Generace mladých Rusů nic jiného než Putina nezažila. Proč se mu ji nedaří oslovit? | info.cz

Články odjinud

Generace mladých Rusů nic jiného než Putina nezažila. Proč se mu ji nedaří oslovit?

Celá jedna generace v současném Rusku vyrostla, aniž by zažila něco jiného než vládu Vladimira Putina. Mladí lidé přibližně do 25 let věku si prostě nikoho jiného v čele státu nepamatují. Nic na tom nezměnilo ani čtyřleté intermezzo Dmitrije Medveděva, za jehož prezidentství o faktickém rozložení moci nebylo pochyb. Putinův režim to ovšem staví do delikátní situace: S mladými Rusy je nutné komunikovat, což pro něj není tak jednoduché a nedaří se mu to.

Vladimir Putin vsadil po nástupu k moci na kontrast mezi jeho vládou stability a slíbeného blahobytu na jedné straně a devadesátými lety na straně druhé – tedy dobou zkázy, propadu a chaosu. Prosté srovnání mladého „sportovce“ Putina s často opilým a nemocným Borisem Jelcinem tomu pomáhalo a dlouho fungovalo. Ostatně, vládce Ruska odkaz na devadesátá léta coby důkaz své nepostradatelnosti tu a tam úspěšné používá dodnes.

Přesto je tu potenciálně sílící problém: Pro současné mladé Rusy už toto srovnání mnohdy není zajímavé a zkrátka na ně nefunguje. První komplikace spočívá už ve faktu, že Putinovi bude v říjnu 67 let. Image „mladého“ prezidenta může navzdory všem snahám držet jen těžko. Samozřejmě, lepší životospráva, kvalitnější zdravotní péče atd. se podepisují na tom, že nemá takové problémy, jako měl Jelcin v jeho věku (ten odstoupil z prezidentského úřadu v 68 letech), ovšem fyzický stav prezidenta je v tomto směru jen jedním z aspektů.

Putin a jeho okolí podnikli už několik zjevných pokusů oslovit mladé lidi, za výrazně úspěšné je ale považovat nelze. Například hnutí Naši, které mělo ambici stát se masovým loajalistickým hnutím mládeže, pořádalo obrovské tábory na jezeře Seliger, kam jezdil i sám prezident. Toto uskupení dávalo okázale a často velmi zvláštně najevo svůj boj proti „fašismu, liberalismu a za suverénní demokracii“. Došlo například k napadení zahraničních diplomatů, představitelé opozice jako Boris Němcov či disidentka Ludmila Alexejevová byli během táboru vyobrazeni s portréty na kůlech s nacistickými čepicemi atd.

Naši pořádali demonstrace za účasti desítek tisíc aktivistů (například na akci „navrácený svátek“ se sešlo sedmdesát tisíc lidí v oblecích Dědy Mráze s tím, že mělo jít o připomenutí 65 let od bitvy u Moskvy). Nicméně o spontánnosti jejich akcí se dalo pochybovat a běžná ruská mládež se na ně koukala nedůvěřivě. Navíc se zdálo, že aktivity hnutí budí spíše rozpaky i v samotném Kremlu, který rozhodně o excesy nestál. Hnutí se postupně rozpadalo a nad jeho faktickým zánikem nakonec nikdo netruchlil. 

Podobně prazvláštní byla i situace s hnutími, která měla či mají podněcovat podporu ještě mladší generace, než na kterou cílili Naši. Ti měli i svoji dětskou organizaci Medvídci, ani ta se ale příliš neujala a sklízela spíše kritiku za účast dětí na prokremelských demonstracích.

V současné době se stal nejdůležitějším projektem zacíleným na děti projekt ministra obrany Sergeje Šojgua jménem Junarmija. Ten deklaruje výchovu k patriotismu, úctě k vojenské službě, k fyzické zdatnosti a k připravenosti plnit ústavou dané povinnosti. Děti nosí uniformy a cvičí se ve vojenských dovednostech. Celkově hnutí deklaruje něco kolem čtvrt milionu členů, nicméně panuje podezření, že realita je (navzdory mohutným shromážděním) poněkud jiná.

Krátký exkurz do prokremelských hnutí ukazuje na několik věcí. Tou první je jednoduše to, že mladí Rusové nejsou o moc jiní, než lidé v jejich věku jinde. Na podobné aktivity se v drtivé většině koukají buď skepticky nebo utilitárně. Prostě řečeno, je jim to docela jedno, nicméně u mnohých platí, že pokud by kvůli tomu měli mít problémy, neublíží jim do konkrétního spolku vstoupit a jednou za čas se projít v nějakém průvodu. Nedělají to s žádným nadšením či přehnanou upřímností, ale najdou se nepochybně i ti, kteří jsou aktivní a chtějí se „ukázat Kremlu“. Rozdíl oproti jiným evropským zemím je hlavně v tom, že zatímco jinde fungují mládežnické organizace politických stran na dobrovolné bázi, v ruském případě je dobrovolnost často pouze formální.

Pak je tu pomyslná druhá strana mince, kterou jsou protivládní protesty. Ani zde ale není vidět velká touha mladší generace. Ne že by situace v Rusku mladé lidi nerozčilovala, ale mix faktorů je od demonstrací odrazuje. Často si nechtějí přidělávat problémy v profesním životě či ve škole, mají pocit, že to prostě není jejich starost. Pokuty za účast na nepovolené demonstraci jsou citelné (zhruba 20 tisíc rublů, tedy 7 tisíc korun) a kromě nich je nutné brát v potaz hrozbu tvrdých zásahů bezpečnostních složek a zatýkání. Pro mnohé mladé může být faktorem i to, že v Rusku nevidí životaschopnou alternativu k Putinovi, jehož administrativa drží opozici zkrátka.

Výsledkem je vlažný vztah mladé generace k současné moci a věcem veřejným. Část lidí – pro samotné Rusko bohužel ta nejaktivnější a nejschopnější – řeší situaci klasicky tím, že odchází do zahraničí, kde má lepší možnosti uplatnění. Část propadá do letargie nebo se přizpůsobí. Pro režim to ještě nemusí být úplně nežádoucí, ačkoli k ideálu to má daleko. Pro zemi samotnou to ale v žádném případě přínosné a dobré není.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud