Černá smrt odrovnala půlku Evropy. Strach z moru se přebíjel sexem a útoky na Židy i cizince | info.cz

Články odjinud

Černá smrt odrovnala půlku Evropy. Strach z moru se přebíjel sexem a útoky na Židy i cizince

Černá smrt odrovnala půlku Evropy. Strach z moru se přebíjel sexem a útoky na Židy i cizince
 

SVĚTOVÉ EPIDEMIE | Morové pandemie patřily k těm největším katastrofám, jimž lidstvo ve své historii čelilo. Jen v polovině 14. století zemřel na černou smrt během dvou až tří let každý druhý či třetí Evropan, spekuluje se o 20 či dokonce až 30 milionech mrtvých. Hrůza z této nemoci v našem podvědomí stále přežívá, mluvíme o „morových ranách“, na náměstích nás znepokojují morové sloupy a stále nás děsí také „středověké“ roušky a respirátory. Mor ale také podněcoval společenské změny či k nim významně přispíval – posunul mocenské uspořádání v některých státech, přispěl ke vzniku husitství a postupně také postrčil evropské metropole k jejich modernizaci i lepší hygieně. Mor se také stále pojí s množstvím záhad. Proč se například ze současného světa skoro vytratil? A konečně: i během morových nákaz se lidé chovali podobně jako v dnešní vlně koronavirové pandemie.

Největší morová pandemie v dějinách pro Evropu naplno začala v roce 1348. Tehdy už několik let zuřila stoletá válka mezi Anglií a Francií. Svaté říši římské i českému království vládl poměrně čerstvě Karel IV. Itálie, kde se nemoc přivlečená ze střední Asie ukázala na kontinentě poprvé v plné síle, byla rozdrobená do množství malých, ale ekonomicky velmi silných městských států.

Světové epidemie
V seriálu INFO.CZ „Světové epidemie“ popisujeme dvakrát týdně některé závažné pandemie a epidemie, jimž jsme jako lidstvo čelili v minulosti. Snažíme se rozebrat politické, ekonomické a společenské dopady jednotlivých nemocí. Zamyslíme se rovněž nad tím, jak se můžeme z dřívějších událostí poučit v současné situaci při koronavirové pandemii.

Právě odtud se nemoc, patrně vzhledem k úzkým obchodním vztahům, dostala dál. Mor se poté velmi rychle prohnal celou Evropou a jak popisuje v nejzásadnější knize na toto téma „Černá smrt v Evropě“ německý profesor Klaus Bergdolt, nevyhnula se například ani Grónsku. Už tady můžeme shledávat paralely se současnou koronavirovou pandemií – také ta se z Asie dostala do Evropy a i ona měla na starém kontinentu zpočátku nejničivější sílu v Itálii.

Ale zpět do středověku. „Takovou pandemii svět nepoznal od 6. století a podobná ho čekala až v 90. letech 19. století,“ konstatuje o černé smrti britský historik Norman Davies v knize Evropa.

Kolik lidí tehdy zemřelo, už dnes bezpečně nezjistíme, odborníci ale vždy operují s desítkami milionů obětí. Černá smrt tak Evropu nezdecimovala, její síla byla ještě daleko ničivější. Mluví se o 30, ale rovněž 50 či dokonce 75 procentech tehdy zemřelých Evropanů. A to všechno jen do roku 1350 či 1351.

Ničivost moru a současné nemoci COVID-19 snad nebudeme moci nikdy srovnávat, můžeme ale pokračovat ve vršení jiných opakujících se historických mechanismů.

Mor začal zabíjet, když se na něj zapomnělo

Při aktuální koronavirové pandemii má množství lidí pocit, že tu nikdy nic takového nebylo a že jde o zcela novou situaci. Ale není tomu tak, což zcela jasně ukazují třeba i přes 100 let staré, a nyní znovu objevené, fotografie lidí s rouškami během pandemie španělské chřipky, které jsme se již věnovali. Stejně jako lidé neznají tuto historii, neznali ve středověku ani tu morovou. Nemoc totiž už před tím, než se jí začalo říkat černá smrt, pokosila množství lidí, třeba třetinu obyvatel starověkých Athén a dost možná rovněž velkého vládce Perikla. Alespoň pokud budeme vycházet z Thúkydidových Dějin peloponéské války.

To je další problém. Čemu všemu o moru máme věřit a jaké informace můžeme brát v potaz? Také o koronaviru se šíří množství falešných informací a nejinak tomu bylo ve středověku. Až s rozvojem moderní vědy a lékařství popsali znalci základní fakta související s touto pandemií. „Vyvolaly ji tři příbuzné choroby, tj. bubonický, septikemický a pulmonární mor. První dva typy šířily blechy parazitující na krysách, třetí se přenášel vzduchem, měl obzvláště rychlý průběh a končil většinou smrtí,“ shrnuje Norman Davies a dodává:

„Nejběžnější byl první typ, tj. dýmějový mor, při kterém vytvoří bakterie Pasteurella pestis v krajině tříselné nebo v podpaží vředovitou hlízku a na pokožce se vlivem vnitřního krvácení objevují tmavé skvrny. Jestliže hlízka nepraskne, nastává po třech až čtyřech dnech nesnesitelných bolestí smrt.“

Strach ze smrti vyvolává nenávist

Tedy bakterie, nikoliv vir jako dnes. Pro středověkého člověka ale stejně něco nepředstavitelného. Krysy sice patřily k běžné „výbavě“ domácností, ale pandemii černé smrti možná nezavinily natolik, jak se po léta traduje. V jakémkoli vysvětlení šíření moru – i v tom, jak jej popsal Davies – totiž nacházejí další odborníci množství děr. Dodnes tak zcela jasně nevíme ani to, jak přesně a proč mor postupoval, ani to, proč se jej v dalších letech povedlo ve světě téměř vymýtit.

Světové epidemie

Ve středověku tak lidé mluvili o božím trestu, hledali morová znamení, nebo si mysleli, že jej zavinilo zemětřesení. Nesmysly, řekne si patrně většina současníků, ale nezachytili jste už sami názor, že si s námi novým koronavirem vyřizuje účty přímo planeta?

Zejména Klaus Bergdolt si pak všímá množství jevů, které bychom mohli popisovat i dnes. Roste nevraživost mezi nakaženými a nenakaženými a týká se to nejen lidí, ale třeba i měst a států. Zavírají se hranice, o cizince v tu chvíli nikdo tak úplně nestojí. Spekuluje se s možnými léčivy i dnešním slovníkem placebem, lidské hyeny se snaží nemorálně vydělávat, nedostatek lékařů řeší autority různými pobídkami.

A jak to bývá, hledá se rovněž ten, který za všechno může. Ale kdo to je? Ti chudí, nebo naopak ti bohatí? A tak se to většinou, jako v historii mnohokrát, hodí na Židy. Podle Bergdolta se právě v polovině 14. století odehrály ty vůbec nejhroznější pogromy. Než došlo k nástupu nacismu a druhé světové válce. Doufejme, že takovou nenávist současná pandemie nevyvolá.

Přenáší se mor sexem?

Lidé také kvůli černé smrti opouštějí města a uchylují se na venkov. O tom je ostatně slavný Boccacciův Dekameron. Neboli: lidé se chtěli nějak zabavit, a tak si třeba vyprávěli příběhy. Dnes čtou a sledují televizi. Už se také řeší možný zimní babyboom, což ale opět není ve své podstatě nic nového. I ve středověku byl během morových ran sex vítaným rozptýlením, i když šel proti doporučením tehdejších lékařů. Ti měli podezření, že se právě tímto způsobem může nákaza snadněji přenášet. Což by, s jistou ironií, mohlo souviset i s tím, že podle dobových teorií byli častými obětmi moru ti hezcí a zejména ty hezké. „Některých lidí se zmocnila panika, jiní se začali oddávat nezřízeným orgiím, další statečně konali svou křesťanskou povinnost,“ píše Davies.

Světové epidemie: mor

Stejně tak se dá v současnosti mluvit o „křesťanské povinnosti“ v případě lékařů a dalších zdravotníků, lékárníků či prodavačů, stejně jako zástupců dalších profesí, kteří všichni vykonávají svou práci statečně dál, a to i bez ochranných pomůcek. Mimochodem víte, proč středověcí lékaři chodili k nemocným v těch zvláštních oblecích a maskách? Báli se jejich „morového“ dechu a tak měli v rouře, která chránila nejen jejich ústa, ale rovněž nos, silně vonící rostliny. 

Je téměř jisté, že aktuální pandemie pozmění naše chování. Ukáže se, jak fungují jednotlivé státy, jejich reprezentace i nadnárodní uskupení. Možná budeme v příštích měsících a letech trávit čas jinak, než jsme byli dlouhodobě zvyklí. Nejspíš si také projdeme ekonomickou recesí či krizí. Nic z toho ale opět nebude nic nového.

Rovněž středověký mor měl totiž široké politické, ekonomické i společenské dopady a důsledky, a nejen v polovině 14. století. Například „díky“ němu patrně ovládli v 5. století dnešní Velkou Británii Anglové, kterým v tom přitom dlouhá desetiletí bránil legendární král Artuš. „Předpokládá se, že anglické nájezdníky mor nezasáhl, protože na rozdíl od Britů neobchodovali se Středomořím. Zato prázdné lahve, které se našly pod opevněnými návršími Britů, ukazují, že v té době kvetl obchod s vínem, a je možné, že zároveň s vínem přišel ze Středomoří do země mor,“ dočteme se v Rodinné encyklopedii světových dějin vydané pod značkou Reader’s Digest.

Pozdější morové nákazy pak přispěly třeba ke vzniku husitského hnutí, ale rovněž k dlouhodobějším přesunům obyvatelstva a v jistém ohledu taktéž ke konci „starého“ světa. Z ekonomického úhlu pohledu pak ale morová pandemie přinesla zcela jiné důsledky než patrně přinese koronavirová. Tím, kolik umřelo lidí, se totiž rovněž uvolnilo množství pracovních míst. A tak místo propouštění rostla spíše poptávka po lidech, kteří si dokonce mohli říci i o vyšší odměny či různé další úlevy.

Máme-li skončit alespoň trochu pozitivně, můžeme se zamyslet ještě nad vlivem morové pandemie na umění. Shodou okolností měl právě na toto téma tento týden související streamovanou přednášku docent Martin Pavlíček z Palackého univerzity, je dostupná i ke zpětnému zhlédnutí.

Na množství morových sloupů už jsme poukázali, právě na nich se často skví sochy souvisejícího patrona, svatého Šebestiána. O Boccacciovi a Dekameronu jsme se rovněž zmínili, můžeme přidat třeba i Francesca Petrarcu a jeho Triumfy. Zájemce o toto téma skvěle navede opět vyzdvihovaná kniha Klause Bergdolta. Zapomenout bychom ale neměli ani na Alberta Camuse a jeho taktéž znovu objevený „Mor“, který se teď začal napříč Evropou opět číst a řešit.

Masově nejdostupnější ale jistě zůstávají filmy a seriály. Třeba španělská „Morová rána“, jejíž druhá řada vznikla v loňském roce. Seriál běží právě v těchto dnech na televizním kanálu Epic Drama. Mor je zkrátka daleko současnější téma, než se zdá. Snad ale jen v myšlenkové rovině. 

Základní použitá literatura:

Klaus Bergdolt: Černá smrt v Evropě: Velký mor a konec středověku, Vyšehrad, Praha 2002.

Norman Davies: Evropa. Dějiny jednoho kontinentu, Prostor a Academia, Praha 2005 (citováno ze str. 428 a 429 a překladu uvedeného v knize).

Karel Černý, Jiří M. Havlík: Jezuité a mor, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2008.

Eduard Wondrák: Historie moru v českých zemích, Triton, Praha 1999.

Jacques Le Goff, Jean-Claude Schmitt: Encyklopedie středověku, Vyšehrad, Praha 2008.

Rodinná encyklopedie světových dějin. Jména, data a události, které utvářely náš svět, Reader’s Digest Výběr, Praha 2000 (citováno ze str. 115 a překladu uvedeného v knize).

Kronika českých zemí 1250-1470, Fortuna Libri, Praha 2008.

V seriálu Světové epidemie již vyšlo:

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud