Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

REPORTÁŽ: Nahlédněte do budoucnosti. Singapur je tropickým ostrovem neliberální demokracie

REPORTÁŽ: Nahlédněte do budoucnosti. Singapur je tropickým ostrovem neliberální demokracie

"Jsem vážený profesor, ale taky mě sledují a čtou mi i e-maily. Jenže tohle tady nikomu nevadí, většině lidí tu jde o peníze a ne o svobodu," popisuje život ve třetí nejbohatší zemi na světě singapurský profesor politologie Bilveer Singh. Singapur je označován za vzor neliberální demokracie, systém, který se rozšiřuje po světě od Ruska přes Turecko po Latinskou Ameriku a k němuž směřuje v Evropě například Maďarsko a možná i Polsko.

Tři věci udiví na první pohled snad každého návštěvníka Singapuru: pořádek, bezpečí a z města čišící ekonomický blahobyt. Obrovský kontrast vůči jiným asijským zemím včetně sousední Malajsie, jíž byl v šedesátých letech minulého století Singapur součástí. Nejde přitom jen o už legendární zákaz plivání na ulici či zákaz žvýkaček, které jsou jen na lékařský předpis. „Když někde něco ztratíte, tak to tam pak najdete včetně peněženky,“ tvrdí místní lidé a procházet se tu v noci v parku je naprosto bezpečné. Podle poslední statistiky OSN se tu sice krade více než třeba v nedalekém Thajsku, ale to je dáno také tím, že v Singapuru je zaznamenána téměř každá krádež zatímco v Thajsku a dalších zemích si se statistikou moc hlavu nelámou. Oproti Česku je tu například při přepočtu na obyvatele krádeží zhruba pětkrát méně. Zároveň je tu druhý nejnižší počet vražd na světě v poměru k počtu obyvatel (nejmíň jich je v malém Macau, které je dnes součástí Číny).

Obyvatelé Singapuru - v tomto ostrovním městě odděleném od sousední Malajsie úzkým průlivem žije čtyři miliony lidí se singapurským občanstvím a asi 1,5 milionu imigrantů a zahraničních pracovníků – jsou navíc většinou bohatí. Singapur byl loni podle Mezinárodního měnového fondu třetí nejbohatší zemí na světě měřeno výší HDP na hlavu za Katarem a Lucemburskem. Průměrná měsíční mzda v Singapuru byla prvním čtvrtletí letošního roku v 5808 tamních dolarů, tedy přes 95 tisíc korun. Západní specialisté, kteří sem přijeli pracovat, si pochvalují byty s bazénem nebo to, že si stejně jako místní mohou snadno dovolit filipínskou služku.

Firmy sem lákají nízké daně, společnosti platí 17 procent ze zisku a neexistuje tady zdanění kapitálu. Nezaměstnanost je kolem 1,5 procenta. Stát občanům zajišťuje vzdělání a také bydlení. Osmdesát procent občanů bydlí v domech vlastněných státem a téměř osmdesát procent pozemků také vlastní vláda. I když zde žije směs Číňanů, Malajsijců, Indů a dalších národností, všichni mluví o tom, že zde „neexistuje rasové napětí“. Díky vládě, která svými regulacemi zabraňuje vytváření ghett, „si tu všichni rozumějí“ bez ohledu na svůj etnický původ.

Jak si Američané vyzkoušeli šmírování

Návštěvníka města zároveň zaujme neuvěřitelný počet kamer, které jsou doslova na každém rohu. Na sloupech mezi mrakodrapy, na domech v uličkách tradiční čtvrti Malá Indie či na schodištích obecních paneláků. Nedávno je doplnily takzvané chytré lampy, jejichž kamery jsou napojeny na systém rozeznávání obličejů a doplněny o další čidla. Vládní úředníci sledují i přístupy na internet či telefonu. „V Londýně je přece taky spousta kamer, o tom jsme četli,“ odbývají to místní lidé s tím, že „je to prostě pro naši bezpečnost.“  Lidem „je to jedno,“ tvrdí místní politolog z National University of Singapore s tím, že v Singapuru prostě téměř chybí zákony, které by chránily soukromí obyvatel.

Právě toho kdysi využili Američané, kteří podle amerického časopisu Foreign Policy stojí u zrodu místního sledování všech a všeho. V roce 2002 navštívil Singapur John Poindexter, bývalý poradce amerického prezidenta Ronalda Reagana a tehdy jeden ze šéfů agentury amerického ministerstva obrany pro pokročilé výzkumné projekty DARPA. Tedy agentury známé třeba vývojem předchůdce internetu nebo pušky M-16. DARPA tehdy chtěla otestovat systém, který měl odhalit sběrem rozsáhlých souborů dat a jejich vyhodnocováním možné teroristické útoky ještě před jejich provedením. Jenže v USA to naráželo na zákony o ochraně soukromí a tak nový Poindexter DARPA nabídnula singapurskému ministerstvu obrany, které po něm rychle skočilo.

O rok později byl skutečně tento systém v ostrovním městě vyzkoušen a postupně se rozrostl do projektu Vyhodnocování rizika a horizontálního scanningu (RAHS). Systému, který shromažďuje data v podstatě odevšad, z internetu, kamer, údajů o pohybu vozidel a využití infrastruktury, zpracovává je, hledá trendy a příští hrozby a příležitosti. Singapurská vláda ho dnes používá nejen pro odhalení možných teroristických útoků, ale také ekonomické předpovědi, jako pomoc při sestavování rozpočtu, plánování sociálních služeb a zjišťuje s jeho pomocí „náladu občanstva“ ve vztahu k vládní politice či možným nepokojům.

Jedna strana vládne všem

Zároveň tím pomáhá udržovat vládu Strany lidové akce, která se dostala k moci v padesátých letech minulého století, když byl Singapur ještě britskou kolonií, a od té doby se jí nevzdala. Strana lidové akce byla původně postavena na organizačních principech komunistických stran s jejich diktaturou vedení, podporuje ovšem tvrdou práci, kapitalismus a „stabilitu“. V současnosti je podle některých jejích členů strana „oslabena,“ protože má v parlamentu „jen“ 83 poslanců z 89. Nedrží totiž všechna poslanecká křesla, jako tomu bylo ve „zlatých“ sedmdesátých letech prudkého ekonomického rozvoje ostrova.

Vládní strana je populární, ale k vítězství ve volbách ji pomáhá stávající zákony a nařízení, která minimalizují šanci opozice na získání poslaneckých křesel. V zemi platí přísná pravidla pro politickou agitaci a politická shromáždění, vláda běžně překresluje volební obvody před volbami tak, aby měl více šancí vládní kandidát či kandidáti. Vláda může podle britského systému vyhlásit parlamentní volby do určité doby téměř kdykoliv. Kabinet může na předvolební kampaň ponechat jen devět dní. A také to dělá, takže opozice většinou nestihne připravit vlastní předvolební kampaň. V Británii trvá kampaň minimálně zhruba měsíc.

V Singapuru navíc musí kandidát do parlamentu před volbami složit kauci ve výši 14 500 singapurských dolarů, tedy 238 tisíc korun. Záloha propadá, pokud nezíská alespoň 12,5 procenta hlasů. I když v porovnání s platy to není závratná suma, část lidí ji nechce riskovat. Problémem je také přístup opozice do místních médií. Noviny a televizní stanice v Singapuru si všeobecně netroufnou kritizovat vládu. Mimo jiné proto, že vládní úředníci byli či jsou ve vedení mediálních firem a ministerstvo informací má právo veta pokud jde o přesun akcií a také nepřímo pokud jde o část managementu. Podle toho pak zpravodajství vypadá. „Nemá cenu číst místní tisk a nemá cenu se dívat na místní televizi,“ hodnotí to mezi moderními mrakodrapy a obchodními centry Lenka Kulhavá, Češka, která dlouhodobě žije a pracuje v Singapuru.

Potížisty nemá nikdo rád

V žebříčku svobody médií sestavovaném organizací Reportéři bez hranic se tak letos Singapur zařadil na 151. místo, tedy až za Rusko nebo Etiopii. Americká organizace Freedom House hodnotí Singapur jako „částečně svobodný“ pokud jde o přístup k internetu a jeho cenzuru a stejně tak hodnotí i stav politických svobod a občanských práv v zemi. Zákony výrazně omezují možnosti shromažďování nutností předchozí registrace či možnosti zásahu i proti hrstce protestujících. Když se někde trvale schází deset a více lidí, musí být zaregistrován jako organizace. Volně kritizovat vládu lze jen v parku Hong Lim, kde je Koutek řečníků inspirovaný podobným zařízením v londýnském Hyde Parku. I tady však existují omezení. Pokud někdo svou řečí „naruší veřejný pořádek“, policie proti němu zasáhe.

I obyčejní lidé na ulici tvrdí, že nemohou mluvit proti vládě. „Ne že by se lidem tady něco stalo za kritiku vlády, nebo o tom nevím,“ říká Kulhavá. „Ale lidé se tu prostě bojí vyjádřit kriticky.“ Ačkoliv vláda od osmdesátých let minulého století skutečně přestala tvrdě zasahovat proti svým kritikům, nejsou tu už žádná noční zatčení a výslechy nepohodlných osob. Na nepříjemné kritiky spíš čeká zásah „měkké diktatury,“ tedy potíže při jednání s úřady, získávání různých povolení či shánění bydlení. I to ale znepříjemní život a výsledkem je to, že se od takového „potížisty“ odvrátí jeho známí i potenciální zaměstnavatelé, jak to popsala na svém blogu singapurská novinářka Kirsten Hanová.

Když ani to nepomůže, podle stále platného zákona o vnitřní bezpečnosti z dob, kdy byl Singapuru britskou kolonií, je možné zadržet kohokoli podezřelého z ohrožení národní bezpečnosti na dva roky bez uvedení obvinění. Vazbu lze pak prodlužovat o další dva roky opakovaně donekonečna. Pro kratší uvěznění stačí i podezření ze členství v kriminální organizaci a za pouhé podezření z užívání rok se člověk může dostat na tři roky do „rehabilitačního centra“.

Rasismus ukrytý pod povrchem

Vláda vytváří všeobecný dojem, že kontrola nad lidmi a jejich názory je potřebná pro zachování ekonomické prosperity a pro to, aby se společnost vyhnula „zmatkům“. Ve společnosti totiž existuje skryté napětí. I když to vláda nerada přiznává, je tu napětí mezi bohatými a chudými. Společnost je rozdělená, a může to vést „k třídnímu napětí,“ napsal nedávno singapurský sociolog Tan Ern Ser. „Když pracujete, je všechno v pořádku, jak přestanete pracovat, končíte,“ vysvětluje Singh, který měl kdysi potíže kvůli tomu, že o chudobě ve své zemi vydal knihu.

Vládní politika míchání lidí různých ras, příjmů a rodinného zázemí, kterou praktikuje vláda v oblasti bydlení a školství, přestává fungovat, uvádí Tan Ern Sera. I když to zmiňuje jen v narážce, v Singapuru existuje i národnostní napětí. Číňané se pohrdavě vyjadřují o lidech indického původu a jejich pracovním morálce, Indové zase kritizují Číňany pro jejich údajný materialismus a hrubé chování k lidem, kteří nejsou součástí jejich rodiny. Občané malajsijského původu si stěžují na diskriminaci. A někdy, i když je to jen zřídka, propukne i násilí podněcované občas alkoholem, který naruší fasádu bezproblémové společnosti.

„Lidé tady nedávají svoje předsudky najevo na veřejnosti. To si nikdo nedovolí. Vláda se snaží udržet harmonii mezi národnostmi a jsou tu i národnostní kvóty pro zaměstnávání a získání státního bytu,“ říká Lenka Kulhavá. „Jinak tady ale existuje určitá rasová hierarchie, na vrcholu jsou bílí lidé a snem části místních dívek je vdát se za bělocha a mít bělejší dítě, které tím pádem bude mít ve společnosti větší šance. Jako běloch si tady najde známost i ten největší zoufalec,“ vysvětluje. „Kdo de tmavší, má to horší. Číňané třeba pohrdají Indy, nemíchají se mezi sebou.“

Až přijde další generace

Multietnický Singapur je „neustále na hraně mezi harmonií a chaosem,“ napsal časopis Foreign Policy, podle kterého tu funguje „zvláštní mix demokracie a autoritarismu, kde paternalistická vláda zajišťuje lidem základní potřeba jako je bydlení, vzdělání a bezpečnost.“ Sledováním všech a potlačováním kritiky a opozice se vláda snaží udržet město v klidu. Je to jasný příklad „neliberální demokracie,“ uvádí známý americký politolog Fareed Zakaria. V zemi sice probíhají volby, jsou tu opoziční strany i zdánlivě svobodný tisk, ale ve skutečnosti je v podstatně nemožné změnit vládu a většina obyvatel nemá přístup k objektivním informacím.

„Je to mírná dikatura. Ekonomika roste, lidé nakupují, mohou cestovat, většina si žije jako v bavlnce, nepřejí si jakoukoliv změnu a tak se za blahobyt dobrovolně vzdali svobody,“ říká Kulhavá. Je ale otázkou, zda tohle vydrží do nekonečna. Jedním z výsledků prognóz za použití velkých objemů dat ve vládním systému RAHS bylo podle časopisu Foreign Policy zjištění, že zatímco nyní situace lidem vyhovuje, rozsáhlý systém sledování „už nemusí být tolerovatelný příští generací Singapuřanů“.

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718