Cena za ruské „přátelství“. Dluh z Janukovyčovy éry pronásleduje Ukrajinu dodnes | info.cz

Články odjinud

Cena za ruské „přátelství“. Dluh z Janukovyčovy éry pronásleduje Ukrajinu dodnes

Napjaté vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou již několik let viditelně symbolizuje anexe Krymu a válka na Donbasu. Jsou tu ale i méně nápadné aspekty, jako jsou přetrvávající rozepře v ekonomické oblasti. Ukrajinský dluh ve výši tří miliard dolarů je ryzím příkladem, který i po letech připomíná dramatické události uplynulých let na Ukrajině. A také rizika ruských půjček, které Moskva vytipovaným zemím nadále poskytuje.

Kořeny tohoto příběhu sahají do roku 2013: Jednalo se o podpisu Asociační dohody mezi Evropskou unií a Ukrajinou a na zemi se stále více upínala zahraniční pozornost. Tehdejší ukrajinský prezident Viktor Janukovyč se snažil o jakousi politiku vyvažování mezi Moskvou a Bruselem, což ruská administrativa nesledovala s nadšením. Otázkou bylo, kterou z nabízených cest se Kyjev vydá na roky dopředu.

Problémem byl stav, ve kterém se Ukrajina nacházela. Janukovyč a jeho předchůdci – bez ohledu na to, zda z „proruského“ či „prozápadního“ tábora – dovedli zemi na hranu bankrotu. Prezident potřeboval peníze, bez nich by jeho režim nepřežil. Před hlavou státu ležely dvě cesty, přičemž tu „moskevskou“ symbolizovaly vedle různých blokád, kterými Kreml dával najevo, co se stane, pokud se Kyjev odvrátí od eurasijské integrace, i různé pobídky.

Nešlo jen o obligátní „slevu“ na zemní plyn o 30 %, která byla pro Janukovyče, jehož podpora pocházela hlavně z východu země, kde dominoval energeticky náročný těžký průmysl, naprosto zásadní, ale i o příslib úvěru. Jmenovitě se jednalo o 15 miliard dolarů, což byly peníze, které mohly ukrajinskému prezidentovi pomoci přežít do voleb. Naproti tomu byl příslib Západu výrazně méně konkrétní, navíc stále podmíněný nepopulárními reformami, hlavně v energetické oblasti. Moskva nakonec se svojí nabídkou uspěla a Janukovyčovi první splátku ve výši tří miliard dolarů odeslala. Nicméně brzy se ukázalo, že to byla jen dočasná úleva. Janukovyč byl svržen.

Spor se dodnes vede právě o ony tři miliardy dolarů. Ukrajina v prosinci 2015 odmítla splatit svůj dluh a fakticky se ocitla v technickém bankrotu. Rusko ji následně zažalovalo u londýnského soudu (půjčka byla ve formě euroobligací vydaných podle britského práva). Rusko přitom argumentuje poměrně jasně: Jednalo se o mezivládní smlouvu a první tranše půjčky byla zaplacena. Podmínky byly dané, Ukrajina je tedy nucena platit.

Naproti tomu ukrajinská argumentace je taková, že se fakticky jednalo o úvěr Janukovyčovi jako soukromé osobě, přičemž byly porušeny ukrajinské zákony, což dokazuje kromě jiného i to, že po jeho pádu a odchodu do exilu Rusko žádné další splátky neposlalo. Kyjev navíc argumentuje tím, že úvěr byl přijat pod nátlakem a hrozbami, přičemž Rusko samo ozbrojenou agresí znemožnilo splácení.

Zajímavé je, že zatímco první instance rozhodovala o případu z čistě komerčního hlediska a dala za pravdu Rusku, odvolací soud přijal ukrajinské argumenty. Spor se vede i o to, jestli vůbec má britská justice posuzovat i cokoliv jiného než čisté srovnání, zda peníze, které byly vyplaceny, byly také vráceny. Obě dvě strany se tak odvolaly k nejvyššímu soudu Spojeného království.

Pro laika v oblasti mezinárodního práva zřejmě zní logicky první argument – tedy že peníze byly vyplaceny a Viktor Janukovyč v době jejich přijetí byl (byť mizerným) ukrajinským prezidentem. Proto mají být i vráceny. Nicméně, jak vývoj případu ukazuje, ani to není tak jednoduché a minimálně některé ukrajinské argumenty byly přijaty k dalšímu posouzení. Neznamená to úspěch ukrajinské strany, ale prostě fakt, že na pravomocný konec tohoto příběhu si ještě nějakou chvíli počkáme.

Ošemetné ruské půjčky

Případ ovšem ukazuje i na některé obecnější záležitosti z hlediska politické ekonomie. Tou první je systém, kterým Rusko svoje půjčky poskytuje. Liší se totiž od tzv. exportních úvěrů, které jsou cizím státům poskytovány na nákup ruského zboží a služeb. Naproti tomu jsou finanční půjčky vypláceny bez dalších podmínek v podobě nuceného nákupu. Neznamená to ale, že by nemohly koexistovat. Většinou šly ruku v ruce, jako je tomu v případě Běloruska. U ruských finančních úvěrů se ovšem často jedná spíše o podporu vládnoucího režimu, který Rusku z různých důvodů vyhovuje, což ostatně ukrajinský případ potvrzuje.

Na rozdíl od většiny analytiků si ovšem autor tohoto textu nemyslí, že je motivace čistě politická, jde spíše o mix důvodů. Janukovyč a jeho vláda zajišťovali Rusku i jistotu odběru energetických surovin, podobně jako tomu může být v případě Běloruska. Tehdejší prezident navíc neměl nejmenší zájem na reformách, které by ho donutily brutálně náročný energetický průmysl na východě země omezit, protože by tím ztratil velkou část veřejné podpory.

Rusko přitom zpravidla nepožaduje žádné splnění podmínek, kromě základního data splatnosti a úhrady úroku. Alespoň ne oficiálně. Neoficiálně ale požadavky vznáší, a to jak v podobě tlaku na prohloubení integrace (Bělorusko), tak i třeba přístupu k surovinám (v současné době některé africké země). Pro Rusko nicméně takové půjčky nesou i jistá rizika. Stačí se podívat do Venezuely, která dluží 3,5 miliardy dolarů (vedle dluhu, který má venezuelská ropná společnost PDVSA). Pro Rusko byl tento dluh jen velmi těžko dosažitelný i před současnými nepokoji, natož nyní.

Naproti tomu podmínky mezinárodních finančních institucí jsou poměrně striktní ve svých požadavcích. Často vyžadují zmíněné vnitřní reformy. V ukrajinském případě šlo o ukončení systému dotací a neprůhledných transakcí, kterých byl energetický sektor plný. Janukovyč měl navíc uvést do pořádku státní finance, což nemohl udělat jinak než prostřednictvím úspor. Ty by zcela logicky dopadly hlavně na jeho voliče. I proto se rozhodl pro ruskou půjčku.

Pro Rusko jsou tak takové půjčky velmi riskantní i z toho důvodu, že se často neobejdou bez podpory místního vládce i jinou cestou než jen slovy. Příkladem budiž skandály kolem přítomnosti takzvané Wagnerovy soukromé vojenské společnosti v různých zemích (Středoafrická republika, Venezuela, Libye), které jsou doprovázeny i ruskými půjčkami, a to jak ze strany státu, tak společností, jako je například Rosněfť.

Spor ohledně ukrajinské půjčky není ani zdaleka jediný ekonomický konflikt, který mezi Ukrajinou a Ruskem přetrvává. Zajímavé je, že paralelně s tím vedou obě země relativně čilý obchod. Dědictví Sovětského svazu i postsovětského vývoje jsou v tomto až příliš silné. Není cílem tvrdit, že půjčovat různým vládám po světě a tím sledovat vlastní politické a komerční zájmy je nutně špatně, nicméně praxe je to více než riskantní. To ukázal nejen popsaný případ Janukovyčovy Ukrajiny, ale i dalších zemí.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud