Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

REPORTÁŽ: Nahlédněte do budoucnosti. Singapur je tropickým ostrovem neliberální demokracie

REPORTÁŽ: Nahlédněte do budoucnosti. Singapur je tropickým ostrovem neliberální demokracie

"Jsem vážený profesor, ale taky mě sledují a čtou mi i e-maily. Jenže tohle tady nikomu nevadí, většině lidí tu jde o peníze a ne o svobodu," popisuje život ve třetí nejbohatší zemi na světě singapurský profesor politologie Bilveer Singh. Singapur je označován za vzor neliberální demokracie, systém, který se rozšiřuje po světě od Ruska přes Turecko po Latinskou Ameriku a k němuž směřuje v Evropě například Maďarsko a možná i Polsko.

Tři věci udiví na první pohled snad každého návštěvníka Singapuru: pořádek, bezpečí a z města čišící ekonomický blahobyt. Obrovský kontrast vůči jiným asijským zemím včetně sousední Malajsie, jíž byl v šedesátých letech minulého století Singapur součástí. Nejde přitom jen o už legendární zákaz plivání na ulici či zákaz žvýkaček, které jsou jen na lékařský předpis. „Když někde něco ztratíte, tak to tam pak najdete včetně peněženky,“ tvrdí místní lidé a procházet se tu v noci v parku je naprosto bezpečné. Podle poslední statistiky OSN se tu sice krade více než třeba v nedalekém Thajsku, ale to je dáno také tím, že v Singapuru je zaznamenána téměř každá krádež zatímco v Thajsku a dalších zemích si se statistikou moc hlavu nelámou. Oproti Česku je tu například při přepočtu na obyvatele krádeží zhruba pětkrát méně. Zároveň je tu druhý nejnižší počet vražd na světě v poměru k počtu obyvatel (nejmíň jich je v malém Macau, které je dnes součástí Číny).

Obyvatelé Singapuru - v tomto ostrovním městě odděleném od sousední Malajsie úzkým průlivem žije čtyři miliony lidí se singapurským občanstvím a asi 1,5 milionu imigrantů a zahraničních pracovníků – jsou navíc většinou bohatí. Singapur byl loni podle Mezinárodního měnového fondu třetí nejbohatší zemí na světě měřeno výší HDP na hlavu za Katarem a Lucemburskem. Průměrná měsíční mzda v Singapuru byla prvním čtvrtletí letošního roku v 5808 tamních dolarů, tedy přes 95 tisíc korun. Západní specialisté, kteří sem přijeli pracovat, si pochvalují byty s bazénem nebo to, že si stejně jako místní mohou snadno dovolit filipínskou služku.

Firmy sem lákají nízké daně, společnosti platí 17 procent ze zisku a neexistuje tady zdanění kapitálu. Nezaměstnanost je kolem 1,5 procenta. Stát občanům zajišťuje vzdělání a také bydlení. Osmdesát procent občanů bydlí v domech vlastněných státem a téměř osmdesát procent pozemků také vlastní vláda. I když zde žije směs Číňanů, Malajsijců, Indů a dalších národností, všichni mluví o tom, že zde „neexistuje rasové napětí“. Díky vládě, která svými regulacemi zabraňuje vytváření ghett, „si tu všichni rozumějí“ bez ohledu na svůj etnický původ.

Jak si Američané vyzkoušeli šmírování

Návštěvníka města zároveň zaujme neuvěřitelný počet kamer, které jsou doslova na každém rohu. Na sloupech mezi mrakodrapy, na domech v uličkách tradiční čtvrti Malá Indie či na schodištích obecních paneláků. Nedávno je doplnily takzvané chytré lampy, jejichž kamery jsou napojeny na systém rozeznávání obličejů a doplněny o další čidla. Vládní úředníci sledují i přístupy na internet či telefonu. „V Londýně je přece taky spousta kamer, o tom jsme četli,“ odbývají to místní lidé s tím, že „je to prostě pro naši bezpečnost.“  Lidem „je to jedno,“ tvrdí místní politolog z National University of Singapore s tím, že v Singapuru prostě téměř chybí zákony, které by chránily soukromí obyvatel.

Právě toho kdysi využili Američané, kteří podle amerického časopisu Foreign Policy stojí u zrodu místního sledování všech a všeho. V roce 2002 navštívil Singapur John Poindexter, bývalý poradce amerického prezidenta Ronalda Reagana a tehdy jeden ze šéfů agentury amerického ministerstva obrany pro pokročilé výzkumné projekty DARPA. Tedy agentury známé třeba vývojem předchůdce internetu nebo pušky M-16. DARPA tehdy chtěla otestovat systém, který měl odhalit sběrem rozsáhlých souborů dat a jejich vyhodnocováním možné teroristické útoky ještě před jejich provedením. Jenže v USA to naráželo na zákony o ochraně soukromí a tak nový Poindexter DARPA nabídnula singapurskému ministerstvu obrany, které po něm rychle skočilo.

O rok později byl skutečně tento systém v ostrovním městě vyzkoušen a postupně se rozrostl do projektu Vyhodnocování rizika a horizontálního scanningu (RAHS). Systému, který shromažďuje data v podstatě odevšad, z internetu, kamer, údajů o pohybu vozidel a využití infrastruktury, zpracovává je, hledá trendy a příští hrozby a příležitosti. Singapurská vláda ho dnes používá nejen pro odhalení možných teroristických útoků, ale také ekonomické předpovědi, jako pomoc při sestavování rozpočtu, plánování sociálních služeb a zjišťuje s jeho pomocí „náladu občanstva“ ve vztahu k vládní politice či možným nepokojům.

Jedna strana vládne všem

Zároveň tím pomáhá udržovat vládu Strany lidové akce, která se dostala k moci v padesátých letech minulého století, když byl Singapur ještě britskou kolonií, a od té doby se jí nevzdala. Strana lidové akce byla původně postavena na organizačních principech komunistických stran s jejich diktaturou vedení, podporuje ovšem tvrdou práci, kapitalismus a „stabilitu“. V současnosti je podle některých jejích členů strana „oslabena,“ protože má v parlamentu „jen“ 83 poslanců z 89. Nedrží totiž všechna poslanecká křesla, jako tomu bylo ve „zlatých“ sedmdesátých letech prudkého ekonomického rozvoje ostrova.

Vládní strana je populární, ale k vítězství ve volbách ji pomáhá stávající zákony a nařízení, která minimalizují šanci opozice na získání poslaneckých křesel. V zemi platí přísná pravidla pro politickou agitaci a politická shromáždění, vláda běžně překresluje volební obvody před volbami tak, aby měl více šancí vládní kandidát či kandidáti. Vláda může podle britského systému vyhlásit parlamentní volby do určité doby téměř kdykoliv. Kabinet může na předvolební kampaň ponechat jen devět dní. A také to dělá, takže opozice většinou nestihne připravit vlastní předvolební kampaň. V Británii trvá kampaň minimálně zhruba měsíc.

V Singapuru navíc musí kandidát do parlamentu před volbami složit kauci ve výši 14 500 singapurských dolarů, tedy 238 tisíc korun. Záloha propadá, pokud nezíská alespoň 12,5 procenta hlasů. I když v porovnání s platy to není závratná suma, část lidí ji nechce riskovat. Problémem je také přístup opozice do místních médií. Noviny a televizní stanice v Singapuru si všeobecně netroufnou kritizovat vládu. Mimo jiné proto, že vládní úředníci byli či jsou ve vedení mediálních firem a ministerstvo informací má právo veta pokud jde o přesun akcií a také nepřímo pokud jde o část managementu. Podle toho pak zpravodajství vypadá. „Nemá cenu číst místní tisk a nemá cenu se dívat na místní televizi,“ hodnotí to mezi moderními mrakodrapy a obchodními centry Lenka Kulhavá, Češka, která dlouhodobě žije a pracuje v Singapuru.

Potížisty nemá nikdo rád

V žebříčku svobody médií sestavovaném organizací Reportéři bez hranic se tak letos Singapur zařadil na 151. místo, tedy až za Rusko nebo Etiopii. Americká organizace Freedom House hodnotí Singapur jako „částečně svobodný“ pokud jde o přístup k internetu a jeho cenzuru a stejně tak hodnotí i stav politických svobod a občanských práv v zemi. Zákony výrazně omezují možnosti shromažďování nutností předchozí registrace či možnosti zásahu i proti hrstce protestujících. Když se někde trvale schází deset a více lidí, musí být zaregistrován jako organizace. Volně kritizovat vládu lze jen v parku Hong Lim, kde je Koutek řečníků inspirovaný podobným zařízením v londýnském Hyde Parku. I tady však existují omezení. Pokud někdo svou řečí „naruší veřejný pořádek“, policie proti němu zasáhe.

I obyčejní lidé na ulici tvrdí, že nemohou mluvit proti vládě. „Ne že by se lidem tady něco stalo za kritiku vlády, nebo o tom nevím,“ říká Kulhavá. „Ale lidé se tu prostě bojí vyjádřit kriticky.“ Ačkoliv vláda od osmdesátých let minulého století skutečně přestala tvrdě zasahovat proti svým kritikům, nejsou tu už žádná noční zatčení a výslechy nepohodlných osob. Na nepříjemné kritiky spíš čeká zásah „měkké diktatury,“ tedy potíže při jednání s úřady, získávání různých povolení či shánění bydlení. I to ale znepříjemní život a výsledkem je to, že se od takového „potížisty“ odvrátí jeho známí i potenciální zaměstnavatelé, jak to popsala na svém blogu singapurská novinářka Kirsten Hanová.

Když ani to nepomůže, podle stále platného zákona o vnitřní bezpečnosti z dob, kdy byl Singapuru britskou kolonií, je možné zadržet kohokoli podezřelého z ohrožení národní bezpečnosti na dva roky bez uvedení obvinění. Vazbu lze pak prodlužovat o další dva roky opakovaně donekonečna. Pro kratší uvěznění stačí i podezření ze členství v kriminální organizaci a za pouhé podezření z užívání rok se člověk může dostat na tři roky do „rehabilitačního centra“.

Rasismus ukrytý pod povrchem

Vláda vytváří všeobecný dojem, že kontrola nad lidmi a jejich názory je potřebná pro zachování ekonomické prosperity a pro to, aby se společnost vyhnula „zmatkům“. Ve společnosti totiž existuje skryté napětí. I když to vláda nerada přiznává, je tu napětí mezi bohatými a chudými. Společnost je rozdělená, a může to vést „k třídnímu napětí,“ napsal nedávno singapurský sociolog Tan Ern Ser. „Když pracujete, je všechno v pořádku, jak přestanete pracovat, končíte,“ vysvětluje Singh, který měl kdysi potíže kvůli tomu, že o chudobě ve své zemi vydal knihu.

Vládní politika míchání lidí různých ras, příjmů a rodinného zázemí, kterou praktikuje vláda v oblasti bydlení a školství, přestává fungovat, uvádí Tan Ern Sera. I když to zmiňuje jen v narážce, v Singapuru existuje i národnostní napětí. Číňané se pohrdavě vyjadřují o lidech indického původu a jejich pracovním morálce, Indové zase kritizují Číňany pro jejich údajný materialismus a hrubé chování k lidem, kteří nejsou součástí jejich rodiny. Občané malajsijského původu si stěžují na diskriminaci. A někdy, i když je to jen zřídka, propukne i násilí podněcované občas alkoholem, který naruší fasádu bezproblémové společnosti.

„Lidé tady nedávají svoje předsudky najevo na veřejnosti. To si nikdo nedovolí. Vláda se snaží udržet harmonii mezi národnostmi a jsou tu i národnostní kvóty pro zaměstnávání a získání státního bytu,“ říká Lenka Kulhavá. „Jinak tady ale existuje určitá rasová hierarchie, na vrcholu jsou bílí lidé a snem části místních dívek je vdát se za bělocha a mít bělejší dítě, které tím pádem bude mít ve společnosti větší šance. Jako běloch si tady najde známost i ten největší zoufalec,“ vysvětluje. „Kdo de tmavší, má to horší. Číňané třeba pohrdají Indy, nemíchají se mezi sebou.“

Až přijde další generace

Multietnický Singapur je „neustále na hraně mezi harmonií a chaosem,“ napsal časopis Foreign Policy, podle kterého tu funguje „zvláštní mix demokracie a autoritarismu, kde paternalistická vláda zajišťuje lidem základní potřeba jako je bydlení, vzdělání a bezpečnost.“ Sledováním všech a potlačováním kritiky a opozice se vláda snaží udržet město v klidu. Je to jasný příklad „neliberální demokracie,“ uvádí známý americký politolog Fareed Zakaria. V zemi sice probíhají volby, jsou tu opoziční strany i zdánlivě svobodný tisk, ale ve skutečnosti je v podstatně nemožné změnit vládu a většina obyvatel nemá přístup k objektivním informacím.

„Je to mírná dikatura. Ekonomika roste, lidé nakupují, mohou cestovat, většina si žije jako v bavlnce, nepřejí si jakoukoliv změnu a tak se za blahobyt dobrovolně vzdali svobody,“ říká Kulhavá. Je ale otázkou, zda tohle vydrží do nekonečna. Jedním z výsledků prognóz za použití velkých objemů dat ve vládním systému RAHS bylo podle časopisu Foreign Policy zjištění, že zatímco nyní situace lidem vyhovuje, rozsáhlý systém sledování „už nemusí být tolerovatelný příští generací Singapuřanů“.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744