Renzi jednal zbrkle a neuváženě, říká k italskému referendu politoložka | info.cz

Články odjinud

Položí Itálii tamní banky? Nebezpečí je vážné, řekla INFO.CZ politoložka

Italský premiér Matteo Renzi, který dnes v noci rezignoval, přecenil své síly, postavení v Demokratické straně a také podporu občanů, když s výsledky referenda o klíčových ústavních reformách spojil svůj další osud v čele italské vlády. Jeho krok může mít pro Itálii nedozírné následky. Ve složité situaci jsou zejména italské banky, které nutně potřebují investory. Politická krize může posílit i populistické a euroskeptické strany v zemi, říká v rozhovoru pro INFO.CZ politoložka Lada Šušlíková.

Italský  premiér Matteo Renzi spojil s výsledky referenda svou politickou kariéru a včera po jejich oznámení rezignoval. Německý list Frankfurter Allgemeine Zeitung o víkendu poznamenal, že v italském referendu „je v sázce Evropa“ a britský The Guardian napsal, že jde o hlasování v Evropě, které by mohly být „předzvěstí konce evropského projektu v jeho nynější formě“. Může být Renziho rezignace pro Evropu skutečně takovou katastrofou, jak se někteří obávají?

Kdo je Lada Šušlíková?
Lada Šušlíková je politoložka a odbornice na politické systémy jižní Evropy, které před tím, než odešla na mateřskou dovolenou s trojčaty, přednášela na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.

Bohužel ano. Naléhavým problémem Itálie je mimo jiné i krize bankovního sektoru, která zasáhla banky od nejmenším až po ty největší, mezi nejohroženější patří například Monte dei Paschi di Siena. Řada z těchto bank nutně potřebuje příliv kapitálu ze zahraničí. Pokud dojde k politické krizi, bude velice těžké přesvědčit potenciální investory. Hrozí reálné nebezpečí, že pád jedné z větších bank vyvolá dominový efekt, který se rozšíří napříč celým bankovním sektorem, zasáhne ostatní odvětví i italské domácnosti, tedy drobné střadatele, držitele dluhopisů a tak dále. 

Jaké budou dopady odmítnutého referenda a odchodu italského premiéra na eurozónu a evropskou ekonomiku? Podle průzkumu, který nedávno zveřejnila agentura Reuters, si pětina oslovených investorů myslí, že Itálie do jednoho roku odejde z eurozóny.

Bude záležet na tom, kdo vytvoří příští vládu, respektive zda budou předčasné či řádné volby, které by se měly uskutečnit až v roce 2018, a kdo bude jejich vítězem. Pokud vznikne technický kabinet, tedy bez voleb, nebude mít natolik silný mandát pro tak zásadní krok, takže nechá řešení spíše na vládu vzešlou z lidového hlasování. Pokud v příštích volbách zvítězí levice, pozitivně naladěná vůči EU, odchod z eurozóny by pravděpodobně nepatřil mezi její priority, pokud by k tomu nebyla tlačena samotným Bruselem. V případě výhry pravice bude záležet zejména na aktuální síle Ligy Severu a momentálním rozpoložení Silvia Berlusconiho. Pokud vyhraje Hnutí 5 hvězd, bude pravděpodobně vypsáno referendum a v tom případě bude jen na občanech, k jaké budoucnosti se přikloní. 

Spekuluje se o tom, že v souvislosti se zhoršující se ekonomickou situací může ještě více posílit protisystémové Hnutí pěti hvězd komika Beppeho Grilla a také euroskeptické nálady v zemi. Šanci zabodovat v případných předčasných volbách má i pravicově populistická, antievropská a separatistická Liga severu. Jsou tyto obavy na místě?

Ano, přesně jak říkáte, politický vývoj a posuny v preferencích půjdou ruku v ruce s vývojem ekonomické situace a prohlubování hospodářských problémů může bohužel nahrávat populistické notě a politikům nabízejícím snadná řešení.   

Jak nebezpečné jsou v případě Itálie antisystémové a populistické strany?

V Itálii nabývají na síle proudy vymezující se proti EU a proti eurozóně, mezi ně patří například tradiční euroskeptická Liga Severu, která působí v rámci celé druhé republiky a byla součástí několika Berlusconiho vlád. Aktuálně nejvlivnějším euroskeptickým subjektem je Hnutí 5 hvězd, které je v současnosti podle průzkumů veřejného mínění nejsilnějším italským subjektem, říkám subjektem, protože ono samo se brání pojmenování „strana“. Lídr Hnutí 5 hvězd Beppe Grillo projhlásil, že v případě vítězství vyvolá referendum o vystoupení z eurozóny a bude klást důraz i na „aktualizaci“ vztahů s EU. 

Vraťme se k Matteu Renzimu. Mnoho komentátorů poznamenává, že Renzi se zachoval podobně nerozvážně jako britský premiér David Cameron, který s referendem o brexitu spojil svou politickou budoucnost. Byla to ze strany Renziho chyba, že s referendem o ústavních změnách nechal voliče rozhodovat i o své vládě?

On sám v minulosti naznačil, že šlo z jeho strany o chybné rozhodnutí a opakovaně se vyjádřil i v tom smyslu, že závazek podat demisi v případě neúspěchu není až tak závazný, že by se „dal přesvědčit“, aby zůstal, a že jeho cílem je dovést zemi až k řádným parlamentním volbám 2018. Podle mého názoru jednal zbrkle, neuváženě, podcenil situaci, respektive přecenil své vlastní síly, své postavení v Demokratické straně i podporu od svých občanů. V této souvislosti si musíme uvědomit, že Renzi nikdy nezískal mandát od voličů ve volbách, on se stal premiérem pouze na základě vnitrostranického rozhodnutí, kdy vedení Demokratické strany vyslovilo nedůvěru svému stávajícímu premiérovi Enricu Lettovi, místo kterého byl dosazen právě Renzi. 

Italská opozice hlasování označovala také za hodnocení Renziho dosavadní vlády. Jak byste ji zhodnotila vy?

Referendum bylo určitě zároveň hlasováním o osobě Mattea Renziho. Ale nejen kvůli opozici, to si Renzi „zavinil“ sám, když spojil výsledek se svým (ne)setrváním v premiérském úřadu. Když Renzi nastupoval do úřadu, řada Italů, a přiznám se, že i já sama, v něm spatřovala světélko naděje. Mladý, zapálený, plný elánu a plánů, jak udělat Itálii šťastnější. Většina pozitivních očekávání se ale bohužel nenaplnila. Největší deziluze podle mě vyvolal touto kontroverzní reformou, a to nejen jejím výbušným obsahem, ale i tvrdým způsobem, jakým se jí snažil protlačit přes opozici, proti vůli části vlastní Demokratické strany i proti nevoli občanů. 

Italové v referendu rozhodovali o nejdůležitější reformě dvoukomorového parlamentu od druhé světové války. Změny měly výrazně omezit vliv Senátu a naopak posílit sněmovnu. Rozhodovalo se také o předání některých pravomocí italských regionů centru nebo změnách ve volebním zákoně, které zvýhodňují vítěznou stranu ve volbách. Byly tyto reformy pro italský politický systém přínosem? Byly dostatečné?

Podle mého názoru byly více než dostatečné, a naopak, právě rozsáhlost, hloubka a radikálnost navržených změn byly jedním z hlavních argumentů jejích kritiků. 

Co z navržených změn bylo přínosné?

Pozitivní byla například snaha o omezení výdajů na státní správu nebo zrušení rovnocenného postavení obou komor parlamentu. To v rámci druhé italské republiky přinášelo velké problémy - senát se opakovaně podílel na krizi vlád a v roce 2008 dokonce díky němu padla vláda Romana Prodiho. Stav, kdy by vláda byla odpovědná jen jedné komoře, kde by navíc disponovala pohodlnou většinou, by jí tak mohla poskytnout čas a prostor pro naplnění jejího programu, bez rizika vydírání ze strany několika málo zákonodárců. Ovšem pak je otázkou, proč by neměl být senát zrušen úplně a proč ho nechat v této okleštěné podobě. 

„Když Renzi nastupoval do úřadu, řada Italů v něm spatřovala světélko naděje. Většina pozitivních očekávání se ale bohužel nenaplnila.“
Lada Šušlíková, politoložka

Renzi si za návrh reforem, o kterých Italové rozhodovali v referendu, vysloužil kritiku kvůli tomu, že posilují jeho postavení a povedou k nebezpečné centralizaci jeho moci. Byly jejich obavy na místě?

Naprosto. Přílišnou koncentraci moci do rukou jednoho jediného člověka, premiéra, bych označila za největší problém navrhovaných změn. Klidně se mohlo stát, že vítězná strana, hnutí nebo aliance, by měly pohodlnou většinu poslanců, její lídr se stal neomezeným vládcem nad parlamentem i „svou“ vládou, oslabená opozice by se vzmohla jen na chabé obstrukce a regiony zbavené většiny pravomocí ani na ty obstrukce. Něco jiného by samozřejmě bylo, pokud by se stal premiérem osvícený politik s jediným cílem, tedy spravovat co nejlépe věci veřejné ve prospěch obecného blaha. To by byla moc pěkná pohádka s pěkným koncem. Ale co když by přišel politik-psychopat, kterých je v politické sféře požehnaně, který touží po uzurpaci moci a prosazení vlastní osoby? Jak se vyjádřil Silvio Berlusconi, tento model by býval učinil z premiéra, konkrétně Mattea Renziho, pána celé Itálie a všech Italů. 

Proč Renzi s takovou reformou přišel? 

Renzi svoje tvrdé návrhy neustále obhajoval s tím, že jsou nutné posílení vlády a zároveň vyřešení stávajících sporů ohledně kompetencí mezi státem a regiony a mezi parlamentními komorami, potažmo exekutivou. Renzi vysvětloval, že touto širokou reformou by se měly stávající neshody a nejasné kompetence definitivně vyřešit. Tomu oponovali někteří přední italští znalci práva a státní správy, kteří namítali, že spory ohledně kompetencí reformou vyřešeny nejsou a budou pokračovat i nadále. A dále, návrh reformy byl v některých částech tak nejasný, dvojznačný a složitý, že by v nejhorším případě hrozilo i „zneužití“ špatnou interpretací.

Neměla se tedy Renziho vláda zaměřit spíše na změny v jiných oblastech, než je ústava?

Myslím, že za současného ekonomického stavu země se měl Renzi soustředit hlavně na řešení nejpalčivějších problémů spojených s ekonomickou sférou, především reset pracovního trhu, podporu nastartování ekonomického růstu a na záchranu italských bank, jejich restrukturalizaci a rekapitalizaci. To mělo podle mě mít jednoznačnou prioritu. 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud