Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Trump zvolil hřiště pro demonstraci měkké síly. Proč se s Kimem sejde právě v Singapuru?

Trump zvolil hřiště pro demonstraci měkké síly. Proč se s Kimem sejde právě v Singapuru?

Americký prezident Donald Trump ukončil týdny spekulací: Bezprecedentní schůzka se severokorejským vůdcem Kim Čong-unem se bude konat 12. června v Singapuru. Vládce Bílého domu to potvrdil na svém twitteru s dovětkem, že se jedná o setkání, které by mělo být zásadní pro světový mír. I když si odmyslíme Trumpovo tradiční přehánění, jde skutečně o zlomové a dlouho očekávané setkání. Co o něm říká volba místa?

Pro diplomaty je to jeden z největších oříšků posledních let. Jak dostat k jednomu stolu dva výrazné lídry, kteří si ještě nedávno vyměňovali vzkazy přes půl planety a hrozili globální jadernou válkou? Ve spletité hře náznaků, symbolů a ryze praktických ohledů nakonec dostal přednost asijský Singapur. Mimo jiné před Prahou, o které se svého času též spekulovalo.

Proč Singapur?

Prosperující městský stát na ostrově u jižních břehů Malajsie byl v poslední době nepsaným favoritem. Volba tohoto místa v sobě skrývá celou řadu významů.

Je tu historická tradice podobných schůzek, jednali tu spolu například zástupci Číny a Tchajwanu v roce 2015 – poprvé po šedesáti letech. Jak připomíná BBC, Singapur a USA mají dobré diplomatické vztahy a ostrov byl zároveň donedávna obchodním partnerem KLDR.

Diplomaté byli při pátrání po ideální lokaci svázaní řadou podmínek: Trumpa s Kimem chtěli usadit tam, kde si jejich schůzku nebudou moci „nárokovat“ další velmoci, které by se na ní chtěly přiživit. Neutralita musela být faktická i symbolická – proto se zřejmě v úvahách (byť nijak fakticky podložených) objevovala Praha, coby město „kdesi na půl cesty“.

Muselo se navíc jednat o místo s dobrou dostupností. Tato podmínka padla, když Kim nedávno demonstroval, že mu výdobytky moderní civilizace nejsou zas tak cizí, odložil opancéřovaný vlak a sedl do letadla směr Čína. Trump zvyklý luxusu si jistě oddychl, když mu došlo, že ho nečeká stísněný prostor někde na rozmezí obou Korejí. Odpor k demilitarizovanému pásmu dal najevo už před časem v jednom ze svých tweetů: „Zvažuje se bezpočet zemí, ale byla by hranice Severní a Jižní Koreje reprezentativnější, významnější a představovala by trvalejší odkaz než nějaká třetí země?“

Trumpovi poradci demilitarizovanou zónu dříve zavrhovali, protože by mohla být brána jako projev příliš velké vstřícnosti a tedy i slabosti vůči Kimovi. Trump chce vystupovat jako ten, za kým si musí Kim přijet, nikoli naopak. Volbou Singapuru navíc efektivně odstřihne od vlivu Rusko i Čínu, která je považovaná za severokorejského partnera a ochránce a diplomatických procesů zahrnujících Pchjongjang se dosud účastnila. Jak si na Twitteru všímá Paul Danahar z BBC: Trump ukázal, že Čínu nepotřebuje.

Co v Singapuru řešit?

O samotné schůzce zatím příliš mnoho nevíme. Jasné je po dnešku datum: 12. červen 2018. A také celá řada témat, která si mají oba státníci vyříkat. Trump přitom do jednání vstupuje s čerstvě nabytým kreditem, který získal, když se z KLDR vrátil jeho ministr zahraničí Mike Pompeo i s trojicí vězněných Američanů.

Pompeo mimo to s Kim Čong-unem jednal o odstranění jaderných zbraní z Korejského poloostrova a podpisu mírové smlouvy, která by formálně ukončila korejskou válku z let 1950-1953. Fakticky tam připravil Trumpovi půdu pro singapurské rozhovory. Soudě dle dění v posledních měsících, budou obě strany řešit především denuklearizaci Korejského poloostrova, ke které se kimovská diktatura nedávno v obecné rovině zavázala. KLDR sice v posledních týdnech demonstruje dobré úmysly, ale konkrétní závazky a ujednání zatím na stole nejsou.

Trump si přitom sám stanovuje laťku vysoko. Kompromisy vzešlé ze schůzky s Kimem bude celý svět poměřovat mimo jiné i ve světle aktuálního vypovězení jaderné dohody s Íránem ze strany USA. Trump smlouvu s Teheránem uzavřenou za jeho předchůdce Baracka Obamy kritizoval jako tu nejhorší – teď dostane příležitost obohatit svět kvalitním dokumentem stejného kalibru namířeným vůči KLDR.

Očekávání?

Vyšší být nemůžou. A to oprávněně – je to sotva pár měsíců, kdy si Trump a Kim Čong-un vyměňovali absurdní mediální vzkazy, za kterými se ale nebezpečně rýsovala hrozba konfliktu, který by měl katastrofální důsledky. Napětí od té doby citelně polevilo a obě strany teď demonstrují ochotu mluvit spolu.

„Skutečně myslím, že máme velkou šanci učinit něco skutečně smysluplného,“ nešetřil Trump optimismem po návratu vězněných Američanů. „Nikdy to nedošlo takto daleko, nikdy tu (s KLDR) nebyl takový vztah,“ dodal na adresu režimu, který ho ještě nedávno nazýval starým šílencem a posílal na smrt.

Navzdory tomu je dobré mít na paměti, že půjde v první řadě o symboliku a gesta, tak jako při nedávné schůzce Kima s jihokorejským prezidentem Mun Če-inem. Trump s vůdcem KLDR sice asi nebude sázet strom, ale ruku si zřejmě podají. Pro zajímavost: Angela Merkelová se v Bílém domě této „pocty“ svého času nedočkala.

Před schůzkou jsou zkrátka všechny varianty na stole a panuje kolem ní opatrné očekávání. Nemusí přinést vůbec nic, ale může mít i pozitivní průběh. Gesta, symboly a fotografie ale doplní přinejlepším obecné závazky, které by naplnily Trumpem avizovaný „výjimečný okamžik pro světový mír“. Pak teprve začne mravenčí práce politiků a diplomatů v zákulisí, kteří budou ladit detaily případné dohody.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1