Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Tuniské feministky slaví. Nový zákon jim konečně umožní se rozvést

Tuniské feministky slaví. Nový zákon jim konečně umožní se rozvést

Tunisko – země, která jako první arabský stát zakázala v roce 1956 polygamii a v roce 2014 prolomila další tabu: povolila ženám sňatky bez ohledu na náboženské vyznání nastávajícího manžela. A chystá se další zásadní krok na cestě za zrovnoprávněním mužů a žen – nově přijatý zákon zásadním způsobem rozšiřuje definici násilí spáchaného na ženách. Vedle fyzického násilí je nově zakotveno také psychické týrání a sexuální násilí jako důsledek ekonomického zneužívání.

Zákon nově penalizuje sexuální obtěžování, dětskou práci v domácnostech a stanovuje pokuty zaměstnavatelům, kteří by za stejnou práci platili více mužům než ženám (v tom jde mimochodem dál než legislativa v EU). A bude mít zásadní vliv na řešení rozvodů z důvodu domácího násilí. To je beze sporu celosvětový fenomén; podle odhadů OSN se 35 % ženské části populace stane během života obětí domácího násilí. U nás řeší podle statistik Bílého kruhu bezpečí policie každý rok přes 1300 ohlášených případů domácího násilí. V Tunisku však bylo dosud považováno za násilí jen to fyzického rázu. To se teď změní.

Chtěl, abych se zbláznila

Samáh je 45 let, má dvě dcery, je učitelka a netrpělivě čekala, až bude moc letos v únoru konečně podat žádost o rozvod a odejít od manžela, který ji psychicky týrá. Posledních patnáct let odevzdávala Samáh manželovi celý plat a dlouhé roky si odmítala připustit, že je na jeho chování vůči ní něco špatně. „Chtěl, abych se zbláznila,“ svěřila se Samáha pracovníkům střediska pro týrané ženy provozovaném feministickým Tuniským sdružením pro demokratické ženy. Manžel Samáh pravidelně nadával a deptal ji, ale vždy šeptem, do ucha a před dětmi, aby nemohla jen tak vybuchnout. Stávalo se, že se nedokázala ovládnout. Samáh se nakonec psychicky zhroutila, bere antidepresiva a navíc se u starší dcery, která si napětí mezi rodiči moc dobře uvědomovala, objevily známky sebepoškozování.

Samáh se pokusila rozvést už před dvěma lety, ale její muž rozvod dohodou odmítl. Samáh se právem obávala, že kdyby šla k soudu i tak, nebyla by v očích zákona obětí a skončila by na ulici bez peněz a práva na výchovu dnes už dospívajících dcer.

Tradiční islámské právo rozlišuje mezi dvěma druhy rozvodu: Tím častěji citovaným je taláq, neboli rozvod z popudu muže, k němuž dochází – zjednodušeně řečeno – po trojím zopakování formulky „rozvádím se“. Méně známým druhem rozvodu je chul’, neboli rozvod z podnětu ženy. Zatímco v případě taláqu získává žena druhou část věna, na jejíž výši se partneři obvykle domlouvají před uzavřením sňatku a která slouží jako pojistka pro ženu, aby v případě taláqu nezůstala úplně bez prostředků, pokud dojde k chul’u, tedy rozvodu s oboustranným souhlasem, žena druhou část mahru (věna) nedostane a naopak podle některých právních škol vyplácí ona manžela.

Pro Samáh (a mnoho dalších) je důležitý posun ve vnímání toho, co spadá pod definici násilí páchaného na ženách, jež slouží jako zásadní důvod pro žádost o rozvod. „Psychické násilí se prokazuje jen velmi těžko, bývá těžké ho už jen rozpoznat. Když jsem slyšela o novém zákonu, řekla jsem si, že mi konečně něco zajistí spravedlnost,“ svěřila se deníku al-Arab Samáh, která se chystá v nejbližších dnech znovu podat žádost o rozvod. Tentokrát bude moct uvést jako důvod psychické a ekonomické týrání.

Podle Ahlám Belhádž, představitelky Tuniského sdružení pro demokratické ženy, představuje tento zákon „skutečný pokrok… jenž může změnit život celé řadě žen. Je to plod pětadvacetiletého úsilí tuniských feministických aktivistek.“ Podle egyptského zpravodajského serveru Achbárak hovoří oficiální statistiky o tom, že se v Tunisku stává obětí násilí téměř každá druhá žena. Ahlám Belhádž k tomu dodává, že otevřeně se ovšem hovoří jen o zlomku skutečných čísel. „V Tunisku vždy existovala propast mezi psanými zákony a realitou,“ konstatuje Belhádž. „Přijmout zákon nestačí, je potřeba zajistit podmínky pro jeho implementaci.“

Dlouhá cesta

A k tomu povede podle Ahlám Belhádž ještě dlouhá cesta. Jako zásadní problém vnímá především absenci zvláštního rozpočtu vyhrazeného právě na realizaci změn v novém zákonu. Ministerstvo vnitra prozatím oznámilo vytvoření dvou specializovaných oddělení, které by se měly zabývat vyšetřováním trestných činů souvisejících s násilím páchaným na ženách. Další ministerstva, jichž se nový zákon také týká – především ministerstvo zdravotnictví a sociálních věcí –, zatím nijak nereagovaly.

Zákon hovoří také o azylových domech, nicméně už neobsahuje žádný způsob jejich financování. V Zarzisu a Gafse byla sice podle Belhádží v poslední době otevřena nová azylová zařízení, nicméně jejich kapacita není zdaleka dostačující.

„To, že dnes vídáme na řídících pozicích ženy, by mohlo vést k přesvědčení, že boj za ženská práva je u konce a že skončil vítězstvím. Jenže tak to rozhodně není,“ vysvětlovala Rádija ad-Džabrí, předsedkyně Národní svazu tuniských žen v rozhovoru pro tuniské rádio Expres FM. „Řada žen je denně vykořisťována jako například rolnice, které dostávají podstatně nižší platy než jejich mužští spolupracovníci a denně riskují životy, když jsou svážené do práce namačkané na korbách náklaďáků.“

 Podle ad-Džarbí je naprosto nezbytné, aby se se zákonem seznámili obyvatelé celé země, a to především ti, kteří žijí v zemědělských oblastech. Pak bude na řadě další krok, přesvědčit skeptiky o tom, jak důležitý je to text. „Naším největším problémem je náš způsob uvažování,“ tvrdí Rádija ad-Džarbí.

 

 


 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

-1