Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Nepřetržitá šikana i laboratoř naprosté kontroly společnosti: svět čínské digitální totality

Nepřetržitá šikana i laboratoř naprosté kontroly společnosti: svět čínské digitální totality

Šťastné a klidné prostředí pro život a práci v čínském Sin-ťiangu vyžaduje nepřetržitou šikanu místních obyvatel. Ulice křižují stovky policejních hlídek kontrolujících náhodné kolemjdoucí skenerem obličejů v mobilech. A to zdaleka není vše.

I v nejodlehlejších koutech města najdete kamerové systémy s nejmodernější technologií rozpoznávání lidí. Ty tu zkouší a vládě poskytují velké technologické korporace.

Z města se nedostanete, aniž byste prošli checkpointy s přísnou ostrahou. V převýchovných táborech mizejí místní beze stop po stovkách. Vítejte v Sin-ťiangu, ve světě digitální totality.

Laboratoř digitálního leninismu

O situaci v Sin-ťiangu a o digitálním leninismu se na stránkách projektu Sinopsis již psalo. Nicméně rozsáhlá zpráva reportérky serveru Buzzfeed o městě Kašgaru byla natolik děsivá, že přinášíme další článek o realitě života Ujgurů pod vládou technologií.

Ti jsou teď pod permanentním dohledem a při jakémkoliv náznaku neposlušnosti jsou pro údajný extremismus posláni do převýchovného tábora, odkud nemají možnost komunikovat s blízkými nebo právníky. To se přihodilo od letošního jara již tisícům Ujgurů i dalších místních etnických menšin.

Čínské centrální úřady tvrdí, že o této situací nic neví. Mluvčí ministerstva zahraničí například uvedl:

Rád bych zdůraznil, že lidé v Sin-ťiangu mají šťastné a klidné prostředí pro život a práci (…). O těchto krocích (masivní sledování obyvatel, pozn. red.) tamních úřadů jsme nic neslyšeli.

Firmy zabývající se bezpečnostními systémy jsou o situaci informovány lépe a neváhají za tučným výdělkem přispěchat až ze vzdáleného hlavního města. Majitel jedné takové společnosti spokojeně konstatoval: „Jelikož není Sin-ťiang stabilní, podařilo se nám prodat tamním úřadům hodně zboží i naslepo.“

Jiná firma na svém webu uvádí: Sin-ťiangská vláda zaručeně vydá velké množství peněz na to, aby zabezpečila majetek lidí a jejich životy, a tak ochránila rozvoj, stabilitu a mír v regionu.

Špičky oboru zde mají výzkumná střediska. Tady si totiž mohou všechny nové modely a technologie vyzkoušet v praxi. Vláda má Sin-ťiang za svou laboratoř kontroly společnosti. Co se osvědčí zde, bude možno aplikovat ve zbytku země.

Když jsem přišla na checkpoint několik mil východně od Kašgaru, vedle vchodu stál policista a kontroloval telefony lidem dojíždějícím do práce, zda v nich nejsou zakázané aplikace či závadné zprávy (jako cizinku mě poslali do jiné fronty a můj telefon nechtěli). Obličeje jim pak oskenovali kamerami s rozpoznávacím zařízením a porovnali je s jejich občanskými průkazy.

Na druhé straně místnosti pak stály naleštěné bíle přístroje na skenování celého těla. Podobné je to i na čerpacích stanicích. Na té, kterou jsem v září navštívila v Kašgaru, zákazníci po výstupu z auta nechali před natankováním přístroje naskenovat své tváře a porovnat je s občanskými průkazy. Po mně jakožto cizince chtěli jen pas.

SinopsisSinopsisautor: ...

Velký bratr vidí, slyší, napraví

Kromě místních lidí reportérka vyslechla i dva tucty již ze země uprchnuvších Ujgurů. Ti podávají skutečně děsivé svědectví o tamní realitě.

„Volat domů je příliš nebezpečné. Volával jsem domů příbuzným a spolužákům ze školy, ale po hovoru za nimi přišla policie a příště už mě prosili, abych jim nevolal,“ nechal se slyšet jeden z nich.

S dalším se rozvedla manželka, která zůstala v Číně, aby už ji kvůli manželovi nevyslýchala policie.

„Na vesnici se to hned dozví, když vám zavolá někdo ze zahraničí,“ říká jiný. Proto domů skoro nevolal, aby rodičům nepůsobil potíže, přestože mu rodný kraj velmi chyběl.

V březnu pak jeho matka zmizela do převýchovného tábora a nikomu se nepodařilo ji zkontaktovat. O dva měsíce později mu zavolala, aby mu sdělila, jak moc je vděčná komunistické straně a jak je s vládou spokojená.

„Jako kdyby vedle ní stál policista,“ popisuje mladík telefonát. Po tomto hovoru se už s rodiči nedokázal spojit, vypnuli jim telefony. To bylo letos v květnu.

Mladá Ujgurka nemohla v klidu telefonovat ani se svou 85letou babičkou. Vždy, když babičce zavolala, dorazila policie a požadovala, aby stařenka zavolala pod jejich dohledem vnučce zpátky. „Přece nebudu se svojí babičkou mluvit o tom, jak zničit Čínu!“ popsala rozčileně svůj příběh reportérce.

Následně se zasnoubila a chtěla na svatbu pozvat svoji rodinu. Jenže dnes je pro Ujgury téměř nemožné získat pas. V naději, že se situace zlepší, odkládala obřad celé měsíce.

Když domů naposledy před svatbou zavolala a zeptala se, jak se rodina má, odpověděli, že je vše v pořádku. Jeden z příbuzných ale na kameru držel ceduli s nápisem „Nedali nám pasy“ – natolik se báli policejního odposlechu.

Začnou mizet vaši přátelé

Ujgurský spisovatel (uváděný v reportáži jen pod písmenem T.), který až do léta bydlel v centru Urumči s manželkou a dětmi, popisuje, že situace se razantně změnila na jaře.

Roky za ním chodila představitelka místního stranického výboru, aby se ho ptala například: Kdo otěhotněl? Změnil někdo práci? Kdo přijel na návštěvu? Tyto informace pak předávala místnímu policejnímu oddělení.

Pro českého čtenáře zní asi již toto dostatečně neuvěřitelně, ale Ujgurovi v komunistické Číně to připadalo běžné. Jenže v dubnu se otázky změnily. Začala se vyptávat na víru, zda je jeho rodina muslimská a jak svou víru praktikují.

O měsíc později začali mizet jeho přátelé a sousedé. Uprostřed noci, odvedeni policií do převýchovných táborů. Jeden po druhém. Hlavně ti, kteří nedávno navštívili muslimské země jako Egypt nebo Malajsii.

Jelikož T. není věřící a islám považuje spíše za součást ujgurské kultury, neváhal se ihned zbavit modlitebních koberečků a spálit náboženské knihy. Také se připravil na to, že může dojít i na něj – u dveří měl vždy připravené teplé oblečení.

V červnu to pokračovalo náhodnými kontrolami kolemjdoucích a především jejich telefonů. Jejich obsah si policisté občas také stahovali do svých zařízení. „Byl to nový typ policie – internetová policie.“

Podezřelý nákup činek

V roce 2014 vydaly čínské úřady dokument s názvem “75 příznaků náboženského extremismu”. Seznam měl pomoci čínským bezpečnostním složkám včas odhalit budoucího teroristu. A také opodstatnit zatýkání a brutální razie proti běžnému obyvatelstvu.

Kromě celkem logických symptomů, jako jsou například navštěvování radikálních internetových stránek a šíření extremistických materiálů, byly v dokumentu zaneseny i příznaky trochu nečekané.

Policejní návštěvu a následné zatčení na sebe v podmínkách dnešního Sin-ťiangu může člověk přivolat i nedostatečně odůvodněným prodejem dobytka nebo půdy.

Také nákup činek, boxovacích rukavic nebo stanu je podezřelým činem. Čínský režim zkrátka ve své paranoii raději hodlal pozatýkat všechny potenciálně podezřelé na základě nejdrobnějších důvodů, než aby podstupoval otravný proces hledání viny.

Že však nejde o bezpečnost čínských obyvatel, ale spíše o snahu o kulturní genocidu, jasně ukazují nové “symptomy” přidané ke stávajícím 75, o nichž podává zprávu Rádio Svobodná Asie.

Podle sinťiangských úředníků je nově u mužů podezřelé barvení vlasů nebo vousů a přílišné rozkročení či příliš vysoká poloha rukou během modlitby. Extremistické je také odmítat pít alkohol. Přestože takové jednání je naprosto v souladu s naprosto běžnou muslimskou tradicí a nikterak nevybočuje z umírněného mainstreamu.

Přibyly také další paranoidně-bezpečnostní “příznaky”, jako například nošení hodinek na pravé ruce nebo oblékání příliš krátkých kalhot. Výslech je také třeba naordinovat, pokud Ujgur či zástupce jiné místní etnické minority muslimského vyznání nepozdraví komunistického funkcionáře.

Jak se nechal slyšet jeden z místních členů KS Číny: S kýmkoliv, kdo vykazuje některé z příznaků, si promluvíme a požádáme ho o nápravu chování. Pokud odmítne spolupracovat, pošleme ho na převýchovu, abychom osvobodili jeho myšlenky a myšlení.

Text vznikl v rámci projektu Sinopsis. Vyšel na webu HlídacíPes.org, zveřejňujeme ho v plném rozsahu se svolením redakce.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1