Vítězové a poražení syrského konfliktu: Jak jsou rozdány karty a co čeká zemi do budoucna | info.cz

Články odjinud

Vítězové a poražení syrského konfliktu: Jak jsou rozdány karty a co čeká zemi do budoucna

ANALÝZA | Hojně kritizovaný odchod amerických vojáků ze Sýrie i nečekaně vřelá spolupráce jejich vrchního velitele Donalda Trumpa s tureckým autokratem Recepem Tayyipem Erdoganem silně rozhoupaly regionální politiku. Do pohybu se dali vojáci, civilisté i diplomaté. Kdo teď v syrském konfliktu vyhrává, kdo ztrácí? A co čeká zemi do budoucna?

Základní otázky současnosti tedy zní: Jaké ambice, respektive možnosti je do budoucna uskutečnit, mají jednotliví hráči účastnící se syrské partie?

Nejprve vítěz. Tím, kdo tentokrát bral suverénně nejvíc, je turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Pro tuto chvíli dosáhl takřka všeho, oč v Sýrii usiloval. Hlavně díky stěží uvěřitelným ústupkům americké administrativy Donalda Trumpa. „Vypadá to, že USA daly Turecku všechno, oč si řeklo. Ač se snažím dívat pozorně, nevidím jediný bod, ve kterém by Turci ustoupili,“ konstatuje pro list The New York Times americký ex-velvyslanec v Ankaře Eric S. Edelman, který v éře prezidenta Goerge W. Bushe sloužil i na ministerstvu obrany.

Situace v SýriiSituace v Sýriiautor: INFO.CZ

Turecký hegemon, co do způsobu vlády spíše sultán Erdogan podle všeho opravdu vytlačí kurdské milice YPG dále od jižní hranice Turecka. A prakticky bez boje. Ankara dlouhodobě tvrdí, že sama přítomnost bojovníků spřízněných se Stranou kurdských pracujících (PKK) na severovýchodě Turecka je pro ni zásadním bezpečnostním rizikem.

Do zóny opuštěné milicemi YPG, která má zasahovat místy až 30 kilometrů hluboko do Sýrie, pak Erdogan navíc hodlá přestěhovat uprchlíky z této země. To předpokládá dva pohyby: kurdští civilisté budou muset dotčené území alespoň zčásti vyklidit, tedy utéci z něj, což také dělají. Moderní terminologie má pro takový děj jméno – etnická čistka. Ze severu je pak nutné dostat do vyprázdněného pásu syrské běžence, přičemž zdaleka ne všem se zpátky chce. Strach mají jednak z Bašára Asada, který do regionu zřejmě už brzy mocensky dosáhne. A před kterým mnozí z nich utekli. Uprchlíci navíc pocházejí z nejrůznějších koutů Sýrie a „zpátky“ pro ně jistě neznamená uvíznout v cizím kraji a blízko nepřátelsky naladěných Kurdů.

Ankarský šéf sbírá body také doma. Jednou ranou ponížil Kurdy a zařídil návrat alespoň části uprchlíků zpět do Sýrie. Ba co více, uzavřel výhodný smír s americkým prezidentem, který nejen že jeho invazi požehnal, ale přislíbil odvolat také všechny plánované i existující sankce proti Turecku. „Erdogan teď může prohlašovat, že jím nařízený vpád na sever Sýrie přiměl Američany, aby donutili milice YPG ke stažení z bezpečné zóny,“ říká pro agenturu Bloomberg Dana Stroul z Washingtonského institutu pro blízkovýchodní politiku. Jinými slovy: Erdogan je faktickým vítězem i nad Spojenými státy.

A co si turecký sultán do budoucna ještě může přát? Pokusí se ochránit další protektoráty na severu Sýrie, které do různé míry ovládá. Z nich už Turecko spolu se svými místními spojenci vyhnalo Kurdy a loutkové administrativy pro ně strategicky důležitý region vlastně jen spravují. Ankara je také jediným garantem poslední přežívající povstalecké enklávy v syrské provincii Idlib, která se řídí sama.

Vše záleží na dohodě s dalším vítězem poslední partie, totiž s Ruskem. To je patronem damašské vlády, kterou při mezinárodních jednáních zastupuje. Klíčová teď tedy bude dohoda o finálním dělení vlivu nad Sýrií, o kterém se spekuluje už několik let. Vlastně od roku 2013, kdy Rusko aktivně – byť tehdy ještě jen diplomaticky – vstoupilo do syrské hry. Co se tedy může stát? A zřejmě i stane?

Syrští Kurdové, kteří se po americkém stažení cítí být (právem) zrazeni a patří (nikoli vlastní vinou) mezi poražené, už našli cestu k syrskému diktátorovi Bašáru Asadovi a tedy i Rusku. Otázky visí nad jejich v občanské válce vybojovanou autonomií: damašská vláda žádá kromě jiného rozpuštění milic YPG. Těžko lze spoléhat na to, že se Asad ve vztahu ke Kurdům oproti minulým časům umravní a poskytne jim byť třeba jen relativní svobodu, když ji ostatním Syřanům za pomoci ruských bomb a vlastních chemických zbraní odepřel. Hrozí tak další, třeba partyzánský konflikt mezi Kurdy a Damaškem.

Turecko se patrně spokojí s tím, že nově vybudovaný bezpečnostní pás bude pod správou Asadovy vlády, byť vojensky (spolu)monitorovaný jeho armádou. A zbylá turecká hájemství na severu někdejší Asadovy říše? Idlibu hrozí, že bude po pragmatické dohodě Ruska s Erdoganem dobyt a vyčištěn, snad se ale najdou příhraniční kraje, kde zbylí rebelové přežijí. Budou jim tam vládnout jejich Ankarou zkrocení kolegové. Lze jen spekulovat, co se s těmito pásy při tureckých hranicích stane později. Pravdou každopádně je, že zřejmě už brzy budou damašská vláda s Ruskem moci oslavovat dosažení vytyčené cíle. Sjednocení Sýrie v (takřka) předválečných hranicích. Na což by si třeba v roce 2013 vsadil málokdo...

A Donald Trump, kterému by měli Asad s Erdoganem snad postavit pomník? O žádné prohře, ba zradě nechce slyšet. Jako vždy má vše pevně v rukou. Mimochodem, nesplnil ani předvolební slib, že vrátí americké chlapce domů. Jeho vojáci se totiž ze Sýrie pouze přesouvají do Iráku.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud