Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Tuniské volby vyhráli muslimští demokraté. Jsou to pořád zakuklení islamisté, jen lžou, tvrdí kritici

Tuniské volby vyhráli muslimští demokraté. Jsou to pořád zakuklení islamisté, jen lžou, tvrdí kritici

V historicky prvních místních volbách zvítězila tuniská Strana obnovy, kritiky označovaná za islamistickou. Partaj sama se ale považuje za demokratickou, přesněji islámsky demokratickou. Prý i proto byl na její soupisce nyní i židovský kandidát. Svět si stále klade otázku: mohou se islamisté proměnit v demokraty?


Píše se květen roku 2016. Tisíc a dvě stovky delegátů Strany svobody drtivou většinou (93,5 procenta) rozhodla o tom, že partaj napříště oddělí své politické a náboženské aktivity. Už roky předtím se její lídři nechali slyšet, že hnutí neusiluje ani o (blíže nedefinované) islámské státní zřízení, ani o další zavádění prvků muslimského práva šaría do tuniského zákonodárství.

 „Stali jsme se definitivně muslimskými demokraty,“ sdělila před dvěma lety reportérům poslankyně strany Mehrezía Labídíová, která na veřejnosti vystupuje zásadně se zahalenými vlasy.

 Teď Strana obnovy vládne na celostátní úrovni v koalici s nejsilnějšími sekularisty (Hlas Tuniska). Svazek sice drhne, přesto trvá. A „muslimští demokraté“ vítězí v historicky prvních komunálních volbách, které Tunisko uspořádalo. Pravda, zúčastnily se jich jen 33,7 procenta voličů. Zřejmě i proto, že Tunisané nejsou zvyklí od místních politiků očekávat mnoho. Minulý, autokratický režim byl – stejně jako podobné systémy jinde – zcela centralizovaný a hlavní kvalifikací toho kterého starosty byla blízkost k důležitým režimním bossům, respektive k jejich rozpočtům.

Tyto volby a nový, nedávno přijatý zákon o místní správě má situaci změnit. Za pomoci lokálních politiků islamistické strany, na jejíž kandidátce letos byl i příslušník nevelké tuniské židovské komunity (čítá zhruba dvanáct set lidí) Simon Salameh. Podle svých vyjádření chce dokázat, že Tunisko je tolerantní zemí, a chystá se napřít zastupitelské síly pro své město, přímořský Monastir.

Islamismus
Je zastřešující pojem pro politické ideologie, které se odvolávají na islám jako základní pramen politického i právního myšlení. Za krédo islamistů se někdy označuje proklamace Muslimského bratrstva: „Islám je naše cesta, Bůh je náš vůdce, Korán je naše ústava, mučednická smrt na cestě k Bohu je nejvyšší tužbou pravověrného muslima.“

Pokrytci? Nebo zrádci a přátelé Izraele?

Straně obnovy se za Simonovu nominaci dostalo nejen potlesku, ale i kritiky od soupeřů z obou stran. Sekularisté ji vyčítají pokrytectví s tím, že hnutí ve skutečnosti zůstává islamistickým vlkem v rouše liberálního beránka, které je schopno kdykoli odhodit. Opravdoví islamisté pak tvrdí, že tento krok je dán příchylností k Izraeli. „Každý čestný Tunisan ho musí odmítnout. Jsme islámská země a není možné, aby Žid řídil muslimské záležitosti,“ nechal se podle listu The Jerusalem Post slyšet kupříkladu glosátor tuniského dění Imád Dabábí.

Strana obnovy je v každém případě ukázkou možné transformace islamistů v demokratické, pravicově-konzervativní hnutí kladoucí důraz na náboženské, zde islámské hodnoty. Nejaktivnější straníci hledali vzor u evropských křesťanských demokratů. Během Arabského jara o takové cestě přemýšlelo i liberální křídlo egyptské Strany svobody a spravedlnosti, která měla existenční vazby na Muslimské bratrstvo. Po převratu z roku 2013, který vedl nynější prezident (a tehdy generál) Abdalfatáh Sísí, byli strana i bratři postaveni mimo zákon a později označeni za teroristy.

 Tuniská zkušenost je jiná. Strana obnovy vzbuzuje kontroverze pro své vztahy s radikálnějšími islámskými skupinami, které prý nedokázalo, ba nechtělo zkrotit. Ne vždy spolu korespondují postoje jednotlivých předáků, kdy zakladatel a vůdce hnutí Rášid Ghannúší spíše inklinuje k demokratickému směřování, zatímco jiní neopouštějí islamistický étos. Podle opozičního předáka Ahmeda Ibrahíma straníci mluví v parlamentu „jinak než v mešitě, kde někteří z nich volají po džihádu“.

 Partaj se každopádně demokraticky chová. Po prohraných parlamentních volbách v roce 2014 standardně předalo moc vítězným sekularistům, se kterými později utvořilo společnou vládu. Její poslanci samozřejmě pracují také v parlamentu a nyní nastoupí do městských rad. Experiment Rášida Ghannúšího je ale zatím možný jen v Tunisku, které prošlo Arabským jarem bez válečných otřesů.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1