Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Z přátel rivalové, ze soků spojenci. Kdo chystá na březích Rudého moře nepěkný ohňostroj?

Z přátel rivalové, ze soků spojenci. Kdo chystá na březích Rudého moře nepěkný ohňostroj?

Rudé moře je zásadním strategickým, ekonomickým a geopolitickým místem na planetě, kterým prochází přes deset procent mezinárodního obchodu. A kde také – snad ještě víc než jinde – platí, že se neuvěřitelně lehce z dobrých přátel stávají zavilí nepřátelé a ze soků noví spojenci. Svůj kus toho exponovaného moře má celkem osm zemí – Egypt, Súdán, Eritrea, Džibutsko, Jemen, Saúdská Arábie, Jordánsko a Izrael. Ale zájem v téhle oblasti má kdekdo. Samozřejmě všechny státy, které tudy potřebují dopravovat suroviny. A pak také ty, které si v jedné zdejší zemičce vybudovaly stálé vojenské základny. V Džibutsku mají základny Američané, Francouzi, Italové, Japonci, Číňané i Saúdové. 

Aby toho nebylo málo, značnou roli hraje i dlouhotrvající animosita mezi Etiopií a Eritreou; cílevědomé, dlouhodobé (a velmi úspěšné) pronikání Turecka, které svou vojenskou základnu vystavělo o kus dál v Somálsku a připravuje si živnou půdu nově i v Súdánu; obavy Egypta o vodu; a údajné mocenské snahy Íránu ovládnout jemenské přístavy na opačném břehu Báb al-Mandabu, tedy průlivu mezi Rudým mořem a Adenským zálivem.

Konečné výsledky po 1. kole
Vstup do speciálu
Sečteno: 100.00%
Účast: 61.92%

Turci v Súdánu

Nejnovější tření mají na svědomí Turci s Katařany, kteří se o Vánocích dohodli se Súdánem na modernizaci historického přístavu Sawákin, který v 15. a 16. století platil za nejdůležitější africký přístav. Podle Ankary a Chartúmu posílí přebudovaný přístav turisticky ruch v oblasti a zároveň vznikne nové tranzitní místo pro poutníky směřující přes Rudé moře do nejposvátnějšího města islámu, saúdské Mekky.

Podle egyptských a saúdskoarabských médií je to však jen zástěrka pro zbudování turecké vojenské základny, která by ohrozila bezpečnost arabských států, což Súdán s Tureckem samozřejmě razantně popřely (na území Súdánu se žádná oficiální zahraniční vojenská základna nenachází). Egypt v reakci na uzavřenou dohodu vyslal do sousední Eritrey vojenské jednotky. Súdán to nemohl jen tak přejít, a tak také on v úterý 9. ledna hranice s Eritreou uzavřel a na její území se vypravila súdánská vojska. Tisíce etiopských vojáků, kteří už byli na hranicích s Eritreou, posílily další jednotky.

V ten samý den, 9. ledna, navštívil (historicky první) prezident Eritrey, Isaias Afwerki, jenž je v úřadu už od roku 1993, Káhiru, kde se sešel s prezidentem Abdalfattáhem Sísím. Dal tím svému etiopskému sousedu, s nímž nikdy neměl dobré vztahy (a v letech 1998 až 2000 spolu dokonce vedli válku) jasně najevo, že ani on není v tomhle boji sám. Podle egyptského odborníka na Afriku, Atíji Isáwího, bylo cílem Afwerkiho návštěvy posílení bezpečnostní spolupráce v regionu Rudého moře. Egypt tedy podpořil Eritreu a tím dal jasně najevo hned tři stanoviska. První směřovalo do Súdánu a sdělovalo, že Egypt nehodlá nechat beztrestně ohrožovat své zájmy v oblasti. Druhé patřilo Etiopii: v případě, že by snad chtěla Egypt odříznout od vitálních zásob nilské vody, kterou by mohla zadržovat v nově dokončené Velké přehradě etiopské obrody, Egypt bez zaváhání podpoří jejího úhlavního nepřítele. A nakonec vzkaz Turecku: varování, že jeho aktivity v oblasti nenechají Egypťané bez odezvy.

Jiný (vojenský) prostor

Turecko hraje prim především v Somálsku. V roce 2011 navštívil prezident Recep Tayyip Erdogan jako první neafrická hlava státu po téměř dvaceti letech Mogadišo. Turecké firmy vyasfaltovaly somálské silnice, postavily nemocnici a zbudovaly letiště provozované tureckou firmou Favori LLC (jež má podle deníku Der Spiegel vazby na Erdoğanova syna). Na jaře roku 2017 dokončilo Turecko na předměstí hlavního somálského města svou vojenskou základnu, jejímž hlavním cílem má být údajně výcvik somálských vojáků. V zemi ale nejsou přítomni jen turečtí vojáci. V únoru Somálsko podepsalo dohodu se Spojenými arabskými emiráty, kterým za 442 milionů dolarů přenechalo na 30 let námořní a leteckou základnu na jihu země. Emiráty mají další základny v jemenském al-Muchá a v Dhubábu, jenž se nachází jen nějakých 40 kilometrů od Báb al-Mandabu.

Strategicky velice významný jemenský přístav al-Hudajda je momentálně v rukou povstaleckých húthíjů, skrze něž jej podle Al-Džazíry spravuje Írán – to posiluje (oprávněné) obavy Izraele. SAE mají na jemenském území ještě jednu leteckou základnu, na ostrově Majjún, jenž se nachází mezi pevninským Jemenem a Džibutskem, kde mají pro změnu vojenské základny již zmíněné USA, Francie, Itálie, Japonsko, Čína a Saúdská Arábie. Že je to už slušně obsazený kus světa? A to ještě nejsme u konce.

V Eritrey si na pronajatých Dahlackých ostrovech buduje vojenskou základnu Izrael, jenž má své vojáky také na eritrejské pevnině na základně v přístavu Massawi a na jihu země si v roce 2015 opět na 30 let pronajali základnu v přístavu Assab SAE.

Al-Muchá, al-Hudajda, Massawi a Džibuti přitom patří zároveň spolu s egyptským Suezem, saúdskou Džiddou, súdánským Port Sudanem, jordánskou Aqabou a izraelským Ejlatem navíc k nejdůležitějším obchodním přístavům v Rudém moři. Není proto těžké pochopit, proč všichni chtějí mít na takovém místě po ruce vojenské jednotky. A také, že když to tam bouchne, může to být hodně veliký ohňostroj.

Jeden píseček

Problémem států na březích Rudého moře není jenom věčné politické napětí. Fascinující je i jejich absolutní neschopnost něco vytěžit z nesmírně výhodné polohy u klíčové globální námořní trasy; paradoxně patří k těm vůbec nejchudším (Súdán je na indexu lidského rozvoje OSN na 166. místě ze 187, Džibutsko je 170. a Eritrea dokonce na 182.). „Přestože je z celkového počtu devíti zemí ležících na břehu Rudého moře sedm arabských, nenapadlo je během posledních desetiletí spojit síly, aby maximalizovaly ekonomickou návratnost z Rudého moře,“ posteskl si egyptský ekonom Abdalháfiz as-Sáwí.

To je beze sporu pravda. Ale proč by měly spojovat síly zrovna v Rudém moři, když všude jinde se navzájem rubou hlava nehlava?

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744