Články odjinud

Z příběhů moderního otroctví mrazí: Říkali nám čubky, na služky jsou slevové akce a čeká je týrání

Z příběhů moderního otroctví mrazí: Říkali nám čubky, na služky jsou slevové akce a čeká je týrání

Jejich příběhy jsou jako psané přes kopírák. Přicházejí na Blízký východ a do severní Afriky v naději, že zachrání svou rodinu před chudobou nebo že se jim podaří dostat se do Evropy, země zaslíbené. A končí jako moderní otroci v domech bohatých nebo rukách těch, kteří nechápou, že třináct století, během nichž otroctví v arabském světě kvetlo, už dávno skončilo.

Siriani P. přišla v sedmadvaceti letech do Bejrútu. Doufala, že prací služebné vydělá dost peněz, aby mohla finančně pomoci početné rodině, která zůstala na Srí Lance. Trvalo dlouhých deset měsíců, než měla první příležitost od svých zaměstnavatelů utéct. „Často mě ‚madam‘ chytala za vlasy a tloukla mi hlavou o zeď. Svlékala mě do spodního prádla, svazovala mi ruce a bila mě,“ svěřila se poté Siriani novinářce Reem Haddad. Vyprávěla jí také, jak musela denně vstávat ve čtyři hodiny ráno, ale první jídlo dostala až v pět hodin odpoledne, jak mohla pít jen vodu z kohoutku, zatímco rodina, která ji zaměstnávala, pila výhradně vodu balenou, jak nesměla chodit ven z domu, jak drasticky zhubla. A jak se poté, co po ní „madam“ dupala, chtěla zabít, protože jí smrt přišla míň děsivá, než vidina další bolesti.

Podobné zprávy se objevují v tisku s děsivou pravidelností. Čtyři roky poté, co byla ve Spojených státech v roce 2013 obviněna saúdská princezna Mišíl Alajbán z obchodování s lidmi, se před belgickým soudem ocitlo hned osm saúdských princezen z prominentního rodu an-Nahjání. V červnu letošního roku byly matka se sedmi dcerami za jednání se svými služebnými odsouzené. Žena, které se podařilo z bruselského hotelu v roce 2008 uprchnout a vznést obvinění, vypovídala, že spolu s dalšími devatenácti dívkami musely pracovat celé dny, bylo jim upíráno jídlo i spánek, byly jim odebrány cestování doklady. „Neměla jsem postel, spala jsem v rohu na zemi,“ vypověděla před soudem jedna ze sloužících Džamíla. „Neustále nás urážely. Princezny neměly rády služky z Maroka a Tuniska. Říkaly nám čubky.“ K všeobecnému překvapení bylo všech osm Saúdek v červnu odsouzeno k 15měsíčnímu podmíněnému trestu odnětí svobody a každá k zaplacení 165 tisíc eur (přibližně 4,2 milionu korun). Nelze sice očekávat, že by je jejich vlast vydala k trestnímu stíhání, nicméně vůbec poprvé byla jedna z šesti saúdských královských rodin soudně spojena s obchodem s lidmi a případ znovu vynesl na světlo otázku novodobého otroctví a porušování základních lidských práv.

Čí je tenhle?

Srílančanky obvykle nalákají k práci za mořem tamní pracovní agentury. Za zprostředkování si ovšem účtují různě vysoké sumy, obvykle kolem 500 dolarů (přibližně 11 tisíc korun), což je pro místní skutečně vysoká částka. Mnohdy si tak na cestu musejí vypůjčit peníze a vědomí dluhu, který v případě, že jim noví zaměstnavatelé odmítají platit, nemají jak uhradit, jim brání vrátit se do vlasti. Na opačné straně řetězce stojí rodina zaměstnavatelů, kteří obvykle uzavřou s pracovní agenturou smlouvu na dva roky a za 1500 až 2000 dolarů si koupí služebnou, jíž poté vyplácejí 150 až 200 dolarů měsíčně. První tři měsíce po příjezdu zodpovídá za zaměstnance pracovní agentura, po uplynutí této lhůty za něj přebírá plnou odpovědnost zaměstnavatel. Zaměstnavatelé bývají hovorově označováni jako sahbu, tedy pánové a často padá otázka: „Čí je tenhle?“

Stále platí, že přes agenturu opatřená služebná je vnímána jako majetek a její odchod je považovaný za špatnou investici. I proto jim zaměstnavatelé ve spoustě případů znemožňují opouštět dům a zabavují jim pasy. „Když někoho držíte zavřeného proti jeho vůli, znamená to, že ho vězníte,“ konstatuje libanonská právnička Mirella Abdassátir. „Nutit služebnou pracovat proti její vůli nebo jí brát pas je nezákonné.“ V mnohých imigrantkách vzbudí úděsné životní podmínky pocit, že jim nezbývá jiná možnost, než utéct. „Útěky evokují éru otroctví,“ vysvětluje situaci Abdassátir, „z práce odejdete, utíkáte, jen když vás někdo zotročí.“ Na řadu služebných, které se potají vytratí, podají jejich zaměstnavatelé trestní oznámení za krádež, takže i když se uprchnuvším ženám podaří nechat si za nemalý obnos vystavit nový pas, bývají zastaveny na letišti a odvedeny zpět. Policie se navíc v případech týrání služebných staví obvykle na stranu zaměstnavatelů. „Nejhorší je, že je obvykle odvedou zpátky do rodiny, z níž utekly. Zastupovala jsem ženu, která se celá zakrvácená objevila na policejní stanici,“ vypráví Abdassátir, „a oni ji hrdě vrátili zaměstnavatelům, kteří jí vzápětí znovu omlátili hlavu o zeď. Na nic takového neměla policie právo, měli ji chránit!“

Kontrolu nad zahraničními zaměstnanci poskytuje zaměstnavatelům tzv. systém kafála, neboli sponzorství, podle něhož je vyžadováno, aby všichni nekvalifikovaní pracovníci ze zahraničí měli svého patrona, který zodpovídá za jejich víza a jejich právní status. Kafála bývala ještě nedávno běžná v Bahrajnu, Iráku, Jordánsku, Kataru, Kuvajtu, Libanonu, Ománu, SAE a v Saúdské Arábii. Jako první ji v roce 2008 zrušil Bahrajn a v roce 2016 Katar. Jen bezbřehý optimista (nebo spíše naiva) by ovšem věřil, že tím se novodobé otroctví vymýtilo.

6 + 1 zdarma

„V libanonských novinách se objevovaly inzeráty a reklamy, které pracovaly s frázemi jako: ‚U příležitosti měsíce slev… služebná pouze za 1000 dolarů.‘“ popisuje ve studii věnované novodobému otroctví na Blízkém východě analytik al-Džazíry Mark Perry. „Některé agentury nabízí služebné s ‚garancí proti útěku‘ a nad jednou z hlavních dálnic se dokonce objevila reklama hlásající výhodný nákup: Za každých 6 Srílančanek dostanete jednu zdarma.“

Otřesné pracovní podmínky se však netýkají pouze žen. Také nekvalifikovaní muži-dělníci jsou pracovními agenturami a následně zaměstnavateli zneužíváni. Bankéř Dimitri Gkiokas popsal televizi CNN situaci v Kataru, kde deset let pracoval a kde běžně na stavbách vídal dělníky z ciziny, kteří pracovali dvanáct hodin denně, sedm dní v týdnu, za pět dolarů na den. „Domů píšeme, že se máme dobře. Proč psát něco jiného? Manželka a děti by brečely, je lepší lhát,“ komentuje situaci jeden z bangladéšských dělníků. V Dubaji jsou životní podmínky nekvalifikovaných pracovníků stejně otřesné. V reportáži pro BBC popisuje novinářka Lila Allen, že žádný z mužů, s nimiž měla možnost mluvit, nedostal takový plat, jaký jim pracovní agentura přislíbila. Vydělají si sotva na základní potraviny, žijí v táborech bez kanalizace a tekoucí vody. V táboře největší dubajské stavební firmy Arabtec žije ve 1248 špatně větraných místnostech 7500 lidí.

Na trhu s otroky

Opravdový boom zažívá obchod s lidmi v Libyi, zemi, kde po pádu režimu Muamarra Kaddáfího panuje bezvládí. Jeho oběťmi se zhusta stávají obyvatelé subsaharské Afriky, kteří sní o cestě za lepším životem do Evropy. Jejich cesty končívají už v Libyi nebo v Alžírsku. „Když mi nezaplatí za převoz z Nigérie sem, šéf v Sabhá mi za jednoho chlapa dá čtyři sta dolarů. Já bych je nikdy neokradl. Vím, že je vystavuji hroznému osudu, ale co mám dělat? Celé území ovládají milice,“ svěřil se novodobý libyjský otrokář vystupující pod jménem Abahi reportérce britského Guardianu. Ženy obvykle končí jako sexuální otrokyně nebo prostitutky, je po nich větší poptávka a jsou také podstatně cennější. Částky za otrokyni začínají zhruba na 2000 dolarech (tedy zhruba 44 tisících korunách), což je přibližně dvojnásobek ceny muže. Samotný prodej připomíná podle očitých svědků aukce otroků, tak jak je známe z historických pramenů – lidé s rukama svázanýma za zády jsou prodáváni na ulicích. Stejné výjevy a situace popsala už celá řada migrantů, za něž jejich rodiny zaplatili výkupné a kterým se tak podařilo vrátit se domů. Podle Livie Manante z Mezinárodní organizace pro migraci, proto není důvod těmto zprávám nevěřit.

Přestože dál zůstávají na Blízkém východě a v severní Africe hlavní vykořisťovanou skupinou Asiaté a obyvatel subsaharské Afriky, kteří tam přicházejí za prací, s eskalujícími konflikty v oblasti se novodobými otroky stávají i samotní obyvatelé arabských zemí. Oběti, jejichž nemalou část tvoří děti, jsou nejčastěji pod nátlakem rekrutovány do státních a nestátních ozbrojených složek, jsou proti své vůli provdávány a stávají se oběťmi obchodu s bílým masem. V roce 2016 žilo podle odhadu The Global Slavery Index na Blízkém východě a v severní Africe 2 936 800 otroků, tedy 6,8 % z celosvětového počtu.

Neziskové organizace, organizace zabývající se lidskými právy a arabští novináři se nepřestávají domáhat zrušení systému kafála a zastavení zotročování nekvalifikované pracovní síly přicházející ze zahraničí. Dál se snaží burcovat svět zprávami o týraných služkách, bujícím obchodu s otroky a o otřesných pracovních podmínkách dělníků. Zdá se však, že tváří tvář lidské krutosti a hlouposti, jsou naprosto bezmocní. Úplně stejně jako jistá etiopská sloužící, která při údajném pokusu o sebevraždu zůstala viset za jednu ruku z okna osmého patra a zoufale prosila svou kuvajtskou zaměstnavatelku, aby jí pomohla. Ta její nevyhnutelný pád jen lhostejně natočila na video, označila ji za bláznivku a video ještě vyvěsila na sociální síť. Služebná pád údajně přežila a autorka videa je údajně stíhaná za neposkytnutí pomoci. Těch 'údajně' je tam opravdu hodně. Stejně jako ve zprávách o tom, že se celá situace postupně lepší.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud