Autokrat Lukašenko pokouší ruského medvěda. Co se skrývá za jeho spory s Moskvou? | info.cz

Články odjinud

Autokrat Lukašenko pokouší ruského medvěda. Co se skrývá za jeho spory s Moskvou?

ANALÝZA | Ty spory se mezi Ruskem a Běloruskem objevují pravidelně každý rok. Jde v nich o peníze a prakticky každý rok mají také podobný vývoj: Bělorusko žádá o úvěr, obřadně Moskvě „hrozí“ sblížením s jiným partnerem (nejčastěji EU a USA, letos žádost o peníze mířila do Číny), a po několika kolech jednání pak Rusko přece jen nějakou částku poskytne. Mimochodem se na tom ukazuje, že zjednodušující vidění ve stylu „Rusko platí Bělorusku za přátelství“ spíše zatemňuje realitu, než že by ji věrně popisovalo.

Alexandr Lukašenko vládne v Bělorusku od roku 1994, kdy zvítězil s aureolou bojovníka proti korupci v celkem svobodných volbách. Od té doby ale přitahoval šrouby, kromě jiného i skrze referenda, jak mají vládci jeho typu v oblibě, a také omezováním role parlamentu a posilováním vlastních pravomocí. Až se vlastně i volby samotné staly jen formalitou. V hospodářské oblasti se vrátil k plánované ekonomice s dotacemi pro jednotlivé sektory, jmenovitě zemědělství, štědrými sociálními výdaji a obrovskými státními firmami zaměstnávajícími desítky tisíc lidí.

Problémem takového systému ovšem je, že jej někdo také musí zaplatit. Ten někdo je v tomto případě jednoznačně Rusko. To poskytuje svému sousedovi pravidelně úvěry, ze kterých běloruská ekonomika žije, a přitom zavírá oči nad faktem, že Bělorusko si v rozpočtu silně pomáhá zisky z prodeje ruské ropy, zpracovávané v běloruských rafineriích.

Nedá se přitom říci, že by ruští představitelé nad danou situací bůhvíjak jásali. Periodicky se tak objevují snahy přimět Bělorusko, aby za poskytnuté benefity jakkoli zaplatilo. V posledním sporu vytáhlo ruské ministerstvo financí s tím, že neposkytne Bělorusku úvěr, dokud neuvidí jakýkoli pokrok v integraci s Ruskem. V minulosti si Moskva vynutila například prodej běloruského státního podniku Beltranshaz do ruských rukou.

Tahanice o ropu i plyn

Dalším ze sporů, které v posledních letech mezi oběma zeměmi vznikly, je tzv. daňový manévr v ruském energetickém průmyslu. Zdánlivě interní záležitost, kdy Rusko přechází ze systému vývozních cel na zdanění surovin. Zatímco ropa jdoucí do Běloruska není zatížena vývozním clem, daní už zatížena bude. Že to není pro běloruského prezidenta nic příjemného, není žádné překvapení. Nicméně že za to požaduje kompenzaci ve výši tří miliard dolarů, to už překvapením být může. Rusko proti tomu argumentuje, že integrace Běloruska není tak daleko, aby odůvodňovala podobné platby. Zjednodušeně řečeno, Rusko nehodlá dotovat Bělorusku jeho nezávislost. Pokud ji chce, musí si ji platit samo; pokud chce peníze, musí se s Ruskem spojit.

Nejde přitom o první spor v ropné oblasti. Bělorusko periodicky Rusku vyhrožuje, že bude brát ropu odjinud. Ať už je to Ázerbájdžán či Írán. Nejdál běloruský prezident zašel v roce 2010, kdy se dohodl s Venezuelou na dodávkách ropy přes Litvu. Jak v případě ázerbájdžánské, tak hlavně u lehce obskurních dodávek venezuelské ropy bylo zjevné, že se jedná o pouhé pokusy zatlačit na Rusko, nikoli o reálnou změnu zdroje.

Lukašenko má vůči Rusku i jiné požadavky. Jablkem sváru mezi oběma zeměmi je i cena zemního plynu, za kterou by měl do Běloruska mířit. Zatímco Rusko požaduje cifru, která odpovídá tomu, co platí ostatní zákazníci, Bělorusko a jeho prezident si představují, že cena bude stejná jako v sousedních ruských oblastech. Jeho argumentace přitom má svoji logiku – pokud Rusko a Bělorusko tvoří dohromady Svazový stát a v jeho rámci jednotný trh, ceny by se neměly lišit.

Obě země vedou spor i o dovoz potravin do Ruska přes běloruské území. Jedná se v jádru o známé ruské sankce na dovoz potravin z EU, které Moskva zavedla v odvetě za postihy druhé strany. I když se zdá, že problém „běloruských plodů moře“, jak byla posměšně označována praxe, kdy se zboží z Evropy v Bělorusku pouze přetisklo a vybavilo jiným certifikátem původu, je již pryč, Rusko dál není spokojeno s tím, že v případě řady jiných komodit situace trvá.

Přítel Čína?

Do hry vstupují ještě další hráči. Bělorusko jednalo loni na podzim o stabilizačním úvěru ve výši tří miliard dolarů od Mezinárodního měnového fondu, který ovšem vznesl požadavky. V MMF nepanuje přílišná důvěra v běloruský styl hospodaření, čemuž se ani nelze příliš divit. Jednání sice skončila, ale běloruský prezident si pomyslná dvířka k dalším rozhovorům nechal pootevřená. Podobně se obrací také k dalším partnerům, ať je to Turecko, se kterým hodlá posilovat hospodářskou spolupráci, nebo Čína, kterou oslovil se žádostí o úvěr. Zvláště v případě Číny si Bělorusko dělá velké naděje na investice do Svobodné ekonomické zóny. S Čínou podepsalo memoranda o porozumění v celkové výši 5,5 miliardy dolarů. Ohledně reálného naplnění těchto příslibů ale panují velké otázky.

I poslední vývoj v jednáních mezi oběma zeměmi dává tušit, že vše dopadne jako dřív. Tedy že se spor urovná a že Bělorusko nakonec svůj požadovaný úvěr od Ruska dostane. Stejně tak si nelze dělat naděje (pokud měl někdo ještě takové tendence), že by se Bělorusko vydalo na cestu demokratizace a příklonu k EU. Z hlediska Ruska je situace o něco složitější a není jen o „placení za přátelství“. Pokud by Lukašenko padl, což by se při ekonomickém kolapsu země mohlo stát, jeho následovníci by nemuseli být ruské politice tolik nakloněni. Navíc, pád by mohl přijít i po období chaosu, kterého se Moskva silně obává. Za zmíněnými „platbami za přátelství“ je tedy víc: Spory, vyjednávání a následné kompromisy ukazují na racionální základ vztahů.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud