Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Kimovo upevňování trůnu: Návštěvami Číny dal najevo, že jeho pozice v KLDR sílí

Kimovo upevňování trůnu: Návštěvami Číny dal najevo, že jeho pozice v KLDR sílí

Mladý severokorejský diktátor stojí v čele milionové armády a disponuje jadernými zbraněmi, donedávna ale jeho vládu provázel strach a nejistota. Podle expertů se bál opustit svou izolovanou zemi, aby mocní armádní generálové v jeho nepřítomnosti neprovedli převrat nebo aby zahraniční jednotky nevyužily této příležitosti ke svržení jeho režimu. To ale již neplatí. V dubnu Kim nasedl do obrněného vlaku a vydal se na 20hodinovou jízdu z Pchjongjangu do Pekingu. Byla to jeho první zahraniční cesta od nástupu k moci v roce 2011, po níž následovala tento měsíc další návštěva Číny, tentokrát letecky. V červnu se má Kim sejít v Singapuru s americkým prezidentem Donaldem Trumpem, píše list Financial Times.

Kimovy cesty do Číny byly vnímány především jako snaha o zlepšení vztahů mezi Pekingem a Pchjongjangem a jako příprava na summit USA - KLDR. Podle některých analytiků ale Kimovy návštěvy Číny svědčí i o něčem dalším: o diktátorově sebevědomí ohledně domácí mocenské pozice, kterou v posledních letech posiloval sérií politických represivních opatření namířených proti vysokým představitelům země, liberalizací ekonomiky a rozvojem jaderného a raketového zbrojního programu.

"Návštěvy Číny znamenají zásadní změnu v jeho způsobu vlády a ukazují, že si je natolik jistý svým postavením, že si troufne opustit na pár dní své hlavní sídlo," podotkl poradce Hank Morris, který působí v jihokorejské metropoli Soulu.

Rozhovory se severokorejskými uprchlíky naznačují, že Kimova politika je na domácí půdě úspěšná. Podle nich má mladý vůdce mezi řadovými občany širokou podporu. "Je to diktátorský model dohnaný do extrému," uvedl profesor Andrei Lankov z univerzity v jihokorejské metropoli Soulu. "Kim chce, aby měli lidé žaludky plné jídla a srdce plná strachu," dodal.

Severokorejský vnitropolitický vývoj je důležitý pro diplomacii v regionu. Sebevědomější Kim se nyní cítí připravený vést ambiciózní zahraniční politiku, což zahrnuje nedávný summit s jihokorejským vůdcem Mun Če-inem z 27. dubna a chystanou vrcholnou schůzku s Trumpem.

Pro mnoho pozorovatelů je severokorejský režim motivován jediným cílem: přežít. Čtyřiatřicetiletý Kim chce "zemřít přirozenou smrtí v pokročilém věku", říká profesor Lankov. První překážkou, které Kim čelil po převzetí moci po zesnulém otci v roce 2011, byla politická a vojenská elita země, pro kterou byl mladý vůdce velkou neznámou. Tento skepticismus vedl k několikaletým čistkám, jejichž obětí se staly jedny z nejznámějších osobností KLDR, včetně vůdcova bratra Kim Čong-nama, který byl zavražděn loni v Malajsii.

Za oběť čistkám padl i Kimův strýc Čang Song-tchek, který byl odsouzen za velezradu a v roce 2013 zastřelen popravčí četou. "Kim Čong-un tvrdě zakročil proti elitám, aby odstranil činitele spojené s otcem a nahradil je vlastními lidmi s cílem upevnění moci," vysvětlil šéf Světového institutu severokorejských studií An Čchan-il.

Na rozdíl od svého otce Kim Čong-ila - jehož vláda je spojována s hladomorem, který v 90. letech minulého století připravil o život statisíce lidí - zaměřil Kim Čong-un své tažení především na severokorejské politické a vojenské špičky a jeho pověst mezi širší populací neutrpěla.

Severokorejský režim je nadále obviňován z porušování lidských práv, včetně věznění lidí bez soudu, nucených prací a častého užívání poprav. Severní Korea ale současně za Kim Čong-unovy vlády zažívá období postupných efektivních ekonomických reforem, když režim umožňuje fungování soukromých tržišť a de facto soukromých podniků, což vedlo k zřetelnému zvýšení životní úrovně obyvatelstva.

"Rada bezpečnosti OSN v posledních letech zpřísnila sankce, Severní Korea ale více decentralizovala a zproduktivnila svou ekonomiku. Oslabení státní kontroly umožnilo rozvoj tržních aktivit a jednotlivci a rodiny získali více možností pracovat pro své osobní zájmy," uvedl William Brown, který vyučuje asijskou ekonomiku na Georgetownské univerzitě. Bankovní ústav Bank of Korea uvedl, že růst HDP v Severní Koreji v roce 2016 dosáhl čtyř procent.

"To je jeho plán na přežití. Hospodářské reformy jsou pro Kima klíčové k udržení se u moci," říká Kim Pjong-jon z univerzity v Soulu. Podle něj je cílem severokorejského vůdce dosáhnout na summitu s Trumpem uvolnění sankcí. Jaderné zbraně přitom Kimovi poskytují silnou vyjednávací pozici a je velmi nepravděpodobné, že by se jich severokorejský diktátor byl ochoten zcela vzdát, navzdory jeho slibům denuklearizace z poslední doby.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1