Situace v Myanmaru je beznadějná. Tábory pro Rohingy vláda mění v ghetta, říká pracovník ČvT | info.cz

Články odjinud

Situace v Myanmaru je beznadějná. Tábory pro Rohingy vláda mění v ghetta, říká pracovník ČvT

Jsou to dva roky, co svět s hrůzou sledoval masakry myanmarské armády namířené proti Rohingům, kvůli kterým statisíce příslušníků této muslimské menšiny uprchly do sousední Bangladéše. Díky mezinárodní pomoci se materiální potřeby poskytované lidem v uprchlických táborech postupně lepší, situace je ale stále velmi špatná. Uprchlíkům navíc často chybí psychologická pomoc. „Je tu přes milion lidí, kteří nemohou nic moc dělat – pracovat, ani chodit do školy – a to se podepisuje na jejich psychickém rozložení. Podle toho, co jsem slyšel od kolegů, se tábory díky tomu stávají semeništěm islámského extremismu,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ vedoucí mise Člověka v tísni v Myanmaru Petr Drbohlav.

Svět si v těchto dnech připomíná dva roky od začátku masakrů Rohingů v Arakanském neboli Rakhinském státě, který následně vedl k vyhnání statisíců Rohingů z Myanmaru do sousedního Bangladéše. Jaká je situace rohingských uprchlíků dnes?

Ještě než se dostanu k situaci uprchlíků v Bangladéši, stojí za to zmínit to, že v Arakanském státě zůstalo asi 400 tisíc Rohingů, na které se tak trochu zapomíná. Prakticky žijí jen v táborech pro vnitřně vysídlené uprchlíky, které vznikly v letech 2012-2013, kdy nastala první vlna etnického násilí proti Rohingům. Spíš než „uprchlické“ jim ale dnes řada lidí říká „koncentrační“ tábory, protože tu jsou Rohingové zavření a stejně jako uprchlíci v Bangladéši nemají občanství ani svobodu pohybu. Dnes se navíc myanmarská vláda snaží tyto tábory zavřít, ale tím stylem, že je přetváří na jakási permanentní ghetta, dochází tak k situaci podobné apartheidu. 

K aktuální situaci je třeba říct také to, že se na začátku ledna rozhořel nový ozbrojený konflikt mezi Arakanskou armádou a myanmarskými ozbrojenými složkami. Tímto konfliktem je dnes postiženo více než 30 tisíc etnických budhistických Rakhinců, kteří také žijí v táborech pro vnitřní uprchlíky. Myslím, že by byla škoda, kdyby fakt, že máme v Bangladéši přes milion Rohingů, zastínil osud těchto lidí, kteří kvůli myanmarské armádě také trpí.

Snaží se Rohingové, kteří zůstali v Myanmaru, dostat přes hranice pryč – třeba právě do Bangladéše, kde jsou dnes statisíce uprchlíků?

Nemyslím si, že by o odchod do Bangladéše úplně usilovali. Mezi Rohingy v Arakanském státě a těmi v Bangladéši funguje komunikace, dostávají tedy poměrně dobré informace o tom, jaká je situace v bangladéšských uprchlických táborech a že je tam vlastně nic dobrého nečeká. Masová vlna odchodů ze srpna a září roku 2017 byla způsobena tím, co OSN nazývá učebnicovým příkladem etnických čistek, kdy lidé utíkali před vražděním, znásilňováním a vypalováním vesnic. V myanmarských detenčních táborech je ale dnes nikdo nezabíjí. Nemohou sice z táborů ven, nemají přístup ke vzdělání, ke zdravotní péči mají přístup jen velmi omezený a nemohou si nijak přivydělat. Ale rozhodně to není tak, že by byli nuceni prchat do Bangladéše. Jejich cílové destinace by byly spíš státy jako Malajsie, Indonésie, Singapur nebo Thajsko, kde mají pracovní příležitosti a kde se už nacházejí rohingské komunity. Tady by se měli určitě líp než v Bangladéši.

Jak se Člověku v tísni daří těmto lidem v Myanmaru pomáhat? Jde to přímo, nebo pouze prostřednictvím místních organizací?

My jsme v táborech pro vnitřní uprchlíky v Rakhinském státě nikdy nepracovali. Existuje spoustu etických dilemat, jestli to, že tam působí mezinárodní organizace, nějakým způsobem nezabetonovává jejich situaci a jestli to není jedna z příčin, proč v těchto táborech nadále zůstávají. Pro vládu je velmi výhodné, když se o ně mezinárodní organizace starají a vládu to nic nestojí. Pak je pro ni mnohem jednodušší je v těchto táborech držet.

Není to ale tak, že by všichni Rohingové, kteří zůstali v Myanmaru, byli jen v táborech. V severním Arakanském státě jich několik desítek tisíc i po vypuknutí násilností zůstalo a desítky tisíc dalších žijí i ve středním Arakanu. A to jsou místa, kde pracujeme. Situace je v těchto regionech velmi podobná – vesnice často jsou obehnané plotem nebo zde hlídkují policejní kontroly, Rohingové proto nemají svobodu pohybu.

Na severu Rakhinu pracujeme od začátku přes místní partnerské organizace, ve středním Rakhinu jsme přímý přístup k Rohingům měli. Vzhledem k novému ozbrojenému konfliktu tu ale vláda zakázala realizaci jakýchkoliv projektů, které se netýkají pomoci lidem vysídleným kvůli bojům. O přístup do těchto rohingských vesnic jsme proto přišli a opět jsme odkázáni na práci přes místní partnerské organizace.

Na jakou formu pomoci se zde tedy Člověk v tísni soustředí?

Naše projekty jsou většinou o potravinové bezpečnosti, o zajištění zdrojů obživy, boji s podvýživou, sociálně právní ochraně dětí a žen, přístupu ke vzdělání nebo o zajištění pitné vody a hygienických podmínek – například budování latrín.

Musím ale dodat, že v současné chvíli jde největší část naší pomoci do nově vzniklých uprchlických táborů. V nich žijí hlavně budhističtí Rakhinci, kteří utekli před aktuálním ozbrojeným konfliktem, který propukl začátkem ledna.

Rohingové v Myanamru a BangladéšiRohingové v Myanamru a Bangladéšiautor: Archiv Člověka v tísni

Rohingové zpět do Myanmaru nechtějí

Pokud se vrátíme k mé první otázce, můžete popsat, jak dnes vypadá situace statisíců rohingských uprchlíků v Bangladéši? Jaké jsou podmínky v tamních uprchlických táborech?

Do bangladéšských uprchlických táborů cesty nepodnikám, protože v Myanmaru a Bangladéši má Člověk v tísni dvě separátní mise. S kolegy z Bangladéše jsem ale v kontaktu a od nich samozřejmě vím, jaká je situace v táborech. Bangladéšské kempy jsou přeplněné a postavené na nevhodných místech, v období dešťů se proto mění v jedno velké bahnité kluziště. Vůči silnějšímu větru, který je teď v monzunovém období poměrně častý, navíc nejsou odolné ani přístřešky, v nichž uprchlíci bydlí.

Hlavní otázkou ale je, co bude s Rohingy v Bangladéši dál. Na jednu stranu samozřejmě apelujeme na myanmarskou vládu, aby jim umožnila návrat, na stranu druhou je ale pravda, že situace v Rakhinu není v tuto chvíli taková, aby se sem lidé mohli vracet. Zaprvé tam probíhá již zmíněný ozbrojený konflikt, zadruhé jim vláda odmítá udělit občanství a třetí věc je, že jejich vesnice byly mnohdy srovnány se zemí a myanmarská vláda sem přesídlila etnické Rakhince. Mnozí se tedy ani nemohou do původních vesnic vrátit a hrozí, že by se jen přesunuli do jiných táborů.

Návraty Rohingů z Bangladéše zpět do Myanmaru jsou dnes velké téma. Vlády obou zemí uzavřely dohodu, na základě které mělo být do Myanmaru vráceno asi 3500 Rohingů, oni sami však mají z návratu strach a brání se mu. Jsou podle tyto plány na návrat uprchlíků zpět beznadějné?

Návraty uprchlíků by měly být samozřejmě dobrovolné, což je také hlavní kámen úrazu. Už koncem loňského roku Bangladéš přistavil k táborům autobusy, které měly Rohingy odvézt do Myanmaru. Po nátlaku mezinárodních organizací na dodržování principu dobrovolnosti se ale ukázalo, že nikdo z lidí, kteří byli na seznamu, se vlastně vrátit nechce. V táborech je ale i menšina hinduistů, kteří mají občanství a které by si Myanmar určitě vzal zpátky, Bangladéš je ale pustit nechce. Drží si je tak trochu jako rukojmí, protože má strach, že by návraty mohly skončit po odchodu hinduistů a Rohingové by pak Bangladéši zůstali.

Myanmar sice spolupracuje s organizací ASEAN na administraci těchto návratů, ale jak říkám, tito lidé by znovu končili v dočasných táborech a nikdo jim nemůže zaručit, že dostanou občanství a svobodu pohybu. Z tohoto důvodu sem nikdo nechce. Ale těm, co by se vrátili, by se v Myanmaru určitě dostalo vřelého přivítání. Ve vesnicích, které Myanmar postavil ve spolupráci s ASEANem, by dostali pěkné domky a určitě by se k nim chovali hezky. Sezvali by novináře a mezinárodní pozorovatele, aby mohli prezentovat, že návraty probíhají dobře. V Mynmaru ale nikdo nevěří tomu, že by si stát mohl vzít zpět všech milion Rohingů, kteří dnes žijí v Bangladéši. Celé je to hra mezi bangladéšskou a myanmarskou vládou, aby se domluvily na nějakém kompromisním číslu Rohingů, kteří se budou moct vrátit. Ty zbývající pak bude muset Bangladéš integrovat.

Mají šanci k návratům dopomoct ID karty, které začátkem srpna obdrželo přes půl milionu Rohingů v Bangladéši? OSN to totiž prezentuje jako věc, která je zásadní pro zajištění jejich práva na návrat domů...

Ne. To je jen identifikace toho, že jsou uprchlíci. Mezi Bangladéšem a Myanmarem byl velký spor o to, jak se má Rohingům na těchto kartách říkat, je to ale jen dokument, který těmto lidem dává – často vůbec poprvé – nějakou formální identitu. Rozhodně to není karta, která by někomu zajišťovala právo na návrat.

K tomu bych ještě řekl, že Myanmar spustil „ověřovací proces“, v rámci kterého má člověk dokázat, že se v Myanmar narodil. Tento proces jde o několik generací zpátky, ale ani v barmských vesnicích by lidé nezvládli dokázat, že jejich pra-prarodiče jsou skutečně Barmánci. Je proto nerealistické si myslet, že by něco takového dokázali Rohingové.

Zahraniční média vykreslují vydávání těchto karet jako přelomový okamžik, ale když vás slyším, připadají mi ID karty téměř jako zbytečná věc…

Je pravda, že Myanmar ohledně tohoto tématu často otáčí. Ministr sociálních věcí navštívil před rokem Bangladéš a tam prohlásil, že je Myanmar připravený dát navrátivším Rohingům občanství, ale když se vrátil zpět, obratem to odvolal. Nesmíme však zapomínat na to, že v roce 2020 budou v Myanmaru parlamentní volby a pokud by NLD (Národní liga pro demokracii, vládnoucí strana v Barmě – pozn. redakce) spustila masivní vlnu návratů nebo přiznala Rohingům právo na občanství, asi by se její šance na vítězství výrazně ztenčily.

Situace v Myanmaru je beznadějná 

Pokud se vrátíme k situaci v bangladéšských uprchlických táborech, dá se říct, co zde lidem chybí nejvíc? Jsou to potraviny a léky, lepší hygienické podmínky nebo pomoc psychologů?

Uprchlíci v táborech žijí už dva roky, kdy sem proudí mezinárodní pomoc a díky ní se materiální potřeby postupně lepší. Vzhledem k tomu, kolik tu žije lidí, ale některé potřeby, a hlavně psychologická pomoc, určitě chybí. Je tu přes milion lidí, kteří nemohou nic moc dělat – pracovat, ani chodit do školy – a to se podepisuje na jejich psychickém rozložení. Podle toho, co jsem slyšel od kolegů, se tak tábory i díky tomu stávají semeništěm islámského extremismu.

Probíhají zde nějaké snahy o to vzdělávat v táborech děti a integrovat Rohingy tak, aby mohli začít postupně pracovat?

Bangladéšská vláda se tomu brání. Nechce umožnit, aby tam fungovalo formální vzdělávání nebo měli lidé možnost odejít pracovat z táborů někam ven.

Proč se tomu snaží bránit?

I v Bangladéši to je samozřejmě vážná politická otázka. Všichni se báli toho, že se to zneužije ve volbách – nakonec se to nestalo, ale mít na svém území milion lidí, jejichž přítomnost přináší řadu problémů, se nikomu nehodí. Snaží se proto jejich pobyt co nejvíc znepříjemnit, aby Rohingové neměli důvod zůstávat a měli snahu vrátit se zpátky.

Z vašeho vyprávěni se mi situace Rohingů jeví poměrně beznadějně, dá se ale nějakým způsobem shrnout, co je podle vás nejdůležitější, aby se alespoň trochu zlepšila?

Situace v Myanmaru není beznadějná jen pokud jde o Rohingy – vypadá poměrně beznadějně i v jiných oblastech. Na severu v Kačinském a Šanském státě probíhá ozbrojený konflikt, který se v posledních dnech vyostřil. A pro Barmu není dobrá zpráva, že se konflikty nově rozšiřují i do míst, kde by to nikdo nečekal.

Přímo v Rakhinu se však dá najít jeden pozitivní trend, který souvisí s tím novým ozbrojeným konfliktem. Když budhističtí Rakhinci vidí, jak se k nim chová barmská armáda, dokážou si lépe představit, jak se předtím chovala k Rohingům. Etnicko-náboženský konflikt mezi Rakhinci a Rohingy tak do velké míry ustupuje. Myslím si, že řada Rakhinců je mnohem chápavější k tomu, čím si Rohingové prošli a procházejí, proto jsou vůči nim mnohem tolerantnější. Ozbrojený konflikt by tak paradoxně mohl přispět ke smíření těchto dvou etnických skupin.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud