Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Globalizace a rychlé změny nepřináší jen pokrok. Mohou vést i k válkám, říká sociální antropolog

Globalizace a rychlé změny nepřináší jen pokrok. Mohou vést i k válkám, říká sociální antropolog

Estetika, teatrálnost a davové emoce dokáží lidi motivovat, ale také je dovést do války, říká sociální antropolog Radan Haluzík, který nedávno vydal knihu Proč jdou chlapi do války. Epochální změny nepřinášejí jen to dobré. Viděli jsme, že jinak rozumní lidé  jsou ochotni jít válčit a masakrovat nepřátele, intelektuálové je podporují a okolí jim tleská.

Můžete stručně říci, proč jdou podle vás chlapi často nadšeně do války?

Snažil jsem se ukázat motivace lidí, kteří šli do války, u specifických postkomunistických konfliktů devadesátých let minulého století v bývalé Jugoslávii a na Kavkaze, které začaly spíše zespoda. Nevznikaly tím, že by nově zvolení národní politici rozhodli, že národní příkoří už je příliš velké a že je třeba vyhlásit válku. Vyhlásili válku, řekli už existujícím národním armádám, že je válka, a armáda začala posílat povolávací rozkazy. Na začátku bylo nadšení lidí, kteří se do toho nikým nezváni vrhali. Když se později konečně zformovaly národní armády, přišly sice povolávací rozkazy, ale šlo je odmítnout a nakonec i ti, kteří už v armádě byli, mohli odejít. A spousta jich taky tiše odešla. Snažím se vám vysvětlit tohle počáteční národní nadšení a jeho živelnou sebeorganizaci.

Ukázaly se mi tři nečekané věci, fenomény, kterým říkám tři sestry postmoderních válek. Fenomény, které se navzájem posilují a jeden bez druhého nefungují: za prvé jde o válečnou a předválečnou estetiku, za druhé určitou teatrálnost a politické divadlo na demonstracích i přímo na frontě a za třetí o davové emoce. Moje kniha přitom není o válce jako takové, ale o době před počátkem a na samotném počátku války. Zabývá se časem masové politické mobilizace, kdy ještě nikdo netuší, jak dlouho bude válka trvat a zda se země promění ve spáleniště s ekonomickým průšvihem na další dvě dekády.

Mohl byste tyto tři fenomény, které vedou lidi do války, blíže vysvětlit?

Na klíčovou roli přitažlivosti válečné politické estetiky upozorňoval už ve třicátých letech minulého století německý myslitel Walter Benjamin, když popisoval vznik nacistické mobilizace německé společnosti před druhou světovou válkou. V mém případě jde o estetiku, která vznikla z komunistických institucí paměti a navazuje na starší romanticky-národoveckou. Ukazuje, proč je ten či onen národ tak krásný a jak jsou naopak jeho odvěcí „historičtí nepřátelé“ oškliví, zákeřní a krvelační. Je to svébytná politická estetika odvolající se na slavnou národní minulost a hrdinství pokládané na oltář národa.

Po pádu komunismu panuje představa, že by se to všechno mělo jaksi „probudit“ a „obrodit“. Postkomunističtí bojovníci na Balkáně a na Kavkaze tak napodobují polovojenské jednotky, které kdysi bojovaly proti Osmanské říši a jejich pozdější napodobitele za druhé světové války. Používají jejich názvy, jejich písně, oblékají se občas jako oni, používají jména jejich legendárních vůdců jako přezdívky.

Radan Haluzík (49)
Vystudoval biologii a ekologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Tomuto oboru se ale příliš nevěnoval, jako novinář se zúčastnil mnoha válečných konfliktů a to ho nakonec přivedlo k sociální antropologii. Tu vystudoval na v Praze a na Stafordově univerzitě v USA a později získal doktorát na University College v Londýně. Působil v Centru pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR a přednášel na českých vysokých školách. Věnuje se nacionalismu, vztahu estetiky a politiky a vztahu člověka k přírodě, divočině a divošství.

Celý proces masové mobilizace tedy není možný bez toho, co se nazývá performativita, hraní, předvádění se, bez teatrálnosti a politického divadla. Začíná to již na velkých nacionalistických a protikomunistických demonstracích před válkou. V Česku to známe z roku 1989. Byly tu obrovské demonstrace na náměstích. Tam se za zvonění klíčů odehrávaly rituály, bez kterých by sametová revoluce nebyla možná. Na Balkáně a na Kavkaze to bylo podobné, ale místo úspěchu demokracie a hospodářské reformy to skončilo válkami.

Začalo to celonárodními demonstracemi, které mnoho lidí nakoply. Zde vzniklá energie pak přerostla nejen do politického aktivismu, ale i v polovojenské „přehlídky“ a „cvičení“ extrémistů. Někdy došlo na teatralitu přímo v boji, hodně se střílelo do vzduchu a bojovníci se cítili jako filmoví hrdinové. První velitel obrany čečenského hlavního města Grozného před Rusy a pozdější čečenský prezident Aslan Maschadov si na to stěžoval: pózují a předvádějí se na shromaždišti při vjezdu do centra jako filmové hvězdy, ale když potřebuju pár chlapů, aby šli bojovat dolů do města, tak to najednou nejde.

A za třetí je to to, co s námi dělají emoci v davu, ono celonárodní vzrušení. Například třeba to, co udělalo s lidmi v roce 1989 plné Václavské náměstí. Některé to nakoplo tak, že pak dva měsíce fungovali jak v transu a proměnili tam získanou energii v činnost v různých stávkových výborech a misích. A v situaci předválečného vzrušení a ohrožení je to ještě silnější. Naše fyziologie a hormony promění naše vnímání. Vidíme lépe národní estetiku i divadelnost, které zase zpátky umocňují naše emoce. Vše se navzájem posiluje.

Platí tohle všeobecně?

Postsovětské konflikty a boje v bývalé Jugoslávii a na postsovětském Kavkaze, kterými jsem se zabýval, neexistují samy o sobě. Když se podíváme na počty konfliktů po celém světě, vidíme, že počátek devadesátých let je charakterizován velkým a nebývale strmým vrcholem podobných identitních konfliktů – konfliktů týkajících se etnicity a náboženství. I v místech do té doby relativně klidných jako v Indonésii jsou jich hned dva tucty a třeba v klidné severní Ghaně je jich devět. Někdo tvrdí, že to souvisí s rozpadem východního a západního bloku a jimi podporovaných režimů v zahraničí. Další, k nimž se přikláním, jsou toho názoru, že to navíc souvisí celkově s krizí modernity. S představou, že tradičnější, národní, kmenové či náboženské formy politického uspořádání by měly hrát větší roli.

Znamená to, že moderní globalizovaný svět, liberalismus a otevřenost jiným kulturám mohou vytvářet konflikty místo toho, že by je automaticky potlačovaly?

Ano, víme to už od šedesátých let. Zbohatnutí a modernizace paradoxně ještě neřeší problémy rozvíjejících se zemí, naopak může vytvářet nové. Jedni lidé bohatnou, další oproti nim ale pak relativně chudnou, roste mobilita lidí a s ní i pocit vykořenění. Lidé odchází do měst a za prací daleko do zahraničí, vesnice se mění v městečka a lokální zapadákovy v metropole, lesy jsou vykáceny, v řekách tečou splašky, vznikají obrovské periferie a taky továrny, kde pracovní podmínky připomínají spíš peklo na zemi. S tím se pojí velké naděje, ještě větší zklamání i nečekané vedlejší efekty. Čím větší je globální proudění a otevřenost, tím větší je pocit některých skupin, že se svět příliš mění. Ztrácí půdu pod nohama, mají pocit, že svět, ve kterém šli včera spát, přes noc najednou neexistuje a je nutné s tím něco dělat. Zastavit to, omezit, regulovat... Jak říkají „obrodit se“ a „vrátit se zpět ke kořenům“.

Vy ovšem tvrdíte, že kromě oněch výše jmenovaných třech sester postmoderních válek a vzrušeného davu je ještě nutné, aby nacionalismu a ozbrojeným milicím vdechli program a jeho politickou estetiku jejich národní intelektuálové a tolerovaly je státní struktury. Bez toho to nejde?

Mnou popisované konflikty nezačaly oficiálním vyhlášením války, ale zespoda. Tak, že se konaly celonárodní demonstrace a na okraji těch demonstrací se začali shromažďovat také radikálové. Zakládali své štáby a postávali před nimi, organizovali ona menší značně teatrální polovojenská „cvičení branné způsobilosti“, „nábory dobrovolníků“ a „přehlídky“ v uniformách a ve zbrani. Policejní složky o tom samozřejmě věděly. Musely přimhouřit oko nebo na tom, jako například v Srbsku, přímo spolupracovaly. Jinak by je snadno rozehnaly a zavřely a bylo by po všem. K tomu nedošlo, radikálové pak v etnicky smíšených regionech začali stavět u cest svá kontrolní stanoviště, přišly první výstřely, po nich odpověď druhé strany, až to najednou byla válka.

A jaká je role intelektuálů ?

Intelektuálové při tom všem hrají klíčovou roli. Stojí v čele bouřících davů na náměstích a později v čele nově vzniklých států. Nejsou to ledajací intelektuálové, ale lidé vzešlí z komunistických institucí národní paměti, jimž ironicky říkám muzejní struktury, pečující o etnický obraz světa. Prezidentem nově vzniklé postsovětské Arménie byl specialista na vymřelé jazyky, prezidentem Azerbajdžánu arabista a panturkický nacionalista a prezidentem Gruzie odborník na staré rukopisy a syn národního spisovatele. Prezidentem Abcházie pak chetitolog, tvrdící, že starověcí Chetité byli předchůdci dnešních Abcházů. Nacionalističtí intelektuálové hráli roli už za předchozích režimů, tedy za Sovětského svazu a bývalé Jugoslávie. Ukazuje to například literární vědec Andrew Baruch Wachtel, který popisuje, jak například národní literatury nejprve tvořily Jugoslávii, psalo se ve prospěch Jugoslávie a historici popisovali společnou jihoslovanskou historii. Pak jak Jugoslávie stárne, vznikají národní romány, popisují se jednotlivé národní historie a také problémy, které mají jednotlivé národy Jugoslávie mezi sebou.

Nakonec už někteří píší v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století doslova šovinistické romány. Příkladem je román význačného národního vůdce a politika Vuka Draškoviče s názvem Nůž, který je natolik plný krve a etnických masakrů, že se ke konci nedá skoro číst. Nakonec na základě paralelních národních historií a národních kultur vytvořili v Jugoslávii v půlce sedmdesátých let samostatná národní školství, každé se svou národní historií, národní literaturou a hudební výchovou. Původně společné školství se tak změnilo v čítanku nacionalismu, říká Wachtel. Není pak náhodou, že vojáci, kteří bojovali v konfliktech během rozpadu Jugoslávie, nastoupili do základní školy právě v těchto letech.

Jakou roli hrají při vzniku konfliktů média a internet?

V Jugoslávii, podobně jako u nás za sametové revoluce, hrál důležitou roli v šíření národních manifestů a memorand xerox. Videa z polovojenských „přehlídek“, „cvičení“ a pohřbů stejně jako záznamy z odhalení etnických masakrů kolovala na VHS kazetách a radikalizovala společnost. Pak tu byly audiokazety s nacionalistickými písněmi. Naštěstí tehdy na počátku devadesátých let zde neexistoval internet a hlavně YouTube, který je dnes doslova zahlcen patriotickou, nacionalistickou i přímo šovinistickou tvorbou. Kdyby existoval internet dříve, možná by tehdejší konflikty byly ještě krvavější. Nejpodstatnější ale je, že přímo v době devadesátých let vznikají první „války v přímém přenosu“, které šly digitální technologií natočit, poslat přes satelit a hned odvysílat. Divákem se tak stává celý svět. To je velmi důležité, protože to byly války za uznání identit. A kdo je uznává? Nejlépe velmoci. Pokud uznají, že třeba Chorvatsko nebo Náhorní Karabach jsou nezávislé státy, je to pro tyto země důležité. Navíc lidé doufají, že se na ně svět či Evropa dívá, že jsou centrem světa a že ze zahraničí přijde buď ozbrojená intervence, nebo alespoň humanitární pomoc.

Média zde slouží k propagandě dvojího druhu: vlastního násilí a zároveň násilí, které bylo spácháno na nás. To první je o brutálním zastrašování násilím a masakry. „My jim ukážeme, co umíme, a oni pak raději utečou sami“ a je nástrojem etnických čistek. To druhé je o mučednictví, „podívejte se, co nám udělali, jsme oběti“, „celý svět to vidí“ a bude na „naší straně“.

V současné době vidíme velké kulturní střety, reakci na otevřenost ekonomiky i společnosti a hnutí proti globalizaci. Čeká nás nová vlna konfliktů?

Vrátil jsem se právě z výzkumu globalizace a urbanizace v Latinské Americe a mám pocit, že svět je opravdu napnutý k prasknutí. Na druhou stranu po konfliktech devadesátých let zmizela ona naivita, že všechno to napětí lze vyřešit vlastním státem, separatismem či konfliktem, který bude snadný a hlavně rychlý. Válka už dnes není viděna jako snadné řešení. Konflikty dříve vznikaly i kvůli tomu, že elity, politici, intelektuálové i vlády přijali pohled na svět, podle kterého mají odlišné skupiny nárok na svá práva, je nutné je jim přiznat a oni za ně mohou bojovat. Chybí třeba skupiny novinářů, kteří by tvrdili, že když si někdo zorganizoval polovojenskou skupinu, tak je to díky jeho jinakosti přirozené.

Nestačí ale onen odpor vůči globalizaci, univerzalismu, přílišné jednotě světa?

Sám odpor k opravdu velkému ideologickému konfliktu nestačí. V dnešní době se na rozdíl od přelomu osmdesátých a devadesátých let neobjevuje žádný zásadně nový typ uvažování o světě. Konflikty devadesátých let, o kterých jsem psal, jsou spojeny s epochálními změnami. Nejen s rozpadem bipolárního světa Západu versus Východu, ale i s radikální změnou myšlení. S koncem jednoduché moderny, koncem představy univerzálního lidství a pokroku společného pro všechny, od Američanů přes Ukrajince až po Pygmeje a vznikem plurality postmoderního relativismu. Nyní se lidé sice začali vůči prohlubující se globalizaci a soužití modernit různých společností vymezovat, ale není tu žádná alternativa. Ani na straně univerzalistů a univerzálních všeobjímajících lidských práv ani na straně konzervativců. Neznáme totiž odpověď na základní otázku, jak organizovat různé lokální a národní modernity, aniž by si konkurovaly a šly si po krku. A dokonce jestli jsou vůbec různé modernity možné. Takže okolo odpovědi nemůže vzniknout konflikt.

 

Šokující zjištění vědců: Pokud nejíte sladké, ohrožujete vlastní zdraví

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Výzkum profesora Macieje Banacha z Lodžské univerzity ukazuje, že dieta chudá na sacharidy představuje v dlouhodobé perspektivě riziko pro zdraví. Tým vědců sledoval 11 let více než 24.000 dobrovolníků, mužů i žen. Všichni drželi dietu, ale nikoli stejnou. Když vědci zjistili jejich zdravotní stav, životní styl a výživu, srovnávali rizika předčasné smrti.

Link

Účastníkům studie, kteří nejedli sacharidy, hrozilo o 32 procent vyšší nebezpečí, že zemřou o šest let dříve, než ti, jejichž strava obsahovala hodně sacharidů. Riziko, že člověk podlehne kardiovaskulární chorobě, vzrostlo o 50 procent, jestliže dotyčná osoba konzumovala málo sacharidů či dokonce žádné. U rakoviny bylo riziko o 30 procent vyšší.

Studie také ukázala, že osobám s normální váhou, které se rozhodly držet takovou dietu, hrozilo větší riziko předčasného úmrtí než lidem obézním. Výsledky se potvrdily i poté, co bylo přihlédnuto ke konzumaci alkoholu, kouření, fyzické aktivitě či chorobám jako je vysoký krevní tlak.

Podle autorů studie nejsou tyto výsledky spojeny jen s nízkým přísunem sacharidů. Souvisejí zřejmě i se zvýšenou konzumací proteinů a tuků. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) nadměrná konzumace červeného masa a uzenin bohatých na cholesterol a nasycené tuky přispívá ke vzniku některých druhů rakoviny, zejména střev a konečníku. Tyto látky mají rovněž na svědomí kardiovaskulární choroby. Navíc může hrát roli i snížená konzumace minerálních látek a vitamínů.

Link

Francouzská Národní agentura pro bezpečnost potravin (ANSES) varuje před "klinickými, biologickými a psychickými dopady" spojenými s odtučňovacími dietami. Vzhledem k nedostatku některých živin mohou nastat problémy s kostmi či s metabolismem. V dlouhodobé perspektivě tyto diety vedou k bludnému kruhu, kdy člověk znovu nabere shozené kilogramy.

Jestliže jsou diety chudé na sacharidy v krátkodobé perspektivě účinné, jsou dlouhodobě riskantní a neměly by být doporučovány, varuje profesor Banach. Je totiž důležité nevynechávat jeden druh potravy. Sacharidy, proteiny a tuky jsou pro stravování nezbytné. Podle nutričních poradců je výživová potřeba člověka pokryta, jestliže se strava skládá z asi 50 procent sacharidů, 20 procent proteinů a 30 procent tuků.

-1