Arabové demonstrují proti starým šíbrům a dlouhým prstům Íránu. Vrací se arabské jaro? | info.cz

Články odjinud

Arabové demonstrují proti starým šíbrům a dlouhým prstům Íránu. Vrací se arabské jaro?

Mladí Iráčané i Libanonci vyšli do ulic. Důvod? Nechtějí žít ve společnosti řízené podle sektářských dohod. Nemíní se klanět teokratickému Íránu, který jejich země ovlivňuje. Odmítají být i pod vlivem USA či Saúdské Arábie. Co žádají, je důstojnost a perspektiva. S trochou nadsázky lze říci, že opět zní požadavky arabského jara. Důvod je prostý: reformy se neudály a u moci jsou podobní, nebo ještě horší autokraté než předtím. 

Stalo se to v neděli v noci: Desítky iráckých protivládních demonstrantů vzaly útokem íránský konzulát ve městě Karbalá. Podle agentury AP přelezli zátarasy, strhli íránskou vlajku a nahradili ji praporem vlastní země. Stanice al-Džazíra dodává, že demonstranti posléze útočili také na budovy patřící šíitským milicím, které založil a vyzbrojil právě sousední Írán. 

Teherán vystupuje jako globální patron šíitské větve islámu. Útoky v Karbalá jej musely rozčílit o to více, že toto irácké město má pro šíity mimořádný význam nejen jako poutní místo. Podle legendy tu je pohřben Mohamedův vnuk a třetí šíitský imám Husajn. Padl zde v bratrovražedné bitvě o vedení islámské obce, přičemž jeho tehdejší konkurenty teď známe jako sunnity.

Co vlastně Iráčané v ulicích chtějí? Nikoli překvapivě totéž, co jejich vrstevníci jinde. Životní perspektivu. Spravedlnost. Práci. Konec ohromné institucionální korupce. Protestující vystupují hlavně proti protežování příbuzných a souvěrců. Moc v Iráku je formálně rozdělena podle etno-náboženského klíče mezi Kurdy, arabské sunnity a šíity. Ti poslední jsou v Iráku nejpočetnější a po americké invazi v roce 2003 v zemi fakticky vládnou. V praxi to znamená, že úřady a vlivné posty obecně obsazují protřelí šíbři, příslušníci vlivných rodin a klanů, nikoli běžní Iráčané, ať už jsou jakéhokoliv původu. Demonstranti s tím chtějí skoncovat.

S podobnými požadavky přišli i jejich libanonští vrstevníci. Také oni žádají pád sektářského systému, který v jejich státě zajišťuje povinné posty křesťanům (prezident), sunnitům (premiér) a šíitům (šéf parlamentu), ale i dalším komunitám. Jakkoli měl takový systém opodstatnění v časech, kdy měl po ničivých občanských válkách vyrovnat šance jednotlivých komunit, teď patří do starého světa zkorumpované, sektářské dělby společnosti. Do světa, který nepočítá s jednotlivcem, o křehkých zárodcích občanské společnosti nemluvě. Do světa, který má oči jen pro silné diktátory, všemocné tajné služby, cynické velmoci a mocenskou hru elit, které si mezi sebou nerušeně rozdělují bohatství.

Mimochodem, podobného pohybu jako u iráckých sousedů a v Libanonu se oprávněně bojí také teokratičtí lídři Íránu, kteří jsou v tomto ohledu generačními spojenci arabských diktátorů. Teherán v posledních letech získal hlavně díky americké slabosti nebývalý vliv především v Sýrii, kde je patronem ekonomicky slabého prezidenta Bašára Asada. Íránská elita ale významně spoluurčuje také dění v Iráku, což se nelíbí už i tamním šíitům. Agentura Reuters tvrdí, že se jeden z lídrů íránských Revolučních gard dokonce vydal do Bagdádu, aby s místními spojenci probral případný zásah v případě, že by demonstrace začaly ohrožovat stávající elity – a nevyloučil údajně ani sesazení vlády.

Skrze šíitské hnutí Hizballáh, které stvořil a vyzbrojil, Írán bezprostředně ovlivňuje také Libanon. Jeho bijci zde na stranický pokyn fyzicky napadli demonstrující, které předák Hizballáhu Hasan Nasralláh jako zkušený autokrat označil za navedené a placené z ciziny, rozuměj Západu. Reuters připomíná, že zkraje protestů se Nasralláh za požadavky protestující omladiny populisticky postavil. Než zjistil, že se tato vlna chystá spláchnout i jeho.

INFOGRAFIKA: Íránský vliv na Blízkém východě

Sám Írán si neumí představit horší scénář než ten, že by se revoluce přelila přes jeho hranice. Málokde totiž vládnou pragmatičtí, výběrově krutí zpátečníci tak vzdělané, pro-západní a ateistické společnosti. Staří revolucionáři, kteří si ponechali oči otevřené, s hrůzou zjišťují, že jejich čtyřicet let stará revoluce je podobně nemódní jako kazety, na kterých tehdy šířili kázání ajatolláha Chomejního. Sázka na nacionalismus (po ruském a čínském způsobu) může uklidnit nevzdělanou mládež z nižších vrstev, možnou elitu ale neoslovuje tolik jako vidina prosperity a svobody. Náboženské vedení země by se mělo každý den modlit za znovuzvolení amerického prezidenta Donalda Trumpa, který semkl i ty ponižované Íránce, kteří by se jinak na protiamerické demonstraci nezastavili ani cestou na fotbal.

Je velmi pravděpodobné, že tyto protesty v Iráku a Libanonu opět ukončí kombinace násilí i přislíbených, nejvýše polovičatých reforem, které stejně nebudou. Už poněkolikáté ale mladá arabská generace vyslala jasnou zprávu: nechceme imámy ani ajatolláhy kázající nenávist; šíbry dohadující za provizi mocenský kompromis; nepotismus a republikánské monarchie se stanovenými následníky trůnu; vše prostupující korupci.

Stanice BBC si položila otázku, zda jsme svědky nového arabského jara (jakkoli na podzim). „Zhruba 60 procent obyvatel blízkovýchodního regionu ještě nedosáhlo třiceti let. Mladá generace může být nesmírnou devizou pro stát. Ovšem jen v případě, že jeho ekonomika, vzdělávací systém a státní instituce fungují do té míry, že dokážou alespoň zhruba naplnit jejich očekávání. Což se neděje,“ konstatuje suše autor analýzy Jeremy Bowen. A hlavní problémy? Kolikrát jsme jen o nich slyšeli z plných arabských náměstí? Tragický úspěch v žebříčku nejzkorumpovanějších států planety. Otevřené násilí v ulicích. A naprostá makroekonomická nekompetence stávajících arabských vládců.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud