Vzpoura suberbohatých aneb Proč politici nechtějí více peněz od miliardářů? | info.cz

Články odjinud

Vzpoura suberbohatých aneb Proč politici nechtějí více peněz od miliardářů?

Na celém světě začíná přibývat extrémně bohatých lidí, kteří žádají stát, aby na ně uvalil vyšší daně. Otázkou zůstává, proč zatím žádná z těchto iniciativ „superboháčů“ nebyla úspěšná. Podle některých odborníků zřejmě ani chudí voliči nevěří, že by jim vyšší zdanění nejbohatších zlepšilo život. 

Naposledy podpořil návrh na vyšší daně pro „superboháče“ druhý nejbohatší muž světa, zakladatel firmy Microsoft Bill Gates. Přidal se k třetímu nejbohatšímu muži, investoru Warrenu Buffetovi, a mnoha dalším miliardářům, kteří prosazují takzvanou milionářskou daň už dlouho. Zcela oficiálně žádají stát, aby jim ze zisku ukrojil větší částky než doposud. A marně se snaží přesvědčit politiky, aby jim v tom vyhověli.

Zdaňte nás více, žádají miliardáři

„Po lidech v mém postavení by měla vláda požadovat mnohem více peněz,“ prohlásil Bill Gates před 10 dny v televizi CNN. Žádné šokují reakce tím ale nevyvolal. A není divu. S úpěnlivými požadavky miliardářů na vyšší zdanění „sebe sama“ jako by se v posledních letech roztrhl pytel.

Jen s malou trochu nadsázky by se dokonce dalo říci, že mezi světově proslulými celebritami s miliardami na kontě se už dnes najde jen málo lidí, kteří se alespoň jednou do některé z podobných iniciativ nezapojili.

V USA prosazuje požadavek na přerozdělení peněz od bohatých organizace Patriotic Millionaires (Vlastenečtí milionáři), složená ze zhruba 200 „superboháčů“. Ve Francii už před deseti lety přišla s podobným požadavkem skupina nejbohatších Francouzů v čele s dědičkou kosmetické společnosti L’Oréal Liliane Bettencourtovou. Tito francouzští superboháči napsali vládě petici s žádostí, aby už „sakra něco udělala s tím, že na daních odevzdávají málo peněz.“

V Německu už dlouho funguje milionářský spolek s názvem „Appel für eine Vermögensabgabe (Výzva k dávce z majetku)“, k němuž se hlásí 70 bohatých německých podnikatelů, rentiérů a investorů. Žádají nejen vyšší odvody na daních pro suberbohaté, ale dokonce i jednorázovou dávku ve výši 10 % z čistých aktiv svého majetku, kterou by bohatí s majetkem nad půl milionu eur povinně odevzdali státu.

Sociální revoluce naruby

S další trochou nadsázky by se dalo hovořit možná až o určité sociální revoluci naruby. Ještě nikdy v historii se totiž nestalo, aby bohatí v tak velkém počtu bouchali na dveře vládních budov a nabízeli dobrovolně své peníze do společné kasy. Tato revoluce naruby ale vyvolává i řadu otázek. Proč to ti superbohatí vlastně dělají? Ještě mnohem záhadnější je však druhá otázka. Proč ty nabízené peníze státy nechtějí?

V prvním případě je odpověď alespoň na první pohled jednodušší. Většina superboháčů, o kterých je řeč, zdůvodňuje návrh na vyšší zdanění bohatých obavou z narůstající sociální nerovnosti ve společnosti. Nůžky mezi bohatými a chudými se neustále rozevírají, což může údajně vést až v historii už známým nepokojům s tragickými následky i pro bohaté.

Na stránkách spolku „Appel...“ je počítadlo, které každou vteřinu zaznamenává, jak se majetek přesouvá ke stále užší vrstvě těch nejbohatších. V Německu dnes podle posledních oficiálních statistik vlastní 45 nejbohatších rodin majetek ve stejné hodnotě jako chudší polovina obyvatel dohromady. A deset procent bohatých Němců se může pochlubit tím, že jim patří 68 % veškerého privátního majetku v zemi.

Naopak chudší Němci, jak je vidět na počítadle, doslova s každou vteřinou dále chudnou. Ve Spojených státech jsou majetkové rozdíly ještě mnohem výraznější. Většinu privátního majetku v zemi vlastní pouhé 1 % těch nejbohatších.

„Jsme svědky refeudalizace společnosti, která není slučitelná s demokracií,“ řekl autorovi tohoto článku před časem Dieter Lehmkuhl, bývalý mluvčí spolku německých milionářů. Narůstající příjmová a majetková nerovnost stojí podle něj za nárůstem duševních onemocnění, zvýšenou kriminalitou, zvyšující se oblibou populistů i obecnou ztrátou důvěry v demokratické principy. Navíc má rozevíraní nůžek mezi bohatými a chudými ještě jeden významný důsledek. Státy se kvůli nedostatku peněz na sociální výdaje stále více zadlužují a rozprodávají státní majetek, který opět ve stále větší míře přechází na ty nejbohatší. A ti se pomalu, ale jistě údajně stávají novými feudály, ovlivňujícími politiku i chod státu vlastně více než skutečná politická reprezentace. 

Frustrace, která může vést ke katastrofě

„Z toho vzniká mezi lidmi frustrace, která, pokud se s tím něco neudělá, může skutečně vést k nějaké společenské katastrofě,“ tvrdí Lehmkuhl. A přitom by podle něj vlastně stačilo málo. Kdyby stát sebral těm nejbohatším více peněz na daních a odvodech, zbylo by více na ochranu životního prostředí, na důchody, na zdravotnictví nebo na sociální služby. Sociální nerovnost by se snížila a superboháče by to, jak tvrdí Lehmkuhl, nijak zvlášť nebolelo.

Každého ale musí nutně napadnout, proč tedy ti „hodní“ bohatí, kteří marně nabízejí vládám více peněz, prostě tyto peníze nevezmou a nepoužijí je k financování škol, nemocnic nebo k jiné prospěšné činnosti. Na to přece nepotřebují žádnou změnu zákona. A už to také, třeba v případě Billa Gatese, skutečně dělají. Lemkuhl má i na tohle odpověď. Tvrdí, že nemá nic proti filantropii, sám je významným filantropem, ovšem za společenské blaho a naplňování obecných zájmů by měl být podle něj odpovědný stát a nikoliv mecenáši.

Ten, kdo dává milodary, chce také ve velké většině rozhodovat o jejich využití a nepřímo tak v mnoha případech ovlivňovat politiku. Navíc se údajně často děje, že sponzorství je jen prostředkem k tomu, aby bohatí platili méně daní, nebo sami určovali, kde své daně chtějí mít. Řešením tedy podle Lehmkuhla není mecenášství, ale skutečně vyšší výběr daní od těch nejbohatších. Stát se svou demokraticky zvolenou reprezentací pak sám rozhodne, do jakých oblastí je potřeba investovat, nikoliv mecenáši.

Spolky milionářů, jakým je „Appel...“, jsou přitom často obviňovány ze snahy zavést socialismus. Na tento argument většinou odpovídají tím, že nejvyšší daně platili superbohatí paradoxně v časech „pravého kapitalismu“. Například ve Spojených státech se platila během války i po válce prakticky až do šedesátých let milionářská daň ve výši dnes neuvěřitelných 90 %. A byla to doba obrovské hospodářské konjunktury.

Němečtí boháči platili v minulosti více 

Nešlo o devadesátiprocentní zdanění všech příjmů, ale o to, že člověk odevzdával státu devadesát centů z každého dolaru, vydělaného nad milion. Mnozí ekonomové ale pro pořádek upozorňují, že tak vysokou daň kvůli možnosti různých finančních přesunů platil jen málokdo. I v Německu však byla po válce špičková daň ve výši mezi 70 až 90 %, která platila prakticky až do sedmdesátých let. Není tedy údajně pravda, jak se často říká, že zdanění bohatých je „trestem za úspěch“, který v konečném důsledku vede ke ztrátě podnikatelské motivace.

„Ještě před takovými třiceti lety platili nejbohatší v Německu mnohem vyšší daně než dnes, i rozdíly v příjmech byly mnohem menší, a přitom společnost vykazovala vysoký hospodářský růst, málo nezaměstnaných a relativně spravedlivé rozdělení vytvořeného národního bohatství,“ argumentuje Lehmkuhl.

Znovu se ale doslova nabízí otázka, proč takové a podobné argumenty nepadají na úrodnou půdu. Jak říká jedno české přísloví: „hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere.“ Proč vlády, neustále si stěžující na nedostatek financí ve veřejných rozpočtech, pohrdají miliardami, které jim doslova vnucují superboháči?

Spolek německých milionářů „Appel...“ byl založen už před deseti lety, nikdy však nedosáhl žádného výrazného průlomu ve svých požadavcích. Vládě dokonce „milionáři“ nestáli za to, aby s nimi oficiálně jednala. Mnohem častěji vede paradoxně jednání s odbory a dalšími organizacemi, které peníze žádají než s těmi, kteří jí peníze nabízejí.

„Mě to ale zase tolik nepřekvapuje,“ říká politolog Jan Bureš. I když podle něj různých výzev ke zdanění suberbohatých od samotných boháčů sice skutečně přibývá, většinou se jedná o světové známé podnikatelské nebo umělecké celebrity, které chtějí ovlivnit svět. Nejde o nějaký jednotný hlas těch, kteří počítají majetek v milionech dolarů.

„Ti mají možná na celou věc úplně jiný názor. A přitom jsou jako voliči a sponzoři politických stran pro politiky v řadě případů důležitější než superboháči v čele světových žebříčků,“ říká Bureš.

Navíc je tu podle něj ještě jeden – mediálně-politický – aspekt. Ve společnosti se vžila představa o tom, že čím nižší daně, tím pro společnost lépe. I chudí lidé jsou někdy skeptičtí k vyššímu zdanění těch nejbohatších. „Co když se bohatým stanu já? Stát mi pak ty peníze sebere?“  

Volič věříc více expertům než miliardářům

Prakticky každý mediálně propíraný návrh superboháčů na milionářskou daň doprovází vystoupení celé armády expertů, ekonomů a politiků, kteří ho označí za šílený a nebezpečný nápad, který by v konečném důsledku znamenal hospodářský útlum. A voliči těmto expertům evidentně věří víc než Billu Gatesovi nebo Warrenu Buffetovi.

Sociální demokraté a jiné levicové strany sice občas vystrčí nesměle „růžky“ a navrhnou daň z majetku a nebo milionářskou daň, když se ale nesetkají s patřičnou voličskou odezvou, raději se rychle vrátí k osvědčeným tématům, jako je migrace.

Téma milionářské daně dnes ani v západní Evropě rozhodně není něčím, kvůli čemu by se na náměstích scházely desetitisícové davy demonstrantů. Ani tvrzení Dietera Lehmkuhla, že „dnešní kvalifikovaný dělník platí relativně vyšší daně a odvody ze svých příjmů než multimilionář,“ nevzbuzuje žádné velké pozdvižení.

Nejrůznější snahy multimilionářů o to, aby platili vyšší daně, většina společnosti zřejmě pořád považuje za nějaký šílený rozmar těch, kteří nevědí co s penězi. Nikoliv za návrh, který by měl vyřešit problémy těch chudších.

Pokud nenastane žádná sociální katastrofa, uslyší Bill Gates a další miliardáři s podobným světonázorem od vládních politiků pořád stejnou písničku. „Zaplaťte nám co chcete, děkujeme, ale proboha nechtějte po nás, abychom vám ty peníze sebrali.“

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud