Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„Přál bych si rozsudek smrti.“ Kurdové v Sýrii soudí bývalé členy IS, tresty jsou však velmi mírné

„Přál bych si rozsudek smrti.“ Kurdové v Sýrii soudí bývalé členy IS, tresty jsou však velmi mírné

Syrští Kurdové, kteří se velkou měrou zasadili o porážku samozvaného Islámského státu, mají se členy této radikální teroristické organizace plné ruce práce dodnes. Ti ve městě Kámišlí na severovýchodě Sýrie však zbraně vyměnili za soudcovské kladívko a prostřednictvím improvizovaného soudního systému, který vystavěli na zelené louce bez souhlasu syrských úřadů, posílají jednoho radikála po druhém za mříže. Tresty jsou však velmi mírné a rozsudek smrti zrušili úplně – Kurdové tak chtějí zlepšit vztahy s většinovým arabským obyvatelstvem, které Kurdům příliš nedůvěřuje. O tom, jak probíhá souzení hrdlořezů Islámského státu, informovala agentura AP.

Před kurdským soudem ve městě Kámišlí stanul i 19letý syrský Arab, který byl členem Islámského státu po dobu devíti měsíců. V boji proti vládním silám byl ale zraněn a nakonec od radikálů utekl. Po rozpadu Islámského státu se sám přihlásil spravedlnosti.

„Bože, lituju toho. Chci, abyste mi pomohli. Jsem ženatý a doma je i moje matka, opravdu bych se za nimi chtěl vrátit,“ žadoní před třemi Kurdy v improvizované soudní síni vybavené pouze starou lavicí mladý Syřan. Nízký věk a fakt, že se přišel sám přiznat, jsou polehčující okolnosti, díky kterým mu soudci trest zkrátili na pouhých devět měsíců za mřížemi.

Podobně nízké tresty nejsou před kurdským soudem žádnou výjimkou – důraz se zde klade na shovívavost a snahu o smíření, což je v příkrém rozporu s přístupem k bývalým radikálům v Iráku. Zde soudním procesům vévodí především touha po pomstě, rozsudky za členství v IS jsou tak velmi přísné. Cíl Kurdů je ale jasný – přiblížit se arabskému obyvatelstvu, které novému kurdskému vedení nedůvěřuje, posílit vlastní pozici ve vládě a získat mezinárodní legitimitu.

Trestu smrti se tak bývalí členové Islámského státu bát nemusí – nejpřísnější trest, který mohou dostat, je 20 let vězení. Naopak v Iráku nejsou smrtící rozsudky žádnou výjimkou a za pouhé vazby na islamisty hrozí i 15leté odnětí svobody. Kurdové navíc soudy odmítají pojmenovat jako „teroristické“, protože takové označení je prý příliš negativní – místo toho jim proto říkají „Soudy obrany lidu“.

Soudní systém v Kámišlí však má i značné mezery. Nejsou zde žádní obhájci a proti rozsudkům se nelze odvolat. Kurdové tak marně čekají na jakékoliv uznání a z právního hlediska jsou jejich soudy na stejné úrovni jako soudy syrských rebelů nebo dokonce samotných radikálů Islámského státu.

Přestože je postoj samozvaných kurdských soudů vůči radikálům velmi benevolentní, ne všem bývalým členům je jejich přístup po chuti. „Přál bych si, aby mi dali rozsudek smrti. Bylo by lepší zemřít, než trčet ve vězení,“ stěžuje si Abduláh Kalaf, který si odpykává 20letý trest za útok na budovu kurdské vlády, při kterém v roce 2016 zemřelo přes deset lidí.

Bývalý člen Islámského státu vinu nepopírá a ani svého činu nelituje. Nejvíc ho trápí to, že na něj vlastní děti po tolika letech v odloučení zapomenou. „Co když to zvládnu, mohu po těch letech přežít? Budu čekat rok nebo dva a pak se zabiju,“ dodává Kalaf.

Kolik podezřelých z členství v IS drží ve věznicích, kurdské úřady odmítají sdělit a tvrdí, že se počet kvůli probíhajícím soudům, amnestiím a novým zatýkáním neustále mění. Jen počet zadržených zahraničních bojovníků, kteří přišli válčit za Islámský stát z okolních zemí a ostatních kontinentů včetně Evropy, však podle odhadů Human Rights Watch šplhá ke 400. Další asi dva tisíce žen a dětí zahraničních bojovníků pak Kurdové drží v zajetí a zatím nejsou rozhodnutí, jak s nimi naloží – jejich domovské země je totiž nechtějí přijmout zpět na své území a kurdské soudy navíc ani neuznávají.

Podle Ajnur Pachaové, která je členkou nejvyšší rady soudců v Kámišlí, je kurdská samospráva ochotná - a má právo - islamistické bojovníky ze zahraničí soudit. Ptá se ale, zda je domovské země přijmou zpět, až si své tresty odpykají. „Přejeme si, aby svět viděl tu zátěž, kterou neseme na vlastních bedrech. Tito cizinci, kteří zabíjeli naše děti, jsou těžké břemeno,“ stěžuje si pro agenturu AP.

 

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744