Za masakr na Balkáně mohly fake news. Mohlo se to stát i u nás, varuje vyšetřovatel Dzuro | info.cz

Články odjinud

Za masakr na Balkáně mohly fake news. Mohlo se to stát i u nás, varuje vyšetřovatel Dzuro

Vladimír Dzuro začínal jako vyšetřovatel na pražské kriminálce. Díky dobré znalosti angličtiny a vytrvalosti ale po dvanácti letech praxe začal jako první Čech pracovat u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu a byl tím, kdo zatkl vůbec prvního válečného zločince od dob druhé světové války. Předcházela tomu ale půlroční práce a silná zkušenost s odkrytím a exhumací masového hrobu. „Samotné vyjmutí těl je fyzicky náročná práce, jelikož jednotlivá těla jsou k sobě doslova přilepena rozkládající se tkání. Je to takový zápas, při kterém jsme těla doslova vytrhávali ze země. Byl to velmi fyzický zážitek. Jeden antropolog to nazýval „giving birth to the dead“. Byla to pro mě obrovská škola života, na kterou jsem tehdy asi nebyl zcela připravený,” vysvětluje Vladimír Dzuro. (Upozornění: fotogalerie obsahuje drastické záběry.)

Z pražské kriminálky jste se dostal na Národní ústřednu Interpolu a do mise UNPROFOR v Jugoslávii. Co Vás tehdy lákalo na práci v zahraničí?

Vždycky jsem se chtěl učit anglicky. Když jsem ale chodil do školy, tak jsme měli jen ruštinu. Tak jsem poslouchal alespoň Radio Luxembourg a doufal, že se to snad někdy budu mít možnost naučit. Hned, jak to bylo po revoluci možné, pustil jsem se do studia a následně zaklepal na dveře centrály Interpolu v Praze. Měl jsem představu, že budu pronásledovat mezinárodní zločince, tak to ale tehdy vůbec nebylo. Moje práce spočívala především v analýzách informací, papírování a překladech. Dost mě to zklamalo. Švagr mi tehdy ale přinesl letáček, který informoval o náboru pro mírovou misi UNPROFOR na území bývalé Jugoslávie. Tak jsem si řekl, že bych to mohl zkusit, a vyšlo to. Vyslali mě do Sarajeva, což byla moje první zkušenost s prací mimo republiku. Lákalo mě to i proto, že když člověk nemá možnost porovnat své schopnosti s tím, jak to funguje v zahraničí, tak může mít pocit, že nepracuje dost efektivně. A to zjistíte jen tím, že to zkusíte. Bylo to pro mě velice obohacující jak z osobního, tak profesního pohledu.

Vladimír Dzuro
Vladimír Dzuro pracoval mezi lety 1983 až 1995 jako kriminalista, nejprve u Kriminální policie v Praze 10 a později v pražské Národní ústředně Interpolu. V roce 1994 se podílel na práci mírových sil OSN v bývalé Jugoslávii (UNPROFOR), od dubna 1995 pak zastával více než devět let funkci vyšetřovatele Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Den Haagu. V současné době vede kancelář Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN v New Yorku. O svojí práci pro tribunál vydal v roce 2017 knihu Vyšetřovatel, která nyní poprvé vychází i v angličtině pod názvem The Investigator: Demons of the Balkan War. Publikaci pokřtí 14. října 2019 ve Frontline Clubu v Londýně, poté v Den Haagu, New Yorku a Washingtonu.

Rozhodl jste se vydat do míst, kde stále probíhala občanská válka. Co na to říkala Vaše rodina?

Podporovali mě, protože věděli, jak moc to chci dělat. Samozřejmě, že existovalo nebezpečí, že se stanu náhodnou obětí války. Nemůžete se na to ale dívat tím způsobem, co všechno by se vám mohlo stát. Kvůli všem možným nebezpečím, která na vás můžou číhat, byste nemohli vycházet z domu ani tady. Měl jsem na starost celou oblast Sarajeva, kde bylo mým úkolem ochraňovat uprostřed války civilní zaměstnance, což byl úkol sice ambiciozní, ale prakticky neproveditelný. Po roce mi nabídli prodloužení kontraktu, ale tehdy už vznikal Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii a já jsem vnímal, že to by bylo přesně to, co bych chtěl dělat, a zároveň by to bylo logické pokračování mojí práce kriminalisty na území Jugoslávie.

Tehdy jste začal stíhat válečné zločince, kteří byli zodpovědní za vyvraždění tisíců lidí. Ani potom jste neměl strach? V Záhřebu jste přece jen našel na čelním skle auta několik průstřelů, zřejmě jako varování…

Z tohoto pohledu šlo pro mě o stejně nebezpečnou práci, jakou jsem dělal i na pražské kriminálce. Podívejte se na kolegy u policie, kteří pracují na oddělení organizovaného zločinu nebo u Útvaru rychlého nasazení, ti podle mě denně podstupují mnohem větší nebezpečí. Co se týče toho auta v Záhřebu, tak tam si na nás někdo vylil zlost, ale bylo to opravdu jen varování. Do největšího osobního nebezpečí jsem se v životě dostal až poté, co jsem od tribunálu odešel a začal jsem pracovat pro OSN. Na Blízkém Východě jsem se ocitl v situaci, kdy jsem opravdu myslel, že mě zastřelí. Konkrétnější podrobnosti bohužel nesmím sdělovat, ale největší strach jsem tedy paradoxně vůbec neměl v souvislosti s vyšetřováním válečných zločinců z bývalé Jugoslávie.

Byl jste prvním vyšetřovatelem, který po druhé světové válce zatýkal nějakého válečného zločince, konkrétně starostu Vukovaru Slavka Dokmanoviče, který se podílel na masakru na farmě Ovčara. Tato událost následně odstartovala úspěšné stíhání další viníků a stala se v podstatě precendentem. Jaký je to pro kriminalistu pocit?

Byla to fascinující zkušenost, které ale předcházela tvrdá půlroční práce našeho týmu. Ta zahrnovala i výslechy pozůstalých po obětech z masakru na Ovčare. Při těch rozhovorech jsme absorbovali informace o hrůzách a utrpení, která si museli prožít. Tribunál se tehdy dostal do situace, kdy jednotlivé státy nechtěly na stíhání viníků spolupracovat. Respektive byly ochotny stíhat jiné, ale v žádném případě občany vlastního národa. Nechtěli jsme ale dál jen vyslýchat oběti a jejich rodiny, chtěli jsme především stíhat pachatele. Proto jsme se s tou situací rozhodli něco udělat. Dlouho jsme pracovali na tom, aby se nám některého z obviněných podařilo zatknout. Dokmanoviče se nám podařilo vylákat ze Srbska, kde se ukrýval, do Východní Slavonie v Chorvatsku, což bylo území kontrolované OSN, a tam jsme ho ve spolupráci s polskou zásahovou jednotkou GROM zatkli. Málokdo nám tehdy věřil, ale povedlo se.

Když jsem ten den stál v operační místnosti GROM a z vysílačky jsem od velícího důstojníka uslyšel, že Dokmanovič naši léčku neprohlédnul a nastoupil do obrněného vozidla OSN, tak jsem už věřil, že se to musí povést. Když jsme ho pak zatýkali a já jsem byl tím, kdo Dokmanovičovi přečetl jeho práva, byl to úžasný pocit, profesně i lidsky. Tehdy jsme si ale ještě vůbec neuvědomili dopad, který mělo zatčení Dokmanoviče pro osud tribunálu. Chtěli jsme především chytit pachatele. Až zpětně nám došlo, že tato naše úspěšná akce spustila další zatýkání a tribunál konečně mohl začít pracovat na souzení válečných zločinců. Bylo to profesně hodně naplňující.

Vladimír Dzuro (čtvrtý zleva) při zatýkání Slavka Dokmanoviče (druhý zleva)Vladimír Dzuro (čtvrtý zleva) při zatýkání Slavka Dokmanoviče (druhý zleva)autor: warcrimeinvestigator.com/Vladimir Dzuro

Jaké to je setkat se osobně s válečnými zločinci, kteří mají na svědomí tisíce životů?

Ve válečných konfliktech se objevují v podstatě dva typy pachatelů. Ti, kteří vraždění nařizují, a ti, kteří osobně zabíjí. To jsou většinou opravdoví zločinci z okraje společnosti, u kterých po několika minutách zjistíte, že byste s nimi nechtěli mít nic do činění ani za běžné situace mimo válečný konflikt. Před tribunálem jsme ale soudili především tu první skupinu viníků, která vraždění nařizovala, řídila nebo umožňovala, ačkoli sami skutečnou krev na rukou neměli. To byli naopak převážně intelektuálové s dobrým vzděláním, se kterými byste si klidně mohla vypít kávu a popovídat si o počasí nebo literatuře a možná by vás vůbec nenapadlo, že ten stejný člověk nese odpovědnost za utrpení tolika lidí.

Vaším prvním případem pro tribunál bylo vyšetření už zmíněné hromadné vraždy Chorvatů na farmě Ovčara. To zahrnovalo i exhumaci těl 200 lidí, u které jste byl osobně přítomný. Dá se na takovou situaci nějak připravit?

Pro antropology a patology, kteří s námi na místě pracovali, to nebyla nijak zvláštní situace. Kriminální vyšetřovatel se ale s exhumací běžně nesetkává a když, tak jde většinou o vyzvednutí ostatků jedné osoby a ne o masový hrob. Přestože mrtvá těla jsem předtím jako kriminalista samozřejmě už viděl a pracoval s nimi, tak u odkrytí masového hrobu jsem byl poprvé právě na Ovčare. Překvapilo mě tehdy, že z počátku na takovém místě není nic zvláštního. Masový hrob se většinou vyznačuje tím, že je těžké ho najít, pokud nemáte informace o tom, kde by se mohl alespoň přibližně nacházet. Když ale odstraníte z hrobu vrchní část zeminy, začnou z půdy vystupovat tělní pozůstatky v různém stupni rozkladu. Samotné vyjmutí těl je pak fyzicky náročná práce, jelikož jednotlivá těla jsou k sobě doslova přilepena rozkládající se tkání. Je to takový zápas, při kterém jsme těla doslova vytrhávali ze země. Byl to velmi fyzický zážitek. Jeden antropolog to nazýval „giving birth to the dead“ (porodit mrtvé, poznámka autorky). Byla to pro mě obrovská škola života, na kterou jsem tehdy asi nebyl zcela připravený. Sedm týdnů jsem se pohyboval okolo hromady rozkládajících se mrtvol. Velmi silná osobní zkušenost, díky které jsem vlastně poprvé začal uvažovat o tom, jak málo v životě stačí k tomu, abyste přišli o to nejcennější co máte – o život.

Tragédie na Ovčare byla hrozná v tom, že obětmi nebyli ozbrojení vojáci, ale obyčejní lidé, které místní srbská bojůvka zlikvidovala navíc na základě falešné zprávy…

Ano, ty oběti v hromadném hrobě se ničím neprovinily. Byli to civilisté a již neozbrojení chorvatští obránci Vukovaru, kteří byli vyzváni, aby se shromáždili ve vukovarské nemocnici, odkud je měli pod dohledem Červeného kříže, pozorovatelů Evropského společenství a jugoslávské armády převézt do bezpečí. Srbská televize, rádio a většina tištěných deníků ale v ten den, 20. listopadu 1991, otiskla fake news o tom, že chorvatští vojáci ještě předtím, než se vzdali, podřezali přibližně 40 srbských dětí. Tuto zprávu pak, bez ověření, převzala i agentura Reuters. Ve večerních hodinách se jugoslávská armáda, která měla zadržené chránit, z Ovčary stáhla a nechala rukojmí v rukou místních Srbů, kteří si s nimi chtěli vyřídit účty. Později vyšlo najevo, že zpráva o podřezaných dětech nebyla pravdivá a byla formálně odvolána, ale pro 265 obětí masakru na Ovčare to bylo již pozdě.

Hromadný hrob na OvčareHromadný hrob na Ovčareautor: Ralph Hartley

Součástí vaší práce byly i výslechy přeživších a rodin obětí. Jak těžké bylo připomínat jim všechny ty hrůzy, navíc ještě kvůli jazykové bariéře skrze tlumočníka?

Nejtěžší to bylo právě pro tlumočníky, tedy většinou to byly tlumočnice. Mladé ženy, které často zrovna dokončily vysokou školu, pocházely většinou z míst, která nebyla válkou přímo zasažena. A najednou musely denně poslouchat a prožívat osobní tragédie svědků a pozůstalých. Byla to pro ně těžká řehole. Pro nás vyšetřovatele pak bylo nejdůležitější získat si důvěru svědků. Protože ze začátku se na nás dívali jako na nějaké cizince, kteří se v jejich neštěstí přijeli šťourat, aniž by jim nabídli řešení problémů a světskou spravedlnost. Důvěru jsme si museli postupně vybudovat, protože bez ní by se nám svědci nesvěřili s tím, co se jim a jejich bližním přihodilo. Nikdo totiž rád cizím lidem nevypráví o tom, jak kolem něj umírali kamarádi a rodinní příslušníci, a také se jistě obávali, že před námi neudrží emoce. Mně se podařilo poměrně brzo naučit srbochorvatsky, což se ukázalo jako velká výhoda. Část mého pracovního úspěchu tkvěla právě v tom, že jsem se na svědky mohl obracet přímo. Při výslechu jsem samozřejmě dál používal tlumočníky, ale když svědek přišel k výslechu, tak jsem s ním vždy prohodil pár vět o tom, jak se má a odkud pochází v jeho mateřském jazyce, a to v získání jeho důvěry často velice pomohlo.

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii za necelých 25 let svého fungování obžaloval 161 osob spojených s válečnými zločiny. Nakolik podle Vás přispěl ke zklidnění situace a vyrovnání se s minulostí na Balkáně?

Musíme být realisté. Tribunál byl založen, aby potrestal ty, kteří páchání válečných zločinů nařizovali nebo řídili. Měl poměrně zásadní úlohu v tom, že odstranil z politického života ty, kteří stáli za etnickými čistkami – Radovana Karadžiče, Slobodana Miloševiče, Ratka Mladiče a mnohé další. Díky tomu se mohly obrodit politické elity. Jestli se to ale opravdu podařilo, to je už jiná otázka, kterou by měli posoudit například politologové a ne vyšetřovatelé. Je ale jisté, že kdyby tito zločinci zůstali ve vysokých funkcích, tak by k tomu nikdy nemohlo dojít. Tribunál ale většinou nestíhal ty, kteří přímo zabíjeli, kradli a znásilňovali. To by měly zajistit místní soudy v zemích bývalé Jugoslávie. Bez ohledu na chyby a problémy byl Tribunál pro bývalou Jugoslávii rozhodně tím nejúspěšnějším, protože například rwandský tribunál má dodnes ještě některé pachatele na útěku.

Fake news jsou diskutovaným tématem posledních několika let, přesto falešné zprávy sehrály důležitou roli právě při masakru na Ovčare už téměř před třemi desetiletími. Myslíte, že by dezinformace mohly i dnes vést k podobné tragédii?

Falešné zprávy byly v minulosti a jsou i dnes prakticky všude. Lidé bohužel často nedokážou používat kritické myšlení a dnešní rychlá doba a informační přesycení nás nutí, abychom většinou četli jen titulky, nebo maximálně úvodní odstavce článků a poté si často uděláme na věc názor, který může být nepřesný, nebo zcela chybný. To je situace, která falešným zprávám značně nahrává. V demokratickém prostředí ale fungují mechanismy, díky kterým si můžete důvěryhodnost informace sami ověřit. Daleko větší nebezpečí tak falešné zprávy představují pro společnosti, které nemají svobodný přístup k informacím. Tam lidem často nezbývá než předkládaným zprávám slepě důvěřovat. Manipulace s davem je tak mnohem jednodušší a může mít i velmi tragický dopad. Masakr, jako se odehrál na Ovčaře, se může bezpochyby opakovat, historie je toho nezvratným důkazem. Je důležité si uvědomit, že neexistují horší a lepší národy, lidé jsou v podstatě všude stejní se svými chybami a přednostmi. Podívejte se na Německo za druhé světové války. Kulturní národ, který dal světu Goetheho a Schillera se podílel na vyvraždění milionů lidí. A u nás doma? Stačí si vzpomenout na události v pohraničí po druhé světové válce. Tím nemyslím oprávněnost odsunu, ale jeho provedení, při kterém bylo zavražděno mnoho bezbranných lidi. 

Když dnes lidé jezdí na dovolenou do zemích bývalé Jugoslávie, přijdou jim tamní obyvatelé jako přátelští lidé, kteří se na ně usmívají a klidně je pozvou i k sobě domů. I před rokem 1991 spolu sousedé v Jugoslávii popíjeli slivovici, chodili na vesnické tancovačky, ženili se a vdávali mezi sebou, ale pak se skoro ze dne na den začali navzájem zabíjet. Často jsem se sám sebe ptal, proč se něco podobného nestalo také u nás, když se dělilo naše území.

Součástí přednášky byly i ukázky z knihy, které přečetl herec Jan Hájek, který namluvil také audioknihu VyšetřovatelSoučástí přednášky byly i ukázky z knihy, které přečetl herec Jan Hájek, který namluvil také audioknihu Vyšetřovatelautor: Zuzana Böhmová/Grada

Máte na mysli rozpad Československa, ke kterému došlo i v podobné době jako ke konfliktu v Jugoslávii?

Dzurovy přednášky
Dzuro se pravidelně účastní veřejných diskusí v Česku i jinde ve světě, kde vysvětluje příčiny konfliktu v Jugoslávii, přibližuje svoji práci vyšetřovatele pro mezinárodní tribunál, vysvětluje nutnost kritického myšlení a varuje před reálnou hrozbou fake news. 16. září 2019 se uskutečnila přednáška na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, při které ukázky z knihy četl herec Jan Hájek, který namluvil audioknihu Vyšetřovatel. Další termíny diskusí Dzuro uveřejňuje na svém webu www.warcrimeinvestigator.com.

Přesně tak. A musím říct, že až zpětně po zkušenostech z bývalé Jugoslávie jsem docenil to mírové řešení, kterým se naše dva národy dokázaly rozejít. To, že se u nás něco podobného nestalo, bychom ale neměli brát jako samozřejmost. Každodenním životem bychom se měli snažit odolávat tomu, abychom nepodléhali nabízeným zjednodušeným a často populárním řešením našich problémů. Je snadné ukázat na někoho prstem a říct, to je ten, který za to může, protože má například tmavší pleť, nebo vyznává jinou víru. Tohle často fungovalo úspěšně již v minulosti, podívejme se například na holocaust a různé pogromy. Lidé jsou v podstatě stále stejní, jen umí vypilovat způsoby, jak se rychleji a efektivněji zabíjet a trýznit.

I přesto, co jsem v životě viděl a zažil, jsem ale realistický optimista. Stále věřím v to, že pravda a láska nakonec zvítězí, protože kdyby to nebyla pravda, tak jsme se všichni už dávno mezi sebou navzájem vyvraždili. Podívejte se, v jaké krásné zemi dnes žijeme. Zdá se vám snad, že by to, co naši předci pro nás vybudovali, mohl být výsledek dlouhodobého působení lži a nenávisti?

Na závěr to těžké téma trochu odlehčeme. Ve své knize citujete radu Vacátka. Máte rád detektivky, nebo spíše patříte k těm vyšetřovatelům, kterým ve filmových zpracováních vadí profesní nepřesnosti?

Třeba Případy prvního oddělení jsem si moc užíval, protože průběh vyšetřování zobrazují docela dost věrně. Filmy s Jamesem Bondem jsou zase samozřejmě úplně vyfabulované, ale o to více zábavné. No a třeba díly ze série Crime Scene Investigation (CSI, v Česku uváděné pod názvem Kriminálka Las Vegas, Kriminálka Miami atd., poznámka autorky) jsou vyloženě legrační. Detektivové tam třeba odeberou vzorek DNA, dají do zkumavky, vloží do zázračného přístroje, protřepou a z tiskárny během minuty vypadne výsledek. To je úplná hloupost a takových tam v CSI mají celé hromady. Chápu ale, že tvůrci musí příběh zjednodušit, protože kdyby měli popisovat, jak skutečně vypadá vyšetřování, nikdo by se na takový film nechtěl dívat. Místo jednoho hlavního a neohroženého hrdiny-detektiva by jich tam muselo být hned několik a třeba 14 dní by jen seděli v kanceláři, ráno si uvařili kávu a probírali hory přepsaných výpovědí. Nebo by sedm týdnů chodili kolem hromadného hrobu jako já na Ovčare. To by asi diváky moc nebavilo. Takže dobré detektivky mám moc rád, ale se stejnou oblibou si zajdu i do divadla, na koncert, operu nebo balet jak v New Yorku, tak doma v Praze. V poslední době se mi například moc líbil film Bohemian Rhapsody, který jsem viděl už několikrát na palubě různých letadel. Poslouchám klasickou hudbu, ale také rock a heavy metal, z toho jsem dosud nevyrostl. Jo a miluji golf, nikdy se ho nenaučím pořádně hrát, ale to neřeším. 

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud