Pomohly sankce ruskému zemědělství? Na jasnou odpověď si ještě musíme počkat | info.cz

Články odjinud

Pomohly sankce ruskému zemědělství? Na jasnou odpověď si ještě musíme počkat

Populární diskuze kolem sankcí vůči Rusku, které následovaly po anexi Krymu, jsou neustále pod nánosem ideologizovaných přístupů. Příznivci sankcí, respektive zastánci teze o jejich účinnosti, poukazují na to, že ruská ekonomika utrpěla poměrně vážné škody a že tedy sankce účinkují, pro jejich odpůrce je situace přesně opačná. Podle nich naopak Rusko nahradilo výrobu z domácích zdrojů či dovozem z jiných zemí, čímž evropští, respektive hlavně ti čeští, vývozci, přišli o trhy a prohrávají se zahraniční konkurencí.

Jako asi u všeho, situace není ani zdaleka tak jednoduchá, jak debata vypadá, a to ani pět let po zavedení ruských protisankcí. Prvním problémem je už samotné určení míry dopadů sankcí, protože do současného, ne zrovna skvělého, stavu ruské ekonomiky vstupují další faktory, a to jak vnější, tedy ceny ropy, kurz rublu či stav světové ekonomiky, tak i vnitřní, tedy strukturální limity, jako je podnikatelské prostředí či role hospodářské politiky státu vůbec.

Rusko například podporovalo potravinářskou soběstačnost již od roku 2010, tlačilo na tzv. lokalizaci výroby. Nemůžeme tak jednoduše říci, za co vlastně sankce mohou a za co nikoli, a to ani když sledujeme čistě ekonomické faktory, nikoli takové věci, jako je kvalita výrobků. Pokusů o očištění jednotlivých vlivů můžeme nalézt mnoho, povážlivě se ale ve svých závěrech rozcházejí. Obecně ale můžeme říci, že po pěti letech sankcí jsme se dostali do stavu „nové reality“, kdy se obě strany nějak situaci přizpůsobily.

Druhým zásadním bodem je fakt, že ne vše způsobily sankce. Zde mám na mysli omezení dovozu potravin do Ruska. To bylo primárně zapříčiněno ruskými protisankcemi. Pravděpodobně nejde o žádnou novinku, ale je přeci jen dobré si to připomenout. Sankce jsou totiž přijímané s různými motivacemi, přičemž většinou jde o několik motivů dohromady. Ten základní princip zní, že by vysílající stát měly poškodit co nejméně, zatímco cílový co nejvíce. K tomu se ještě v době po sankčním režimu vůči Iráku, kdy získaly popularitu takzvané „chytré sankce“, přidává fakt, že zpravidla sankce míří nikoli na celou zemi, ale na nejcitlivější sektory.

Suše řečeno, případné sankce proti České republice by měly minimální vliv, pokud by mířily proti produkci mořských ryb, zatímco proti producentům aut a jejich součástí by měly vliv devastující. Navíc, do samotného přijímání sankcí promlouvá i samotný průmysl, který logicky tlačí na to, aby byly dovozy zrovna do té jeho sféry omezeny. Může se tak stát (a téměř vždy stává), že za výhodu jednoho sektoru platí zbytek ekonomiky.

Aby situace nebyla tak jednoduchá, ani poslední tvrzení nemusí platit úplně. Na světě jsou známy případy, kdy cílené uzavření konkurenci vedlo k posílení sektoru, který byl následně schopen konkurovat celosvětově. Příkladem může být třeba Jižní Korea či jihovýchodní Asie obecně. Na druhou stranu, případů, kdy podobná ochrana „mladého“ odvětví vedla k zakrnění a ztrátě posledních zbytků konkurenceschopnosti, je stále mnohem více.

Po obsáhlém úvodu o tom, jak obecně sankce fungují, se můžeme dostat i k situaci v ruském zemědělství či obecněji, výrobě potravin. Došlo k reálnému poklesu podílu dovozových potravin z 34 procent na 24 procent, nicméně po roce 2014 se snižování zastavilo. Zjednodušeně, ani Rusko není schopno vyprodukovat vše úplně samo a musí se spoléhat na dovozy.

Ty, pokud nemusí čelit domácí konkurenci, nebo konkurenci ze zemí, které dodávají levněji, navyšují cenovou hladinu. Ruská inflace tak vyletěla právě v roce 2015, kdy se projevil růst cen potravin naplno v průběhu celého roku. Růst jejich cen dosáhl za rok 2015 15 %. Fakt, že následující roky inflace klesala, byl způsoben prostě tím, že se ceny ustálily na nové, vyšší úrovni.

To samozřejmě ruským producentům pomohlo, byť rozdělení není ani zdaleka rovnoměrné. Rusko se například stalo největším vývozcem pšenice, která nicméně není zrovna sofistikovaným produktem, navíc, sankce ani protisankce se jí nedotkly. Naproti tomu například výroba sýrů, která byla před zavedením protisankcí závislá na dovozu ze tří čtvrtin, přičemž dominantně ze zemí, které byly terčem ruských opatření, stále nebyla schopna vykrýt potřeby domácího trhu.

A příliš to nezachraňují ani schopnosti producentů z Běloruska či jiných obchodních partnerů. Velmi suše, běloruské sýry ty francouzské nenahradí, a to zvláště v segmentu speciálních výrobků vyšších cenových úrovní. Nicméně část trhu ruští výrobci, často i ve spolupráci se západními, přeci jen vykrýt zvládli. To samé se týká i produkce ovoce a zeleniny, kde hrála nicméně roli i masivní podpora ze strany státu.

Ač to zní po pěti letech, kdy protisankce fungují, alibisticky, pro jednoznačnou odpověď na otázku, jestli ruskému zemědělství pomohly, či nikoli, je stále ještě brzy. Můžeme říci, že se dopady liší odvětví od odvětví podle toho, jak byli producenti schopni uchopit svoji šanci a nahradit dovozové potraviny. Prozatím je nicméně zřejmé, že tento úspěch platí ruští spotřebitelé prostřednictvím vyšších cen potravin.

Vzhledem k politické povaze protisankcí vzniká jeden základní problém. Zatímco u omezených ochranářských opatření si stát sám diktuje, kdy opatření skončí, v tomto případě je jejich zrušení věcí politiky. Teprve po zrušení protisankcí by se projevilo, zda ruští producenti svoji ochranu před zahraniční konkurencí využili k tomu, aby modernizovali svoji výrobu a zlepšili svoji konkurenceschopnost, nebo šlo jen o způsob, jak bez námahy zvýšit své zisky.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud