Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Za mučení a vraždu novinářky doživotí. Dánský konstruktér Madsen byl sadista posedlý mrzačením žen

Za mučení a vraždu novinářky doživotí. Dánský konstruktér Madsen byl sadista posedlý mrzačením žen

Mimořádný proces, který vyvolává mimořádnou pozornost: V Dánsku po měsících padl verdikt v brutálním případu, který vzbudil ohlas po celém světě. Známý konstruktér Peter Madsen si za vraždu novinářky Kim Wallové vyslechl doživotní trest. Detaily jsou otřesné: Madsen ženu vlákal do ponorky vlastní konstrukce, kde už měl připravené „nástroje“. Wallovou poté mučil, zřejmě sexuálně napadl a zavraždil, tělo rozřezal. Připomeňte si případ, který v poslední době nemá obdoby.

Vražda v ponorce

Soud s Madsenem je podle agentury AFP v dějinách dánské justice ojedinělý vzhledem k místu činu, ale také osobnostem obou protagonistů – známého 47letého vynálezce-samouka a pohledné 30leté novinářky, která s ním chtěla udělat rozhovor.

Závěrečné řeči podle AFP jen potvrdily temnou stránku Madsenovy osobnosti a zvrhlou představivost, která byla plná násilí a zmrzačených žen. Části rozřezaného těla Wallové se našly v moři.

Madsen před soudem řekl, že je „opravdu, opravdu zarmoucený z toho, co se stalo“. Potíž je v tom, že na svůj zármutek stihl za dobu procesu nabalit minimálně tři různé verze toho, co se stalo. Podle žalobce Jakoba Bucha-Jepsena chtěl ve skutečnosti  spáchat „dokonalý zločin“. Tělo bez hlavy opatřil zátěží a vhodil ho do moře v kodaňské zátoce Köge.

„Měl ideální zločinný plán, jak se svěřil jedné přítelkyni v SMS,“ konstatoval Buch-Jepsen s tím, že o vině obžalovaného nelze pochybovat. Soud se s obžalobou ztotožnil a vyhověl jejímu návrhu doživotního trestu. Podle agentur to s ohledem na dánskou praxi znamená v průměru 16 let vězení. Zda se podobné „úlevy“ nakonec dočká i Madsen, není jasné.

Předsedkyně soudu Anette Burköová v odůvodnění maximálního možného trestu rovněž konstatovala, že Madsen vraždu novinářky předem naplánoval. „Jde o cynické, plánované sexuální zneužití a vraždu náhodně vybrané ženy, která v souvislosti se svou novinářskou prací vstoupila na palubu ponorky,“ citoval soudkyni dánský list Berlingske Tidende. Tříčlenná soudní porota rozhodla o vině a výši trestu pro Madsena jednomyslně.

Tělo rozřezal, novinářku prý ale nezabil

Obžalovaný své výpovědi několikrát změnil a nabídl dohromady již zmíněné tři verze příběhu. Nejdřív tvrdil, že novinářka zemřela nešťastnou náhodou, když na ni spadl těžký poklop ponorky.

Když to pitva vyvrátila, snažil se vyšetřovatele přesvědčit, že se nadýchala oxidu uhelnatého uvnitř jeho podomácku vyrobeného plavidla, zatímco on sám byl na jeho venkovní palubě. Madsen však přiznal, že se těla následně rozhodl zbavit, rozřezal ho a hodil do moře.

Pitva mimo jiné odhalila 14 poranění v oblasti genitálií oběti, což podle prokuratury nasvědčovalo sexuální povaze činu. Příčinu úmrtí novinářky nelze určit s jistotou, ale její plíce vykazovaly rysy mechanického dušení, které mohlo nastat při podřezání nebo udušení oběti.

Nářadí, internet a brutální animované filmy

Brutálnímu násilnému činu však podle AFP nasvědčují i povahové rysy Madsena. Žalobce mimo jiné poukázal na skutečnost, že před činem do internetového vyhledávače zadával klíčová slova „žena“, „stětí“ a „umírání“.

U soudu byly rovněž promítnuty animované filmy, které se našly v jeho počítači a které ukazovaly probodnuté, oběšené nebo popravené ženy. „Nebylo to sexuální povahy. Dívám se na tato videa, abych plakal a cítil emoce,“ hájil se výstřední Madsen.

Státní zastupitelství už dříve uvedlo, že Madsen čin chladnokrevně naplánoval. Na palubu si mimo jiné vzal nástroje, které s sebou běžně nevozil – pilu, šroubováky a nože, které k ničemu jinému nepotřeboval. Těmi pak Wallovou mučil. Novinářku údajně přivázal za ruce, nohy a hlavu, bil ji, řezal, bodal a až pak zavraždil. Na mrtvém těle novinářky se prý také sexuálně uspokojil.

Trup novinářky bez končetin a hlavy našel deset dní po jejím zmizení cyklista na pláži na kodaňském předměstí. O několik týdnů později nalezli policejní potápěči další části těla v plastových pytlích zatížených kovem zátoce Köge.

Madsen přibližně čtyřicetitunové a 18 metrů dlouhé plavidlo UC3 Nautilus zkonstruoval, aby se zapsal do historie jako tvůrce největší amatérsky postavené ponorky na světě. Jeho příběh místo toho vstoupil do dějin kriminalistiky jako velmi temná kapitola.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1