Co s přebytečnými penězi? Ruská vláda řeší zapeklitý problém, tlak na utrácení sílí | info.cz

Články odjinud

Co s přebytečnými penězi? Ruská vláda řeší zapeklitý problém, tlak na utrácení sílí

Rusko řeší problém, který bude jeho politikou hýbat ještě v následujících měsících, ne-li letech. Ve Fondu národního bohatství je tolik prostředků, že brzy přesáhnou hranici sedmi procent HDP (respektive jejich likvidní část), tedy mez, od které je možné je utrácet. Nápadů, co s nimi, je přitom víc než dost, od investic do ekonomiky až po další střádání na horší časy. A dělící linie mezi příznivci utrácení a jejich oponenty se ani zdaleka nekryje s hranou mezi vládní mocí a opozicí.  

Tzv. Stabilizační fond vznikl v roce 2004 pro odčerpávání nadměrných příjmů z ropy. Na základě klouzavého průměru byla určena cena (nejprve 20, následně 27 dolarů za barel ropy Urals), při které už peníze nešly do státního rozpočtu, ale právě do tohoto fondu. V roce 2008 se rozdělil na dvě části, kdy Rezervní fond, určený primárně na pokrytí výpadků příjmů státního rozpočtu, investoval do málo rizikových aktiv, zatímco Fond národního bohatství měl za cíl dofinancovávat penzijní fond a investovat do výnosnějších, ale rizikových aktiv. Rezervní fond schraňoval prostředky až do deseti procent HDP. Vše nad tuto hranici šlo do Fondu národního bohatství.  

Důvodů pro takové šetření měli ruští představitelé hned několik. Tím prvním bylo odvrácení tzv. holandské nemoci, která velmi zjednodušeně znamená posílení měny natolik, že se jakýkoli jiný export stane naprosto nekonkurenceschopným. Pro zemi, která chtěla svoji závislost na vývozu ropy snížit, šlo prakticky o nutnost. Rusko se přitom inspirovalo zkušenostmi ze zemí jako Norsko nebo Kuvajt, stejně jako ze sovětské historie, kdy rozhazování peněz vedlo k ekonomickým problémům pozdního brežněvismu.

Zároveň bylo cílem nedovolit růst inflace, která byla v té době již tak na vysoké úrovni (zhruba kolem 11 %). Šlo o nebezpečí nejrůznějších populistických projektů, kterých je – zvláště před volbami – více než dost. I když se zdaleka ne všechny cíle podařilo naplnit, vcelku prosté srovnání s Venezuelou ukazuje na to, že Rusko šlo správným směrem, když zvolilo velmi opatrnou politiku nakládání s „přebytečnými“ penězi.

Rusku se jeho rozumně opatrná politika nakládání s ropnými financemi vyplatila v době světové finanční krize v roce 2008, respektive 2009. Ruská ekonomika se sice v důsledku poklesu cen ropy i poptávky po této surovině propadla o 7,8 %, nicméně vnitřní situace země se to prakticky nedotklo. Důvodem bylo právě uvolnění peněz z rezervního fondu. Na druhou stranu, dostatek peněz v obou fondech měl za následek i to, že se ruští politici cítili v bezpečí a jejich touha zemi a její ekonomickou politiku reformovat logicky vzala za své.

Na Rusko měla větší vliv krize v letech 2014-15, která sice nebyla tak velká, co se propadu ekonomiky týče, ale měla dopad na ceny ropy, které z úrovní nad 100 dolary klesly někam k 60 dolarům. Postupně došlo v důsledku dalších problémů (nejen sankce, ale i některé megaprojekty) od roku 2018 k převedení zbytků Rezervního fondu do Fondu národního bohatství. Nicméně, 60 dolarů je stále mnohem více, než kolik činí ona základní hranice mezi přesunem prostředků do státního rozpočtu a do Fondu (v současné době dosahuje 41,6 dolaru).

Spory se tak vedou o to, jak vlastně postupovat dál. Na první pohled paradoxně, i sám autor prvotního Stabilizačního fondu Alexej Kudrin vystupuje za zvýšení základní ceny k 45 dolarům, zatímco ministerstvo financí ji chce spíše zachovat. Podporu Kudrin nachází v šéfce Centrální banky Elviře Nabiullině. Důvodem jednání obou liberálně orientovaných představitelů ruské vládnoucí třídy je úvaha, že peníze, které jdou skrze státní rozpočet, procházejí přeci jen transparentnějším procesem než peníze, které se investují z fondu přímo. Navíc, nikde není psáno, že se ceny ropy musí udržet na současných hladinách. Centrální banka tak ponechává i možnost, že by se „povinná“ výše podílu FNB na HDP mohla ze sedmi procent zvýšit (například Kazachstán má 30 %).    

Do toho ještě vstupují další politici, kteří chtějí tu věnovat peníze na zlepšení situace ve městech (Igor Šuvalov, někdejší vicepremiér, dnes šéf ruské rozvojové banky VEB.RF), podporu exportu (Maxim Oreškin, ministr ekonomického rozvoje) či na růst ekonomiky jako takové (například nyní již bývalý poradce Vladimira Putina Sergej Glazjev, o peníze se začínají hlásit i představitelé státních korporací). Tlak ještě zvyšují tzv. národní projekty prezidenta Putina, které cílí na zlepšení blahobytu běžných Rusů.

Všechny nápady mají bohulibé cíle, všechny se také zaklínají ekonomickým pragmatismem a zajištěním ekonomického růstu Ruska. Situace využívá i nesystémová opozice, která poukazuje na jistou schizofrenii současné ruské ekonomické politiky. Ta na jednu stranu vede ke zvyšování daní (například DPH) či věku odchodu do důchodu, na straně druhé ale má k dispozici obrovské prostředky, které následně vyhazuje na olympiádu v Soči a podobné megaakce. Srovnání samozřejmě nese prvky manipulativnosti, nicméně rozpor je více než zjevný. Na vládu vzniká tlak, aby začala, zvláště v době, kdy Rusové projevují nespokojenost se svojí sociální situací stále častěji, peníze utrácet.

V následujících měsících bude možné sledovat zajímavý spor o to, co vlastně s penězi dělat. Přičemž každé řešení hrozí problémy, ať již v politické rovině či ekonomické. Zároveň to ukazuje na fakt, že ruská politika je daleko barvitější než jen spor mezi opozicí a vládní mocí. Neshody jsou mezi politiky zodpovědnými za ekonomický růst a za finance, liberály a etatisty. Se svými idejemi se postupně začínají hlásit i představitelé silových složek. Jisté je, že diskuze rozhodně nebude nudná.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud