Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Loutky, renesance, Havel. Bramboráky i hokej. Česko se představuje v Emirátech. A Emiráťany to baví

Loutky, renesance, Havel. Bramboráky i hokej. Česko se představuje v Emirátech. A Emiráťany to baví

V tom koutě je pořád plno. Ozývá se odtud řev bolesti, nadšení i vítězství, hokejky se mění ve zbraň a puky spolu s  tenisáky létají vzduchem všemi směry. Drtivá většina malých obyvatel emirátu se s podobnou atrakcí setkala poprvé, někteří rodiče opatrně mlží o kdysi zahlédnutém přenosu v televizi. „Někteří se ale bezelstně ptají, o jakou hru že to jde,“ vypráví Karel Císařovský, který do Šardži branku, puky a několik hokejek přivezl.

Každá trefa do branky vyvolá nadšení. Vedle kompletní hráčské výstroje a hromady puků si mohou arabští i asijští návštěvníci prohlédnout také vypůjčenou medaili z olympijského Nagana, které se obdivují především proto, aby udělali radost Karlovi. Příliš nechápou úctu, kterou český hokejista projevuje precizně opracovanému, přesto jen kusu kovu. Respektují ale česká kulturní specifika.

Co se sportu týče, obyvatelé horkých Emirátů místo bruslení jezdí na koni a chovají sokoly. Ano, v sousedním Dubaji a jeho mamutích, nekonečných nákupních centrech mají Arabové k dispozici i kluziště a nepříliš dlouhou, přesto funkční sjezdovku. I tak ale dávají přednost pouštní jízdě v džípech a jen nejosvícenější z nich chodí do posilovny nebo bazénu.

Tvrdě pracující expati z jižní Asie ve volném čase – pokud jim zbývá – celkem slušně hrají kriket, i když na své indické reprezentační vzory samozřejmě nedosáhnou.

„Během úvodních dvou hodin přišlo snad třicet dětí a patnáct dospělých,“ konstatuje spokojený Karel. Jako hokejista hrál druhou ligu, svůj sport nezištně miluje a teď se snaží vysvětlit tlupě malých řvoucích Emiráťanů, že beztrestně sekat hokejkou do soupeře může jen zvláště k tomu vyškolený hráč mužstva, navíc pověřený trenérem. Nemá šanci.

Smutek v Emirátu: tanec a hudba až za týden

Dnes bez tónů, maximálně s bubny, zní požadavek. Emirát zkraje slavností truchlil za jednoho z patriarchů vládnoucího rodu. Na veřejnosti nezněla hudba, netančilo se a ani (příliš) nezpívalo. Příběh tří mušketýrů a jejich přítele d´Artagnana je naštěstí univerzální: koně řehtají mezinárodně a také údery dřevených mečů nepotřebují překlad.

Plzeňské loutkové divadlo Alfa hrálo i bez hudby jako o život a malí Arabové, Pákistánci a Bangladéšané to oceňují. Smějí se a stejně jako jiné děti kdekoli na světě řičí nadšením, když jedna z loutek dostane pořádnou ránu po vyřezávané hlavě.

„Jo, vím, ta země je blízko Německa,“ vzpomíná na Česko Muhammad Naíf, pákistánský otec šesti dcer a jednoho syna. Stejně jako miliony dalších Asiatů, i on v arabském Zálivu tvrdě pracuje, aby uživil potomky. Uznale kývl hlavou, když mu položertem připomínám, že i jeho jmenovec, zvěstovatel islámu byl obklopen silnými dcerami a ženami vůbec. Jeho dcera Marjan, odhadem devítiletá, si naučeným pohybem halí vlasy pod šátek a zakřiknutě opravdu nepůsobí. Důrazně si čehosi žádá a otec jen laskavě přikyvuje.

Muhammad se mi patrně snaží zavděčit a vzpomíná na střední Evropu. „Už máte v Česku euro? Určitě jo, to je jasný. A ten Hitler, ten byl z Rakouska, že jo? To přece není daleko…“ loví v paměti s úsměvem.

Začínám chápat, že expozice snažící se obyvatelům emirátu přiblížit české tradice i velikány má své opodstatnění.

Panovník s Václavem Havlem v ruce

Je pozdní odpoledne, první den expozice. Ozbrojení policisté obklíčili výstaviště poeticky zvané „Srdce Šardži“. Kolem se tlačí desítky mužů v bílých dišdaších s fotoaparáty i bez, kteří jsou stejně neurvalí jako všichni žurnalisté tohoto světa. Jejich pozornost budí Sultan bin Muhammad al-Kasímí, menší muž klidných pohybů, který emirátu o jednom milionu obyvatel vládne.

Česká republika je letos hlavním hostem každoročních Dní šarjatského dědictví. Emír proto zamíří i do české expozice a zastavil se u knih Václava Havla, které do arabštiny přeložil egyptský bohemista Chálid Biltagi. Úcta k panovníkovi se zdá být nehraná. Kdy je člověk svobodný, nabízí se v emirátech otázka. Nebo je pro Záliv místo západní svobody důležitější arabská důstojnost?

Sladké těsto by bylo hitem v každé arabské slavnosti, i kdyby se nenazývalo trdelník. V době mého dětství byla tato tuze sladká pochoutka zapomenuta, snad rozhodnutím dietologů. Děti z Šardži – potomci kultury, kterou cukr doslova prostupuje – si jí v české expozici našly rychle. Dospělí se pak tamtéž podivovali bramboráku, který většinou dojedli. Zelí spíše nechali, i když ne všichni a všechno. „Je tam majoránka?“ ptá se jedna z arabských žen. Po pravdě nevím, neznám to slovo ani arabsky, ani anglicky a v podstatě (ani česky) netuším, k čemu se majoránka používá. Naštěstí si berou slovo kuchaři.

Commedia dell´arte a kůň se svítící hlavou

Chvástavý, kohoutu připodobňovaný Kapitán, zamilovaná Isabella, závistivý Pantalone. Jen patro nad jídelnou a pár metrů od hlasitého hotelového výtahu předvádí česká skupina En Garde! a sbor Victoria Ensemble renesanční komedii L'Amfiparnaso skladatele Orazia Vecchiho. Hru ve stylu Commedie dell'arte provázejí ještě tři hudebníci s dobovými nástroji. Toto představení vidí jen pozvaní hosté, kolegové a turisté, které sem přitáhla hudba. Kvůli státnímu smutku musela renesanční hra zůstat za zdmi hotelu.

Dosyta si ovšem dokonalé představení užil kůň v takřka životní velikosti, kterému z hlavy vyrostla (svítící) lampa. Designové svítidlo nebylo lze přesunout.

„Mrzí mě, že někteří si kvůli emírem vyhlášenému smutku nemohli zahrát na veřejnosti. Ale jsem nakonec rád, že alespoň v omezeném módu mohla česká expozice začít fungovat,“ říká její ředitel a zároveň šéf Českého centra Mezinárodního PEN klubu Jiří Dědeček.

Kdo kromě něj určil obsah české expozice? Do značné míry sami pořadatelé. „Týden jsem s ředitelem Institutu dědictví emirátu Šardža Ab dal-Azízem Musallámem cestovali po Česku. Navštívili řadu historických míst. Mohu snad říci, že on sám si kromě jiného osobně vybral i trdelník,“ dodává Jiří Dědeček.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744