | info.cz

Články odjinud

ANALÝZA: Rusové v roli Hamleta – volit, či nevolit, to je oč tu běží

Rusko vstupuje do posledního týdne před prezidentskými volbami. Opozičně naladění Rusové před hlasováním, které se bude konat příští neděli, řeší vážné dilema: Podpořit – i s vědomím, jak volby dopadnou – jednoho ze sedmi Putinových protikandidátů, nebo vyslechnout výzvu jeho nejvážnějšího soupeře Alexeje Navalného? Známý opozičník kandidovat z rozhodnutí úřadů nesmí, a proto organizuje tzv. stávku voličů. Nabádá je, ať nehlasují, ale aktivně odhalují očekávané machinace s hlasy.

Čistě formálně by letošní prezidentské volby v Rusku měly být největší politickou soutěží, jakou země od roku 2000 (první volební vítězství Vladimira Putina) zažila. Na hlasovacím lístku se objevuje od té doby neviděných osm jmen (záměr kandidovat původně Ústřední volební komisi avizovalo dokonce 70 osob, z nichž ale jen necelá polovina odevzdala požadované dokumenty a konečným sítem prošla právě osmička kandidátů), jenže kvantita v tomto případě rozhodně není zárukou kvality.

Předně – těžko v Rusku i mimo něj najít někoho, kdo by pochyboval o tom, že z voleb opět vzejde jako vítěz Vladimir Vladimirovič Putin. Dokonce i prokazatelně nezávislé průzkumy veřejného mínění mu přisuzují více než 70procentní podporu. A pak – přítomnost i samotné vystupování jeho protikandidátů v kampani rovněž naznačují, že to, co se 18. března v Rusku odehraje, nejsou volby v pravém slova smyslu, ale spíše speciální operace s cílem prodloužení mandátu jeho stávajícímu držiteli.

Soupeři, nebo přisluhovači?

Nejvíce pozornosti vedle samotného Putina (ten ovšem, jak se v poslední době v jistých kruzích stalo módou, žádnou kampaň včetně účasti v debatách nevede) na sebe strhává Ksenija Sobčaková, a to nejen proto, že je jedinou ženou a také benjamínkem mezi kandidáty. Ve svých 36 letech překračuje nutnou věkovou hranici o jediný rok. Oficiálně si také z této osmičky nejvíc vydělává – za posledních šest let to podle agentury RIA Novosti bylo přes 400 milionů rublů, tedy víc než desetinásobek toho, na co si přišel stávající prezident, čemuž ale může věřit jen ten, kdo informace o skutečných příjmech Vladimira Putina čerpá z jeho majetkového přiznání.

Sobčaková zaujala mimo jiné i tím, že se obrátila na Nejvyšší soud s podnětem, aby zakázal Putinovi obhajovat mandát, protože už tak porušil ústavou daný limit, když zůstal u moci i po vypršení druhého funkčního období hlavy státu v roce 2008 jako premiér, načež se do Kremlu v roce 2012 vrátil. Vrcholný justiční orgán Ruské federace nicméně tento postup nezákonným neshledal.

Sobčaková sice na jednu stranu vystupuje jako „enfant terrible“ prezidentských voleb a s kritikou poměrů v Rusku i celého politického systému nijak nešetří, na druhou stranu ale režimu v lecčems pomáhá. A to nejen tím, že ve volbách naoko supluje Navalného, k němuž měla v jistou dobu blízko, než se kvůli její kandidatuře (podle něj nepochybně upečené v Kremlu) rozkmotřili. Jak si při jejím nedávném výjezdu do USA všiml analytik Rádia Svobodná Evropa Brian Whitmore, Sobčaková ve Washingtonu vypadala spíš jako zmocněnec Kremlu než Putinův soupeř. Ve svých vystoupeních a rozhovorech varovala před izolací Ruska i před možnými nežádoucími dopady překotných změn v její vlasti.

Velmi podobnou misi absolvoval ve stejnou dobu další Putinův protikandidát Boris Titov, který posledních šest let zastává post prezidentského zmocněnce pro práva podnikatelů. Ten pro změnu v Londýně přesvědčoval do Británie zběhlé ruské podnikatele k návratu do vlasti – pochopitelně i s majetkem – výměnou za amnestii. Tu jim sice slíbit nemůže, ale už se v tomto smyslu alespoň obrátil s patřičnou žádostí na Kreml. Jak ale ve svém textu pro server Republica.ru konstatuje politická analytička Taťjana Stanovaja, něco takového režim z logiky věci udělat nemůže. Garantováním nedotknutelnosti soukromého majetku by totiž de facto páchal sebevraždu, neboť jeho fungování je do značné míry závislé na tom, že „byrokratičtí predátoři svou moc monetizují“ právě nájezdy na úspěšný byznys.

„Lidské tváře putinismu“

Co ovšem překvapuje podstatně víc než účast politické muší váhy, jakou je Titov, nebo politikou dosud nepolíbené Sobčakové, je participace Grigorije Javlinského, politického veterána a zakladatele strany Jabloko. V minulosti už sice na post prezidenta dvakrát kandidoval – v roce 1996 a 2000, kdy skončil na čtvrtém a třetím místě, ale v roce 2004 už účast odmítl s tím, že Putin volební proceduru do té míry „ošetřil“, že ji zbavil smyslu. V roce 2008 se možnosti kandidovat opět vzdal ve prospěch nakonec marného pokusu exdisidenta Vladimira Bukovského, a když to při posledních volbách v roce 2012 přece je znovu zkusil, Ústřední volební komise ho z klání vyloučila s odkazem na to, že přes pětinu z nutných dvou milionů podpisů pod jeho kandidaturou bylo vadných. Javlinskij to tehdy označil za politické rozhodnutí, které podle něj prozrazovalo, že si Kreml nepřeje připustit do volebního boje alternativu v politickém, ekonomickém i morálním smyslu. Co se v tomto směru mělo od roku 2012 změnit, není úplně jasné, Javlinskij ale kandiduje znovu, a jak konstatuje Brian Whitmore ve své analýze, i on tak propůjčuje svou „lidskou tvář putinismu“.

Javlinskij sice v kampani také poměry v Rusku kritizuje a občas ukáže prstem i na samotného Putina, zároveň se ale v lednu nechal slyšet, že o něm Putin uvažuje jako o svém zmocněnci pro Ukrajinu a že by prý takovou nabídku zvážil. Vzhledem k tomu, jak ostře se tento ukrajinský rodák k ruskému postupu proti své rodné zemi dosud stavěl, bylo by to spíše překvapení. Podle Whitmorea ale už samotné úvahy na toto téma Kremlu poslouží k vyslání signálu liberálnímu elektorátu a také Západu, že Putinovi nechybí ochota hledat východisko z ukrajinské šlamastyky. Javlinskij by navíc nebyl prvním prominentním členem Jabloka, který se nechal putinovským režimem kooptovat – už dříve kývl na nabídku stát se ruským ombudsmanem pro lidská práva spoluzakladatel strany Vladimir Lukin, který tento zjevně nelehký mandát plnil celých deset let.

Členem Jabloka ale kdysi býval i Putinův největší kritik Alexej Navalnyj, než ho strana vyloučila za nepřípustné projevy nacionalismu (podle Navalného ho ve skutečnosti v užším vedení strany nestrpěl právě Grigorij Javlinskij). Z jeho strany přitom zaznívá vůbec nejsilnější kritika na adresu celého volebního procesu i „loutek“, které se vedle Putina účastní. Voliče, kteří si přejí skutečnou změnu, jež nadcházející volby přinést dozajista nemohou, proto Navalnyj vyzývá ke „stávce“. Proč tomu nechce říkat bojkot, objasnil ve vysílání rádia Echo Moskvy jeho blízký spolupracovník Vladimir Milov: „Výraz bojkot má špatnou reputaci, zavání to pasivitou, odmítnutím něčeho, aniž by člověk sám něco dělal. My jsme chtěli vyjádřit, že podnikáme něco jiného – širokou kampaň občanské neposlušnosti s využitím celé škály metod, pouličních akcí a agitace o tom, co se v zemi děje. Chceme dosáhnout masového odmítnutí této pseudoprocedury, která je nazývána volbami, jako něčeho neseriózního.“

Navalnyj tak hodlá dosáhnout vypsání nových voleb s účastí skutečných opozičních kandidátů, jako je on sám. Je však velká otázka, kolik lidí jeho výzvy vyslyší. Oponenturu k jeho strategii poměrně přesvědčivě zformuloval právě ve zmiňované debatě s Vladimirem Milovem na Echu Moskvy Navalného někdejší spolupracovník a zástupce šéfa jeho kampaně ve volbách primátora Moskvy v září 2013 Maxim Kac: „Pokud člověk odmítá 200 metrů od svého bydliště vyjádřit aktivně svůj odpor proti Putinovi, jeho politice a tomu, co dělá, tím, že dá hlas některému z jeho protikandidátů, který mu nejvíc vyhovuje, nebo – pokud si opravdu nemůže vybrat – aspoň znehodnotí volební lístek. Je to amorální, nesprávné a nezodpovědné. A pokud k tomu nabádá politický lídr, je to už naprosto neadekvátní.“

Referendum o Putinovi, nebo pouhá chiméra?

Podle Kace jsou tyto volby referendem o Putinovi a každý odevzdaný hlas proti němu se zkrátka počítá. Je prý mylná představa, že si na diktátorovi lze vytrucovat skutečně  čestné volby. Čeho ale podle něj dosáhnout lze, je vynutit si aktivní volební účastí jeho odpůrců v druhém kole, což by Putinovu auru výrazně poškodilo. Navalného pobočník Milov nicméně v debatě s Kacem tento názor označil za naivní – Putin prý k volbám připustil jen „fejkové“ kandidáty, kteří jsou v politice buď odepsaní nebo dosud nezapsaní, a přesvědčovat voliče, že s pomocí takových figurek je možné uvažovat o druhém kole, je jen vyvolávání planých nadějí. Cíl vypsání prezidentských voleb s reálnými oponenty podle Milova může na první pohled vypadat jako nesplnitelný sen, ale stejně tak se zdálo, že po zrušení přímých voleb gubernátorů nemůže přijít jejich obnovení, což se nakonec stalo.

Navalného plán vyslat k volbám masy svých stoupenců jako pozorovatele, aby monitorovali falsifikace včetně očekávatelných snah vykázat vyšší než reálnou volební účast, ale v březnu narazil na zeď v podobě Ústřední volební komise, která jim odmítla udělit akreditaci. Citovaná debata na Echu Moskvy každopádně velmi výmluvně ukázala již mnohokrát potvrzenou neschopnost Putinových odpůrců sjednotit postup ve jménu nadosobních zájmů. Kac a Milov po téměř hodinové debatě odcházeli ze studia jako zarytí nepřátelé, kteří se vzájemně obviňovali ze lží a škůdcovství.

Těžko ale říct, co by jednotu v řadách opozice mohlo nastolit. Alespoň na chvíli to dokázal v únoru moskevský pochod na počest zavražděného opozičního lídra Borise Němcova, kde se objevili Javlinskij, Sobčaková i Navalnyj. Provázelo to jejich zjevné uvědomění si toho, jak v Rusku také mohou skončit kritici Kremlu. Šlo ale více o výraz piety než cokoli jiného. Režim řízený někdejšími agenty KGB totiž nic neponechává náhodě a postará se o to, aby ke sjednocování řad oponentů nedošlo – kooptováním, přísliby, zastrašováním či dokonce likvidací. Metod je nekonečně mnoho. A přestože kreativita a energie není zejména mladým lidem v opozici cizí, čas v minulosti vždy hrál spíše ve prospěch režimu – viz vyšumění protestního vzepětí z let 2011-12 s přispěním utažení šroubů po Putinově inauguraci v květnu 2012. Něco podobného lze zřejmě očekávat i tentokrát.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud