Válka nervů mezi Putinem a Lukašenkem. Spory o plyn a ropu mají hlubší kořeny, co za nimi je? | info.cz

Články odjinud

Válka nervů mezi Putinem a Lukašenkem. Spory o plyn a ropu mají hlubší kořeny, co za nimi je?

ANALÝZA | Jako každý rok, i letos se mezi Ruskem a Běloruskem odehrála zdánlivě dramatická přetahovaná o ceny energií. Nechyběla silná slova o okupaci a ohrožení běloruské suverenity. A jako vždy se objevily úvahy o tom, že se Moskva snaží svého souseda vydírat a skrze ekonomický nátlak ho donutit k integraci.

Základem podobných scénářů je idea, že by takto ruský prezident Vladimir Putin celou „záležitost“ dořešil a uzavřel k roku 2024, kdy už oficiálně nebude moci znovu kandidovat. Nejde rozhodně o spekulace, které by stály na vodě či byly nějak zásadně nové, ovšem má to také jistá ale.

Tím asi nejzávažnějším je samotný fakt, že se o podobných věcech nemluví zdaleka poprvé. Dění uplynulých týdnů a zastavování dodávek ropy a plynu není nic nového. Podobné kroky jsou standardní součástí ruských metod a na ose Moskva-Minsk se objevují prakticky každý rok, ostatně psal jsem o nich na INFO.CZ i loni v září.

Zkráceně řečeno, Bělorusko chce od Ruska neustále dotace či slevy, Rusko chce pro změnu postup v integraci, popřípadě podíly v běloruském průmyslu. Výsledkem je opakovaně to, že Bělorusové slíbí nějaký pokrok, často jen kosmetický, a Rusové pokračují s dotacemi. Hledat v takové situaci oběť a viníka je v podstatě zbytečné, protože schopnost tlačit na protistranu mají obě země dokonale vyvinutou a ovládnutou. Od roku 1999, kdy byla podepsána vzájemná smlouva o svazovém státě, bylo času na propracování taktik opravdu dost.

Lukašenko prezidentem Ruska?

Pravděpodobně nejbarvitější byla jednání o spojení obou států v roce 2002, kdy nakonec vše narazilo na odlišné pojetí. Běloruský prezident totiž navrhoval Rusku vcelku svérázný projekt. Podle něj se měla desetimilionová země spojit se stočtyřicetimilionovým Ruskem systémem 1+1 s tím, že by došlo k utvoření centrálního orgánu z prezidentů, premiérů a šéfů komor parlamentů obou zemí. Tento orgán měl následně zvolit prezidenta svazu. Lukašenko přitom velmi dobře věděl, že Gennadij Selezňov, tehdejší předseda státní Dumy, byl jeho blízkým přítelem a téměř jistě by hlasoval pro něj. Fakticky tak navrhoval, že se sám stane prezidentem. Že s tím u Vladimira Putina vzbudil jen malé nadšení, není překvapením. Putin pro změnu kontroval návrhem na připojení Běloruska k Rusku v podobě jakési federace. Rozzuřený běloruský prezident odmítl další jednání s tím, že si něco podobného, tedy rozsekání Běloruska na gubernie, nedovolili Lenin ani Stalin.

Uvedená historka jen ilustruje, jak napjatá a stará vyjednávání o jednotném státu jsou. Některé věci se ale přesto mění. S trochou cynismu jde říci, že přirovnání k Leninovi či Stalinovi, které bylo tenkrát bráno jako urážka, by dnes po přepsání sovětské historie ze strany Kremlu bylo vnímáno spíše jako inspirace. Na druhou stranu, integrace ani po letech příliš nepokročila a seznam pozitiv je více než skromný.

Lukašenko tak nyní znovu vsadil na kartu hrozby sblížení se Západem, ne-li přímo demokratizace Běloruska. Tentokrát zvolil vojenskou rétoriku postavenou na tom, že vojenské ohrožení celistvosti jeho země by nevyhnutelně přineslo reakci ze strany NATO, s jehož členy sousedí. To je přeci jen novinka, typičtější jsou spíše hrozby odmítnutím ruské ropy a jejím nahrazením z jiných zdrojů (což skutečně nastalo), popřípadě politická integrace se Západem. Nutno ovšem říci, že ani jeden z těchto záměrů není příliš reálný. Bělorusko nechce Rusku platit tržní ceny a požaduje slevy, které by těžko dostalo od kohokoli jiného. A nové politické vazby na Západ by musely vést k hlubokým reformám politického fungování země, o což Lukašenko pochopitelně nestojí. 

Spornou je také samotná ústřední otázka, do jaké míry vlastně Bělorusové po osmadvaceti letech nezávislosti touží po sjednocování s Ruskem. Bělorusko nemá na rozdíl od Ukrajiny či Pobaltí čistě proruské strany, protože podobné projevy Lukašenkův režim stíhá. Stoupenců přímého sjednocení s Ruskem je v zemi minimálně. Současné Bělorusko zajišťuje svým občanům vyšší životní standard než Rusko, navíc ruské problémy s korupcí a další podobná negativa nejsou v Bělorusku zrovna utajovaná skutečnost. 

U ruské strany je často zmiňována snaha zajistit Vladimiru Putinovi budoucnost i po roce 2024. Nicméně není příliš pravděpodobné, že by současná krize vznikla kvůli tomu. Ruští představitelé mají mnoho jiných možností, jak splnění tohoto úkolu zajistit, a to včetně změn ústavy, opětovného přechodu Vladimira Putina do premiérského křesla, vytvoření nové funkce atd.

Skutečný vznik svazového státu tak představuje jen jednu z variant. Pokud by náhodou nastala, ruští představitelé by se jí jistě nebránili – nemuseli by do ní investovat víc než dosud –, ale zároveň nyní nemají důvod riskovat vysoké náklady na aktivně prosazované sjednocování s Běloruskem. Zkušenost z Krymu ukazuje, že pro popularitu Putinova režimu by to mohlo mít velmi sporný přínos.  

Na závěr si tedy dovolím trochu zaspekulovat a zavěštit: Bělorusko se v dohledné době určitě neposune k demokracii, Lukašenko by tím riskoval ztrátu moci. Rusko jej naopak bude, i když se skřípáním zubů, držet ve funkci. Pád jeho režimu by Moskvě mohl přinést nepříjemné důsledky v podobně chaosu, nebo rovnou nepřátelsky naladěné vlády. Velké ekonomické problémy Běloruska k pádu vlády vést nemusí. Teprve v případě Lukašenkova odchodu nastane pokus Kremlu o protlačení vlastního kandidáta. Dnes by to vyvolalo jen nežádoucí obrannou reakci režimu, někdy v budoucnu v prostředí relativně demokratických voleb už to ale bude jednodušší. A pak už lze případným referendem zajistit takřka cokoli…

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud