Z příběhů moderního otroctví mrazí: Říkali nám čubky, na služky jsou slevové akce a čeká je týrání

Jitka Jeníková

Jejich příběhy jsou jako psané přes kopírák. Přicházejí na Blízký východ a do severní Afriky v naději, že zachrání svou rodinu před chudobou nebo že se jim podaří dostat se do Evropy, země zaslíbené. A končí jako moderní otroci v domech bohatých nebo rukách těch, kteří nechápou, že třináct století, během nichž otroctví v arabském světě kvetlo, už dávno skončilo.

Siriani P. přišla v sedmadvaceti letech do Bejrútu. Doufala, že prací služebné vydělá dost peněz, aby mohla finančně pomoci početné rodině, která zůstala na Srí Lance. Trvalo dlouhých deset měsíců, než měla první příležitost od svých zaměstnavatelů utéct. „Často mě ‚madam‘ chytala za vlasy a tloukla mi hlavou o zeď. Svlékala mě do spodního prádla, svazovala mi ruce a bila mě,“ svěřila se poté Siriani novinářce Reem Haddad. Vyprávěla jí také, jak musela denně vstávat ve čtyři hodiny ráno, ale první jídlo dostala až v pět hodin odpoledne, jak mohla pít jen vodu z kohoutku, zatímco rodina, která ji zaměstnávala, pila výhradně vodu balenou, jak nesměla chodit ven z domu, jak drasticky zhubla. A jak se poté, co po ní „madam“ dupala, chtěla zabít, protože jí smrt přišla míň děsivá, než vidina další bolesti.

Kritici tu mizí beze stopy, Západ pro Krym nedělá dost, říká pro INFO.CZ krymskotatarský advokát

sinfin.digital