Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Měsíc od otravy agenta Skripala: Kdo byl vyhoštěn a jak případ připomněl praktiky ze studené války

Měsíc od otravy agenta Skripala: Kdo byl vyhoštěn a jak případ připomněl praktiky ze studené války

Otrava bývalého dvojího agenta Sergeje Skripala a jeho dcery v britském městě Salisbury hýbě mezinárodní dipomacií už měsíc. Stala se zatím poslední rozbuškou mezi Ruskem, EU a Spojenými státy. Západ z použití nervové látky novičok viní Moskvu, ta vinu popírá a ukazuje naopak na některé evropské státy, včetně Česka, kde se podle Kremlu látka měla také vyvíjet. Kvůli napětí už došlo k vyhoštění desítek diplomatů. Co vše za posledních třicet dnl stalo, vám přinášíme v přehledném shrnutí.

Otrava a kolaps

V Salisbury byl 4. března 2018 postižen v té době neznámou látkou bývalý ruský tajný agent Sergej Skripal, který v zemi získal útočiště, a jeho dcera Julija. Dvojice byla nalezena v bezvědomí v centru města a oba byli kritickém stavu hospitalizováni na jednotce intenzivní péče. Podle pozdějších spekulací byla vražedná látka umístěna do zavazadla Skripalové před jejím odletem do Londýna, kam z Moskvy odcestovala 3. března.

6. března - Britský ministr zahraničí Boris Johnson potvrdil, že Skripal je hospitalizován.

7. března - Britská policie oznámila, že Skripalovi byli postiženi nervově paralytickou látkou.

11. března - Vyšetřování odhalilo stopy jedu v restauraci Zizzi a v hospodě The Mill v centru Salisbury.

Západ viná Rusko, stopy studené války

12. března - Britská premiérka Theresa Mayová označila za vysoce pravděpodobné, že za otravu je zodpovědné Rusko. Podle Mayové otravu způsobila nervová látka novičok vyvinutá v SSSR na konci éry studené války. Moskvu vyzvala, aby podala vysvětlení, jak se látka dostala do Británie. Ruský prezident Vladimir Putin poté vyzval Londýn, aby nejprve zjistil, co se přesně stalo, a pak teprve o tom s Ruskem hovořil.

13. března - Vil Mirzajanov, jeden z hlavních tvůrců novičoku, řekl, že novičok nemohla použít jiná země než Rusko, protože složení substance bylo tajné.

Diplomat sem, diplomat tam

14. března - Británie oznámila, že v reakci na případ otravy vypoví 23 ruských diplomatů. Kromě vypovězení diplomatů Británie zruší také plánované schůzky s Rusy na nejvyšší úrovni včetně pozvání ministra zahraničí Sergeje Lavrova, informovala Mayová. Členové vlády ani královské rodiny také nepojedou na mistrovství světa ve fotbale, které se bude v Rusku konat v létě.

- Kauzou se začala zabývat i Rada bezpečnosti OSN.

15. března - USA, Francie a Německo podpořily Británii, která je přesvědčená, že za útokem stálo Rusko. Západní země zároveň vyzvaly Moskvu, aby poskytla informace o novičoku, ruští představitelé popřeli existenci programu vývoje této látky.

16. března - Ministr Johnson řekl, že útok s nejvyšší pravděpodobností nařídil osobně Putin. Kreml vyjádření označil za neodpustitelné porušení diplomatické slušnosti.

- Ruští vyšetřovatelé zahájili vyšetřování otravy Skripalové, která je ruskou občankou, a vraždu Nikolaje Gluškova, bývalého přítele miliardáře a kritika Kremlu Borise Berezovského. Britská policie prozatím ale vyloučila, že by úmrtí Gluškova souviselo s kauzou Skripal.

17. března - Moskva oznámila vyhoštění 23 britských diplomatů a zároveň odvolala souhlas s fungováním britského generálního konzulátu v Petrohradu a nařídila zastavit v Rusku činnost britské organizace pro rozvoj kulturních vztahů - Britské rady.

Novičok v Česku?

Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová prohlásila, že Česko, Slovensko, Británie, Švédsko a možná i USA od konce 90. let provádějí "intenzívní výzkum" podobných látek jako novičok. Praha, Bratislava a Stockholm obvinění odmítly.

18. března - Ruský prezident Vladimir Putin, který drtivě zvítězil v prvním kole prezidentských voleb, opět popřel podíl Ruska na otravě Skripala.

19. března - EU vyzvala Rusko, aby bezodkladně odpovědělo na otázky Londýna a mezinárodního společenství ohledně útoku.

21. března - Ruský diplomat Vladimir Jermakov před pozvanými velvyslanci řekl, že Moskva se obává, že by Britové mohli zničit klíčové důkazy o útoku. Zdůraznil také, že Rusko nikoho neobviňuje z útoku a že dřívější odvolávání na potenciál Česka a Švédska mělo sloužit pouze jako příklad vyspělosti výzkumu.

22. března - Bruselský summit EU odsouhlasil názor Londýna, že za útokem v Salisbury je odpovědné Rusko.

Diplomatická bitva eskaluje

23. března - EU se na summitu rozhodla povolat svého velvyslance v Moskvě ke konzultacím.

26. března - USA, 16 zemí EU, včetně ČR, a další země oznámily, že vyhostí přes stovku Rusů. Ruské ministerstvo zahraničí odpovědělo, že přijme odvetná opatření.

27. března - Další země a NATO se připojily ke koordinovanému vyhošťování ruských diplomatů. Celkem se tak rozhodlo asi 30 zemí, vypovězeno bude přes 150 ruských diplomatů.

29. března - Rusko oznámilo, že vyhostí stejný počet diplomatů, kolik jich dané státy vyhostily do Ruska. Zatím se to týká 120 diplomatů, u čtyř států si vyhradilo právo učinit tak později.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1