Čínská diplomatická ofenziva: Peking si vychovává budoucí africké vůdce, demokracie v osnovách není | info.cz

Články odjinud

Čínská diplomatická ofenziva: Peking si vychovává budoucí africké vůdce, demokracie v osnovách není

Za deset let se počet zahraničních politiků, kteří se jezdí učit řemeslo do Číny, zvýšil čtyřnásobně na skoro půl milionu. Naprostá většina z nich přijíždí z Afriky. Věc je křišťálově jasná. Peking zahájil diplomatickou ofenzivu na černý kontinent a myslí ji velmi vážně.

Jihosúdánský politik Anthony Kpandu je ze svého pobytu v Číně dodnes nadšený. Se zářícíma očima vypráví o tom, jak v noci září Šanghaj a jaký luxus viděl v tamní byznysové čtvrti. „Dokud to neuvidíte na vlastní oči, neuvěříte tomu, že něco může být tak velkolepé,“ svěřil se Kpandu reportérce Quartzu Lily Kuové.

Kpandu sedí ve své poněkud omšelé kanceláři v jihosudánské metropoli Džubě. Před sedmi lety byl jedním z mužů, kteří uvedli do pohybu události, jež vedly k tomu, že Jižní Súdán získal nezávislost. Dnes je zastáncem co nejtěsnější spolupráce mladé země s čínským kolosem. Kuové obsáhle vysvětloval, proč je tak důležité, aby bylo pouto s Čínou co nejtěsnější. Snáší různé argumenty.

Z ekonomického hlediska je to jasné. Čína je ochotná sáhnout do kapsy a režimu, který je poměrně nestabilní, vypomáhat. Přitom nechce žádné záruky o dodržování lidských práv či svobodu tisku tak, jako mezinárodní organizace. Pro jihosúdánskou vládu, která si s lidskoprávní otázkou hlavu příliš neláme, je takový spojenec doslova k nezaplacení. „Mladí Afričané jsou jako houby,“ tvrdí Adams Bodomo, šéf katedry afrických studií na vídeňské univerzitě. „Vyhovuje jim, že když se přijedou učit do Číny, nikdo jim tam nevypráví nic o demokracii, zato se dozvědí mnoho o moci.“

Významnou roli hraje taky vojenský faktor. Čína a její skoro 150miliardový zbrojní rozpočet je zárukou, že se jihosúdánská vláda dokáže bránit vojenskému tlaku ze strany sousedů. A pak je tu ještě jedna příčina proč Jižní Súdán - a nejen on - hledá cestu do Pekingu. Čína nemá kolonialistickou minulost. Mezi Pekingem a africkými zeměmi neleží jako balvan uprostřed proudu žádný resentiment, žádný bývalý vztah pána a sluhy.

V Číně si to uvědomují a na všechny výše zmíněné struny v poslední době rozehrávají stále hlasitější koncert. Pokud bychom řekli, že si Čína v Africe vytváří pátou kolonu, nebyli bychom daleko od pravdy. Dělají to systematicky, promyšleně a efektivně.

Na začátku jednadvacátého století Čína zahájila program pro zahraniční studenty orientované na politickou aktivitu. V roce 2003 jich v Číně takto studovalo necelých sto tisíc, o deset let později už to bylo čtyřikrát víc. Současný počet politických studentů v Číně atakuje půlmilionovou hranici. Osm z deseti přitom pochází z Afriky. Zbývajících dvacet procent pochází především z Oceánie a Asie. Z Evropy a Ameriky jich je naprostá menšina.

Tento výběr přesně kopíruje pragmatickou linii čínské velmocenské politiky. Ta je založená jednoznačně na vyplnění mocenského vakua, které vzniká zejména v Africe poté, co zde výrazně oslabuje pozice Spojených států a někdejších evropských koloniálních schopností. Všude tam, kde je v Africe rozkolísaná nebo oslabená vládní moc, se objevuje čínský vliv.

Princip je jednoduchý. Z pohledu Číny nadějní političtí vůdci dostávají veškerou možnou podporu. Když se potom dostanou k moci nebo na ní získají alespoň podíl, zůstávají ke svým čínským učitelům, spojencům, zastáncům a financiérům v moderní verzi ryze vazalského poměru. Do země vzápětí začíná proudit čínský kapitál a závislost na velmoci se postupně prohlubuje. Současně Čína takto získané země geopoliticky přitahuje na svou stranu tak dlouho, až není cesty zpět, aniž by to nevedlo k drastickým mocenským otřesům.  

A když už k nim dojde, je tu Čína, aby je zase utišila. Typickým příkladem může být právě Jižní Súdán. Když situace v této zemi dospěla na hranici občanské války, byl to zásah Pekingu, který situaci vyřešil. „Samozřejmě netrváme na tom, aby tato země přesně napodobila náš systém,“ řekl Quartu Čang I, čínský ekonomický atašé v Džubě. „Máme ale některé společné zájmy a v těch si umíme pomáhat.“

Ty zájmy jsou vcelku srozumitelné. Čína má enormní zájem na možnosti těžit jihosádánské nerostné bohatství. Proto také do země poslala 2600 „mírových pozorovatelů,“ kteří rozbouřenou situaci rychle uklidnili. Přátelství mezi Jižním Súdánem a Čínou bylo zachováno.

Takových zemí jako Jižní Súdán je přitom v Africe víc a nacházejí se v podobné situaci. Etiopie, Tanzánie, Zanzibar… Všechny tyto země si mají s Čínou navzájem co nabídnout. Čím rozkolísanější je Západ, tím víc prostoru v Africe Čína, ale také Indie získávají. A kde se jednou uchytí, tam už zůstávají.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud