Schůzka k ničemu, nebo umění možného? Summit o Ukrajině očima Karla Svobody | info.cz

Články odjinud

Schůzka k ničemu, nebo umění možného? Summit o Ukrajině očima Karla Svobody

ANALÝZA | Není nic neobvyklého, že napjatě očekávaný summit mocných státníků nic nevyřeší. Nic nepřinese a jeho výsledkem je deklarace, se kterou jsou všichni spokojeni, jen si ji vykládají tak nějak po svém. Přesně takový summit se odehrál v pondělí v Paříži. Trvalý mír pro Donbas nepřinesl, vyřešení budoucího statusu obou „lidových republik“ také ne. Je ale fér rovněž říci, že vlastně ani nemohl. 

Dojednané příměří, další odsun vojsk od frontové linie a dohoda o výměně zajatců podle principu všichni za všechny byly maximem toho, čeho se dosáhnout dalo. Strany šly do jednání s diametrálně odlišnými pozicemi. 

Účastníci summitu se shodli na tzv. Minských dohodách jako jediném způsobu řešení konfliktu na Donbasu. Zároveň odsouhlasili i začlenění tzv. Steinmeierovy formule, která určuje pořadí kroků při implementaci těchto dohod. To by mohlo znít jako pozitivum, nicméně kvalitativně nejde o nic nového, navíc vše je zaobaleno do tradičního diplomatického jazyka ve stylu „vyjadřují podporu“ atd. Minské dohody platí už dávno, u Steinmeierovy formule jde o speciální status a následné demokratické volby na obou konfliktem sužovaných územích.

Obě strany si ale vykládají slova různě. Ukrajina nedávno schválila speciální status pro Donbas, který má ale platit jen v den voleb. Teprve poté, co OBSE volby uzná za spravedlivé a demokratické, bude status platit trvale. Pokud je za takové neuzná, status automaticky platnost pozbývá. Volby přitom mají proběhnout podle ukrajinských zákonů, k čemuž je ovšem nutná plná kontrola území ze strany Kyjeva. Jak totiž ukrajinský prezident Zelenskyj řekl, nepřijme, aby volby proběhly pod hlavněmi ruských kulometů.

Zelenskyj nemůže z této pozice příliš uhnout, a to hlavně z vnitropolitických důvodů. Na Ukrajině existují silné obavy, že ona federalizace a speciální status pro Donbas jsou jen prostředek rozdělení země, popřípadě způsob, jak zablokovat jakoukoli možnost přiblížení k Západu. Že přitom obě „lidové republiky“ kontroluje Rusko, o tom nikdo příliš nepochybuje. Snaha uzavřít mír a vyřešit otázku Donbasu by se tak mohla obrátit proti Zelenskému. Nehrozilo by mu nic menšího než nový Majdan, jako tomu bylo už dvakrát, v letech 2004 a 2013-4. Ostatně ukrajinská opozice nazývá Steinmeierovu formuli „Putinovou formulí“.

Ruský pohled je zcela nepřekvapivě opačný: Oproti Kyjevu, který mluví o možnosti úpravy Minských dohod, trvá Vladimir Putin na jejich doslovném naplnění. Podle něj mají obě území dostat autonomní status, s tím, že by měl obsahovat právo veta na rozhodnutí Kyjeva, která by šla proti zájmům těchto území. Teprve následně by se na tomto území konaly volby. Jakmile by tyto kroky byly splněny, Ukrajina by převzala kontrolu nad hranicemi mezi Ruskem a Ukrajinou. Vladimir Putin také po jednáních připomínal amnestii. Bez ní by podle něj proběhla na území současných „lidových republik“ genocida, druhá Srebrenica. Ponechme stranou, jak moc smysluplné je takové srovnání. I z těchto pár řádek je nicméně vidět, jak moc rozdílné představy Kyjeva a Moskvy byly.

Jednání přitom nespočívala jen v samotném summitu, ale i v rozhovorech, které se odehrávaly na jeho okraji. Hodně se očekávalo především od separátního jednání prezidentů Putina a Zelenského. Mluvit se nemělo o ničem jiném než o tranzitu ruského plynu přes území Ukrajiny. Ani zde nejde o jednoduché téma. Ruská strana chce kontrakt, který by pokrýval ideálně jen jeden rok. Bez kontraktu se přitom neobejde, protože plynovod Nord Stream 2 přes Pobaltí Moskva stále ještě nemůže využívat k tranzitu plynu do Evropy naplno. Rok by měl pomoci k dořešení problémů, pro Ukrajinu by to nicméně znamenalo, že by ztratila významné příjmy z tranzitu této suroviny. Proto trvá na dlouhodobém kontraktu se zajištěnými objemy. V neposlední řadě jde i o problematiku sporů o dřívějších dodávkách. Mezinárodní arbitráže, které proti ní, respektive Gazpromu, Ukrajina vede, neprobíhají zrovna podle představ Moskvy. Rusko proto tlačí na Ukrajinu, aby svoje požadavky stáhla.

Zastřešení obou zdánlivě nesouvisejících témat jedním summitem vzbuzovalo od počátku podezření. Jedním z nich například byl ústupek Moskvy v otázce tranzitu plynu výměnou za ústupek Kyjeva v otázce „lidových republik“. Takový kompromis připomínal události z roku 2013, kdy si Rusko za finanční injekci krachujícímu Janukovyčovu režimu vymohlo odmítnutí podpisu pod Asociační dohodu s Evropskou unií. Nicméně, Volodymyr Zelenskyj si také velmi dobře pamatuje, co po tomto odmítnutí následovalo. Další spekulace pak ukazovaly na to, že může vzniknout blok zemí hájících Nord Stream 2, což by výrazně změnilo situaci. Dosud šlo spíše o situaci Rusko proti ostatním, kdežto pak by se v podobné roli mohla ocitnout Ukrajina. Nic z toho se ale nakonec v Paříži neodehrálo, alespoň podle zveřejněných závěrů. 

Pro Rusko není posun v jednáních a uregulování konfliktu na Donbasu o nic méně důležité než pro Ukrajinu. Jde mu především o zmírnění sankcí, které i přes rétoriku ruských představitelů zemi zasáhly. Moskva se dlouhodobě snaží zbavit role jedné ze stran konfliktu, čemuž ovšem vůbec nepomáhají úniky komunikace mezi představiteli „lidových republik“, které ukazují na rozhodující vliv na vnitřní dění v těchto útvarech ze strany Ruska. Zároveň, a to dlouhodobě, nemá Putin zájem na tom, aby se Ukrajina byť i jen přiblížila začlenění do západoevropských struktur. Pro Rusko by tak ideálním řešením byl silně autonomní status území s možností ovlivňovat budoucí směřování země. 

Přesto summit rozhodně nebyl k ničemu. Strany spolu mluvily, bylo dosaženo asi maximum toho, co se dalo očekávat. Na druhou stranu nelze nevidět, že rozpory jsou stále velmi hluboké a není vůbec jisté, že se je podaří zahladit.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud