Složitost světa přeje populistům. Víc expertů ale nepomůže, říká odborník na postkomunismus

Marek Hudema

Tendence k autoritativnímu režimu je v postsocialistických zemích spojena s rozpadem jakési koalice mezi demokraty a zastánci tržního hospodářství a nacionalisty, vysvětluje profesor Gérard Roland, přední odborník na postkomunistické transformace z Kalifornské univerzity, který je také členem vedení ekonomického institutu CERGE-EI, společného pracoviště Karlovy univerzity a Akademie věd ČR. Populistům a nacionalistům podle Rollanda nahrává složitost řešení současných společenských a ekonomických problémů problémů.

Co je důvodem toho, že některé země se změní z centrálně řízeného komunistického režimu na demokracii jako bývalé Československo a jiné na autokracii, buď slabší, jako Rusko, nebo silnější, jako Čína?

Čína je úplně odlišný případ od všech ostatních, které uvádíte. V Číně se rozhodla pro změnu komunistická strana. Teng Siao-pching, tehdejší vládce země, se rozhodl, že pokud má komunistická strana zůstat u moci, musí se země změnit na tržní ekonomiku. Je to paradox, protože komunismus je proti tržní ekonomice. Ale Teng byl pragmatik a prohlásil, že pokud bude mít Čína tržní ekonomiku, komunisté zůstanou u moci a režim bude stabilnější.

Ve střední a východní Evropě stejně jako v Rusku došlo ke zhroucení komunistických režimů. A byla tu silná touha po demokracii. Šlo o různé stupně této touhy, ve střední Evropě byla mezi obyvatelstvem silnější než ve východní Evropě. Lidé chtěli svobodu, zajištění základních lidských práv, právní stát. Ve střední Evropě byla silnější občanská společnost. Například v Československu a v Polsku bylo v osmdesátých letech minulého století podle našeho výzkumu silné disidentské hnutí. Například československá Charta 77 byla politicky vyspělým projektem, věděla, co chce. Podobné to bylo se Solidaritou v Polsku.

Většinou se naopak uvádí, že v Československu byla disidentů jen hrstka. Bylo to opravdu silné hnutí?

Nebylo jich tolik, protože v Československu byla silná represe a Husákův režim rozhodně nebyl reformistický. Přesto tu bylo velké množství disidentských aktivit. O masové hnutí šlo v sousedním Polsku, kde byly silné odbory Solidarita a také velký vliv církve. Silné opoziční hnutí bylo i v Maďarsku. Velkou roli hrála občanská společnost. Pak vznikly kulaté stoly, kde se diskutovalo se zástupci režimu. Celkově to pomohlo vytvořit inkluzivnější politické instituce. Vidíme také, že zde vznikly parlamentní režimy, zatímco v bývalých sovětských republikách, kde nic takového neexistovalo, vznikly prezidentské režimy s podstatnou koncentrací moci. V Rusku byl chvíli vysoký index demokracie, ale pak spadl. V postsovětské střední Asii nebylo ani to.

Proč se v Rusku transformace nepovedla?

V Rusku také existovalo prodemokratické hnutí, ale nebylo tak vyspělé jako například v bývalém Československu. Například lidé kolem známého disidenta Andreje Sacharova byli demokraté, ale neměli tak propracovaný politický program jako například Václav Havel. Mají sice vliv ve velkých městech, ale to je vše. Za prvního ruského prezidenta Borise Jelcina se navíc udělalo se při transformaci spoustu chyb. Nezměnil se státní aparát, zůstala byrokracie, která reagovala na příkazy ze shora. Zůstal autoritativní přístup a monopoly. Nebyly vytvořeny nové instituce a byla tu snaha zavést tržní hospodářství silou. Výsledkem bylo zhroucení a chaos. Pak nastoupil prezident Vladimir Putin a ten využil bezpečnostní instituce jako je tajná služba FSB k znovuvybudování státního aparátu. Vznikl autoritativní stát, který je ale slabší než Čína se svojí komunistickou stranou.

Jakou roli v průběhu transformace hraje kultura? Z vašich výzkumů totiž vyplývá, že kolektivistická kultura vede spíše k autokracii a individualistická spíše k demokracii.

Zjistili jsme hlavně, že autoritativní hodnoty ve společnosti, typu jako že vláda má hlavně zajišťovat právo a pořádek, že je v pořádku diskriminace vůči ženám a menšinám, jsou mnohem silnější v bývalých socialistických zemích než na Západě. Byly silné v roce 1989 a to se nezměnilo. Když se podíváte například na údaje z roku 2009 nebo pozdější, jsou silné stále. Zajímavé na tom, je že se to neprojevilo ihned při změně systému. Byla tu totiž jakási koalice mezi liberálními demokraty, kteří chtěli demokracii a tržní ekonomiku, a nacionalisty, kteří se chtěli osvobodit od sovětského vlivu, hrozby invaze a chtěli etnicky homogenní společnost. Polsko pro Poláky, Maďarsko pro Maďary, Česko pro Čechy.

Nacionalisté nebyli nutně protidemokratičtí, ale byli prodemokratičtí jen potud, pokud to vyhovovalo jejich zájmům. Zpočátku nebyli moc hlasití a nebyli třeba proti členství jednotlivých zemí v Evropské unii. V nedávných volbách se to změnilo. Teď to můžeme dobře vidět třeba na Ukrajině. Na Maidanu protestovali liberální demokraté ale také nacionalisté, aliance, kterou jsme viděli při přechodu od komunismu. Proto vidíme nyní na Ukrajině tendenci k autoritativnímu režimu.

sinfin.digital