Pokud Babiš podvedl unii, musí přijít tvrdý trest, říká europoslanec od Macrona | info.cz

Články odjinud

Pokud Babiš podvedl unii, musí přijít tvrdý trest, říká europoslanec od Macrona

V evropské politice se pomalu vytvářejí dvě velké strany jako v americkém politickém systému, myslí si francouzský europoslanec Bernard Guetta, který byl letos v květnu zvolen na kandidátce Renaissance, za níž stojí prezident Emmanuel Macron. V rozhovoru pro INFO.CZ mluvil bývalý novinář i o francouzském sbližování s Ruskem nebo o sporech o kontrolu ve svém někdejším působišti, deníku Le Monde. Do Prahy přijel na konferenci pořádanou Knihovnou Václava Havla.

Dlouhá léta jste pracoval jako novinář, na jaře jste se stal europoslancem. Co vás v politice a v Evropském parlamentu nejvíce překvapilo?

Když jste novinář, myslíte, že víte, jak to chodí, ale nevíte. Je to úplně jiné. Před třemi měsíci jsem se stal politikem a přešel na druhou stranu bariéry. Objevíte věci, které víceméně znáte, ale neuskutečňujete je. Dám vám příklad – asi se mu budete smát – ale člověk zjistí, že v Evropském parlamentu se opravdu hodně pracuje. To jsem netušil. Věděl jsem, že francouzští poslanci zasedají někdy až do šesti hodin ráno, ale to jsem neplánoval. Počítal jsem s tím, že zasedání končí ve čtvrtek večer, stejně jako u národních parlamentů. V Bruselu nebo Štrasburku začínám vždy v 7.30 ráno a končím večer v devět hodin, někdy v půl desáté, někdy dokonce v 11. Nemám čas na oběd, což mi prospívá, protože nejsem zrovna hubený. I kdybych ale obědvat chtěl, nemám prostě čas. Pořád máme nějaké schůzky, některé jsou naprosto zbytečné, jiné zase velmi důležité.

V Evropském parlamentu jsem ještě objevil další dvě věci, které mě fascinují. První z nich je to, že francouzské myšlenky o Evropě, které byly až doteď s ironií odmítány všemi členskými státy, jsou nyní námětem k diskuzi. Například společná evropská obrana. Polsko ji odmítalo jako čertovinu, dnes dokonce i Poláci ji začínají chápat, stejně jako ostatní. Druhým takovým příkladem je Evropa jako mocnost, což je do některých jazyků nepřeložitelné – myslím tím EU jako autonomního hráče na mezinárodní scéně. To také všichni odmítali a ironicky mluvili o Francii jako o velkém národu, přičemž tato myšlenka byla podle nich známkou francouzského megalomanství. A dnes pozorujeme, že pokud má Evropská unie přežít, je to potřeba a navrhují to i ostatní státy. Dalším francouzským nápadem starým už 40 let bylo společně investovat do průmyslu budoucnosti, což bylo také zavrhováno s tím, že Francouzi nerozumějí byznysu a chtějí jen státní intervence. I to se mění.

Tohle všechno bylo pro mě jako přesvědčeného Evropana doslova boží překvapení. A nestojí to na šarmu prezidenta Macrona, právě naopak, spíše na totální absenci šarmu prezidenta Donalda Trumpa. Protože lidé si říkají, že když Trump se nechce finančně ani politicky vzít za obranu Evropy, je třeba s tím něco dělat, jinak mít obranu nebudeme.

A poslední věc, která mě v Evropském parlamentu zaujala – formuje se tu jedna velká Demokratická a jedna velká Republikánská strana, stejně jako v Americe. Demokratická strana zahrne liberály, sociální demokraty a zelené, Republikánská pak klasickou konzervativní pravici, tedy křesťanské demokraty a jednu stranu z takzvané nové, nebo extrémní pravice. Oficiálně sice francouzští zelení a sociální demokraté nesnášejí stoupence prezidenta Macrona, nakonec ale po večerech - obrazně řečeno – pijí stejnou whisky. Stejně tak pijí stejnou whisky lidé z klasické pravice s těmi z nové pravice.

Jak se jako odborník na postsovětský prostor díváte na sbližování prezidenta Emanuela Macrona s Ruskem? Prezident jednal s Vladimirem Putinem navzdory tomu, že jsme z Putinovy žádná gesta smíření nezaznamenali…

Nemyslím si, že by to bylo sbližování, i když se o tom tak v tisku píše. To podle mě není dobře zvolené slovo. Pan macron říká jednu věc, která podle mě platí už od konce osmdesátých let. Na evropském kontinentu máme dvě velké mocnosti, které se jmenují Evropská unie a Ruská federace. Ať už máme nebo nemáme rádi Vladimira Putina – a jí ho vůbec (třikrát zopakuje) nemám rád – je to realita, s níž musíme počítat. S tímto sousedem je proto potřeba se pokusit narovnat vztahy tak, aby byly co možná nejvíce stabilní a konstruktivní. Jestli je to možné, netuším… uvidíme. Vím ale, že je potřeba to zkusit.

Nebude to pokračovat tak, že brzy začneme mluvit o potřebě ukončit režim sankcí?

Ne, nemyslím, že by to probíhalo tímto způsobem. Uvidíme, jestli je s Putinem možné najít nějaký více či méně přijatelný kompromis v otázce Ukrajiny. Pokud k němu dojdeme, bude to dobré znamení.

Já osobně si myslím, že Putin se nyní potýká s extrémně slabou ruskou ekonomikou, která neinvestovala do infrastruktury od 70. let – zastavilo se to už za Brežněva. Jejich přírodní bohatství, zejména ropa a plyn, budou navíc využívány stále méně kvůli ochraně životního prostředí, což je problém, který mají i ropné monarchie na Blízkém východě. Rusko sice zachránilo Bašára Asada v Sýrii, ale vojensky, ekonomicky i politicky Rusko trpí. Pokud nechce, aby ho pohltila Čína, musí se Rusko dohodnout s Evropou. Proto jsme přesvědčen, že to stojí za pokus. Když už jsme se mohli dohodnout i s Brežněvem a uzavřít Helsinskou smlouvu – a to byla dobrá smlouva – proč by to nemělo jít s Putinem?

Velmi citlivým tématem pro Čechy je i migrační politika EU. Nedávno se prezident Macron s italským premiérem Giuseppem Contem dohodli na tom, že budou na evropské půdě společně prosazovat povinné přerozdělování uprchlíků. Znamená to tedy, že migrační kvóty, odmítané střední Evropou a označované za mrtvé, jsou opět na stole?

Myslím, že jsou na stole ze dvou důvodů. Prvním je ten, že je to jediné inteligentní řešení a že všechno ostatní je hloupost. Druhým je to, že dohoda mezi Francií a Itálií přinese i dohodu se Španělskem, Německem, Nizozemskem, skandinávskými státy, zkrátka mezi velkou většinou členů Evropské unie. Pokud se pánové Orbán a Kaczyňski nebudou chtít přidat, je to jejich problém.

V Maďarsku a Polsku, které zmiňujete, došlo v posledních letech ke zhoršení stavu právního státu. Myslíte, že nová Evropská komise Ursuly von der Leyenové na ně bude tvrdší?

Doufám v to, protože není přijatelné, aby členské státy Evropské unie porušovaly právní stát v tak základních věcech, jako je nezávislost justice. To, co se stalo, je ale extrémně složité. Abyste nějakou zemi vyloučili z EU, nebo jí alespoň pozastavili hlasovací práva, potřebujete jednomyslné hlasování. A Polsko ochrání Maďarsko a opačně. Budeme se tedy asi muset spoléhat na změnu vládní většiny v Budapešti a Varšavě.

Česká justice nedávno zastavila vyšetřování premiéra Andreje Babiše ještě předtím, než vydal svou závěrečnou zprávu unijní protikorupční úřad OLAF. Pokud ale jeho zpráva bude kritická a shledá, že premiér spáchal podvod, jak na to bude vaše poslanecká frakce reagovat?

Jakou poslaneckou skupinu myslíte? Evropskou lidovou stranu?

Ne, mluvím o vaši frakci liberálů a demokratů pro Evropu (Renew Europe), jejímž je Babišovo ANO členem…

On je pořád členem? Myslel jsem, že odešel… Otázka ale nestojí tak, jak zareaguje politická frakce, ale zda bude reagovat Evropský parlament, Evropská komise a Evropská rada, tedy tři hlavní evropské instituce. Zase se tu vracíme ke stejnému problému – když chceme někoho tvrdě potrestat, je třeba získat hlasy všech členských zemí. Neřeknu vám, co se v takovém případě stane, můžu vám ale říci, co bych si přál. Pokud bude pan Babiš shledán vinným z masivního podvodu s evropskými dotacemi, musí být tvrdě potrestán. To je vážný zločin.

Bylo by tedy Babišovo hnutí ANO vyloučeno z poslanecké frakce?

To je minimum.

Jako student jste protestoval proti válce v Alžírsku. Jaká by měla být dnes, kdy proti tamnímu režimu každý pátek vycházejí lidé na ulici, politika Francie, potažmo EU? Měla by demonstrantům pomoci?

Francie to má složité. Kdyby chtěla nějak ovlivnit dění na alžírské politické scéně, a i kdyby to bylo z těch nejčistších pohnutek, nevyhnula by se obviněním z neokolonialismu. To, co nemůže udělat sama Francie, může ale udělat Evropská unie. A už to i dělá – europarlamentní výbor pro lidská práva, jehož jsem členem, vyslechl představitele alžírského demokratického hnutí, hodně jsme o jejich požadavcích diskutovali a předseda výboru jim jasně vyjádřil podporu.

Vrátím se ještě k tématu novinář vs. politik. V Česku se stává, že někteří novináři vstoupí do politiky, tam působí jeden či dva mandáty, aby se pak vrátili do médií. Je něco takového možné i ve Francii?

Není to časté. Ve Francii se běžně stává, že novináři vstoupí do politiky, že by se ale vraceli, to už tak časté není, téměř vůbec. Dívám se na to ale trochu jinak. Když jsem byl zvolen, řekl jsem, že poslanecký mandát je funkcí, zatímco novinařina je povoláním a já jsem i po zvolení novinářem zůstal. Stejně jako matematik Cédric Villani, o němž také po zvolení do Národního shromáždění nemluvíme jako o bývalém matematikovi. A já jsem a byl novinářem – vždyť jsem to dělal pět desítek let! Snažím se tedy dát své zaměstnání do služeb své funkci. Už jsem s tím začal – založil jsem webovou stránku, která přináší zprávy z Evropského parlamentu, přirozeně zcela subjektivní a odpovídající mým názorům. Přesto to jsou ale malé webové noviny, třeba jako ty vaše.

Jedenáct let jste strávil v redakci deníku Le Monde, předpokládám tedy, že sledujete dění okolo něj. Redakce nedůvěřuje českému miliardáři Danielu Křetínskému, kterého považuje za východního oligarchu, další lidé zase říkají, že boj o kontrolu nad listem je jen válkou akcionářů, v níž proti sobě stojí Křetínského spojenec Matthieu Pigasse a Xavier Niel…

Pravdu mají oba názory, hlavním problémem je ale ten první. Zda moc peněz, kterými disponuje pan Křetínský, musí převzít kontrolu nad listem, jako je Le Monde. Moje odpověď jako bývalého novináře Le Monde je jasné ne. Deník byl dříve majetkem novinářů, později se to změnilo a vlastnili ho tři akcionáři, kteří se vzájemně neutralizovali, což mu zajišťovalo naprostou nezávislost. Pokud by se stal pan Křetínský sám většinovým vlastníkem, nastala by zcela jiná, znepokojivá situace. Ne proto, že je Čech, ale proto, že by byl jediným majitelem listu, který má zůstat nezávislý.

(Poznámka: INFO.CZ je součástí společnosti CMI Daniela Křetínského)

Pojďme ještě k francouzské politice. Prezident Macron se na světové scéně prezentuje jako vůdčí osobnost v boji proti klimatickým změnám, domácí politika tomu ale nenapovídá. Kvůli jeho nečinnosti v této oblasti bývá kritizován, vládu proto i opustil populární ministr Nicolas Hulot. Jak se díváte na tento paradox?

To není paradox. Opatření, která se přijímají v boji proti klimatickým změnám, jsou už z definice nedostatečná. Když ale na druhou stranu zavedete tvrdá opatření – i když ani ta nejsou dostatečná – vyvoláte protesty části společnosti, protože to poškozuje její zájmy. To je třeba vzít v úvahu. Politik proto musí stále balancovat mezi požadavky, které jsou často protichůdné. Ekologové jsou zklamaní, zemědělci nebo automobilisté jsou naštvaní. To bude pokračovat, věřte mi.

Dalším velkým tématem je pro Macrona penzijní reforma. Věříte, že může uspět tam, kde už narazili jeho předchůdci Jacques Chirac i Nicolas Sarkozy?

Možná se pletu a uvědomuji si to, ale mám pocit, že důchodová reforma projde. Názor veřejnosti se totiž změnil. Reforma sice pořád vyvolává silný odpor – někdy legitimní, někdy naprosto neoprávněný – ale názor veřejnosti je už jiný.

 
 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud