Články odjinud

ANALÝZA: Západ po dvou stoletích zkusil zúčtovat s Marxem. Závěr? Demokracie slábne

ANALÝZA: Západ po dvou stoletích zkusil zúčtovat s Marxem. Závěr? Demokracie slábne

Oslavy dvoustého výročí narození myslitele Karla Marxe mohli politici využít k diskuzi o tom, co udělat, aby se stále větší množství frustrovaných lidí neodvracelo od liberálně demokratických principů směrem k extremismu. Místo toho značná část z nich předvedla bizarní „hejt“ na zvěčnělého Marxe – a ještě si při něm zvládla hromadně prostřílet vlastní kolena.

Dva ze tří amerických milieniálů si nešetří na důchod. Předpokládají, že než se dočkají důchodového věku, kapitalismus ve své současné podobě se beztak zhroutí. Čeští prvovoliči většinově házejí hlas stranám, jejichž étos vyrůstá z kritiky „systémových“ stran. Pouhých 38 procent Čechů říká, že život po roce 1990 je lepší než před ním. Tato data představují reálnou kulisu, na jejímž pozadí se odehrála velká politická antidiskuze o významu Karla Marxe.

Tuto antidiskuzi odstartovalo rozhodnutí šéfa Evropské komise Jeana Clauda Junckera řečnit při odhalování mimořádně nevkusné Marxovy sochy v Trevíru. Do města, jehož dějiny sahají do latinské minulosti Evropy a které bylo významným místem středověké Evropy, ji coby dar dodala Čína. Nemělo by zapadnout, že přijmout tuto bronzovou nestvůru od totalitního režimu, bylo od všech zúčastněných mimořádně hloupým skutkem. Jediná organizace, která proti tomu zvedla hlas, byl PEN klub. Jinak se k faktu, že instalace bronzového monstra do středu starého kurfiřtského města je především úlitbou pro zhruba padesát tisíc čínských turistů, kteří do Trevíru ročně přijedou, rozhostilo ohlušující ticho. Skutečnost, že si Čína postupně skupuje Evropu, aktuálně v zásadě nikoho nevzrušuje.

Místo toho byla slyšet kritika na hlavu Jeana Clauda Junckera. Na symbolické úrovni bylo jeho vystoupení v Trevíru nešťastné. Po obsahové stránce je třeba poznamenat, že vcelku přesně pojmenoval hrozby pro liberální demokracii: zvyšující se počet frustrovaných lidí, nedůvěru v demokratické instituce, autoritářské tendence. Bohužel jeho projev tyto skutečnosti nedostatečně zdůrazňoval, byl nejednoznačný a nabízel až příliš mnoho možností výkladu. V tomto směru je Juncker bohužel až příliš dobrým reprezentantem sjednocené Evropy.

Juncker prohlásil, že Marx ve svém díle tyto opakující se jevy důkladně popsal. To, co mu je vkládáno do úst, tedy výzvy k renesanci jakési totality, v jeho projevu nebylo. „Nesuďme Marxe za to, co udělali lidé, kteří se na něj odvolávali,“ řekl Juncker. Zatvrzelým kritikům Evropské unie to nicméně nebránilo v tom, aby Junkckera zkritizovali za přesný opak. Přesně tento přístup, tedy neochota zamyslet se nad tím, co udělat, aby se lidé znovu nechytili učení některého z Marxových apologetů, ať už to byl Lenin, Mussolini nebo Rosenberg, demokracii posílá na popravu. 

Na tomto místě stojí za připomenutí, že v akademickém světě roste zájem o dílo Jacquese Derridy, který se problémem morální odpovědnosti filozofie široce zabýval. Výsledkem jeho bádání sahajícího až k Diderotově obhajobě Seneky je teze, podle které je třeba posuzovat odpovědnost v časovém kontextu a snažit se přispívat k tomu, aby nedocházel k opakování historických neštěstí, při kterých diktátoři zneužili filozofický přístup. 

Neochota zamyslet se byla pro antidiskuzi o Marxově dědictví charakteristická. Dobře to ukázaly reakce na článek profesora filozofie Jasona Barkera. Ten do New York Times napsal článek s provokativním titulkem Šťastné narozeniny, Karle Marxi. Měl jste pravdu. V něm popsal historickou zkušenost, podle které lidé, frustrovaní okolnostmi, postupem času začínají odmítat základní hodnoty společenského systému, který tyto okolnosti neřeší nebo přímo způsobuje. Reakce na tento text ze strany politiků systémových stran byly podobné. Za všechny citujme třeba politika ODS Jana Skopečka, který napsal: „Trumpovsky dodávám, že New York Times sprostě lže.“ Nepochopení ještě nikdy nebylo průzračnější, dalo by se dodat. Drobný rozdíl je v tom, že Trump vyhrál americké prezidentské volby, zatímco ODS volí každý sotva každý desátý z mírně nadpoloviční většiny volících Čechů a Češek. Barker přitom upozorňuje na to, že se "marxismus" stává filozofií střední třídy. To je jev, který by přitom měl být právě pro liberální a konzervativní strany ve skutečnosti alarmující. 

Snaha vymezit se vůči Marxovi v roce 2018 morfovala ve výkřiky, podle kterých je například „postavení sochy Marxe v Trevíru horší zločin než popírání holocaustu.“ Jak popsalo Politico, Evropa (a nejen ona) vykazuje vzrůstající poptávku po autoritativních vůdcích. Ať už jde o Orbána v Maďarsku, Babiše u nás nebo Erdogana v Turecku, mají něco společného. Je to intuitivní, predátorský přístup k moci. Politici „systémových“ stran na případu Marxových narozenin ukázali, proč je tito predátoři libovolně válcují ve volném stylu. Zatímco predátor se dere přímou cestou k moci, „systémový politik“ stále ještě bojuje proti Kominterně, aniž by zaregistroval, že voličům je to dokonale jedno.

V tomto kontextu dvousté narozeniny Karla Marxe ukázaly, že demokracie je slabší než kdy dřív v moderní historii a bez lidí, kteří by chápali, že boj o ni se bojuje nyní, nikoliv v minulém čase. Podtrženo a sečteno, nijak veselá oslava to nebyla.

 

 

Články odjinud