Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Zákon o holokaustu je pro Židy osobní a bude vířit vody. Izrael ale Polsko neodepíše, říká analytička

Zákon o holokaustu je pro Židy osobní a bude vířit vody. Izrael ale Polsko neodepíše, říká analytička

Kontroverzní zákon, který má trestat jakékoliv připisování odpovědnosti za holokaust Polákům, už od minulého týdne vyvolává rozhořčené reakce izraelských politiků. V noci na dnešek zákon schválil polský Senát a čeká ho už jen podpis prezidenta Andrzeje Dudy. Předlohu kromě Izraele odsoudily i Spojené státy, které jsou pro polskou vládu v čele se stranou Právo a spravedlnost klíčovým zahraničním spojencem. USA varují před zhoršením vztahů mezi Polskem a Izraelem, podle odbornice na izraelskou politiku Ireny Kalhousové však k závažné diplomatické roztržce nedojde – oba státy se totiž za současných okolností navzájem potřebují. „Nějakou dobu to však vody vířit bude, protože pro spoustu izraelských občanů a politiků to je velice osobní,“ říká pro INFO.CZ.

Navzdory kritice ze zahraničí si polská konzervativní vláda za zákonem stojí. Jeho prosazení vysvětluje snahou, aby polský stát ani jeho obyvatelé nebyli obviňováni z nacistických zločinů a vyvražďování Židů za druhé světové války. Už od minulého týdne, kdy zákon prošel dolní komorou polského parlamentu, však z Izraele přichází vlna pobouření, podle které se Varšava snaží zbavit zodpovědnosti a měnit historická fakta.

„V Izraeli zákon nesmírně rezonuje. Je to téma, které spousta Izraelců vnímá velmi osobně, protože mají sami polské kořeny a jejich rodiče nebo prarodiče z Polska pochází. To, jak se Poláci k Židům chovali před válkou a za války, je součást jejich rodinných příběhů. Takový zákon proto pochopitelně v Izraeli budí emoce – není to jen racionální, ale i emocionální záležitost,“ řekl a pro INFO.CZ analytička a odbornice na Izrael a Blízký východ Irena Kalhousová.

Důkazem toho, jak moc je toto téma pro Izraelce emotivní, jsou twitterové příspěvky šéfa izraelské strany Ješ atid (Budoucnost existuje) Ja'ira Lapida, který se na sociální síti pustil do slovní přestřelky s polskou ambasádou v Tel Avivu. „Naprosto odsuzuji nový polský zákon, který se snaží popírat polský podíl na holokaustu. Byl naplánován v Německu, statisíce Židů ale byly zavražděny, aniž by se s jediným německým vojákem setkaly. Polské tábory smrti existovaly a žádný zákon na tom nic nezmění,“ napsal izraelský politik na twitteru.

Na jeho příspěvek polské velvyslanectví rázně odpovědělo s tím, že podobná tvrzení „jen dokazují, jak je vzdělání o holokaustu nedostatečné dokonce i zde v Izraeli “, a že záměrem zákona je „ochránit pravdu před těmito pomluvami“. Reakce polské ambasády Lapidovo rozhořčení pochopitelně ještě prohloubila. Napsal, že by se velvyslanectví mělo omluvit. „Jsem synem přeživšího holokaustu. Moje babička byla v Polsku zavražděna Němci a Poláky. Nepotřebuji od vás žádné školení o holokaustu,“ napsal na twitteru.

Poláci nejsou jen oběti a hrdinové

Trnem v oku jsou pro polskou vládu slovní spojení, jako „polské tábory smrti“, které odkazují na geografickou polohu nacistických lágrů včetně toho v Osvětimi. Ke zděšení Poláků tento obrat v roce 2012 použil také bývalý prezident Barack Obama, když ve Washingtonu posmrtně ocenil Medailí svobody Jana Karského, který byl za války členem polského odboje a mezi prvními informoval svět o holokaustu. Za svá slova se Obama následně omluvil. Podle nového zákona by přitom za podobné termíny mohl dotyčnému hrozit i tříletý trest vězení.

Podle Kalhousové nový zákon koresponduje s politikou vlády konzervativní strany Právo a spravedlnost, která si dala za cíl „pracovat na takzvané historické politice“, která jakoukoliv kritiku Polska zapovídá. Minulé vlády přitom nastavily kurz, v jehož rámci byly ochotné se k temné historii a činům některých polských obyvatel za druhé světové války přiznat. „Za prezidenta Aleksandera Kwaśniewského vláda podporovala historický výzkum a byla připravená přijmout některé důsledky těchto výzkumů, které Polsko ukazovaly ne jen v pozitivních barvách. To ale současná vláda naprosto odmítá, a tento zákon tak do vývoje posledních dvou let zapadá,“ říká analytička.

„Není to překvapivé, problém ale je, že zákon vychází vstříc velmi konzervativním politickým názorům a do určité míry utne tu debatu, která v Polsku za posledních 25 let výrazně postoupila směrem k vyrovnání se s minulostí – to znamená nevidět Polsko pouze jako oběť, ale jako zemi, kde se děly věci, které byly špatné. Tato sebereflexe nyní bude hrozně potlačovaná a bude to problematické v první řadě pro historiky,“ vysvětluje Kalhousová.

Podle ní tak zákon může ohrozit výzkumnou práci institucí, které se na polskou historii nedívají jako na jednoznačně heroickou – tedy že Poláci byli buďto hrdinové, nebo oběti nacismu. „Ta realita byla komplikovanější. Poláci se k některým svým židovským spoluobčanům chovali otřesně a vláda nechce, aby se výzkumná práce tímto směrem ubírala,“ říká expertka na Izrael.

Polsko a Izrael se dnes velmi potřebují

Kontroverzní zákon zvedl ze židle nejen Izrael, ale také Spojené státy – důležitého spojence Polska v rámci NATO. Washington vyzval polské politiky v přehodnocení textu s tím, že by zákon „mohl ohrozit svobodu projevu a akademické rozpravy“. Jak uvedlo americké ministerstvo zahraničí, je třeba „dbát na to, abychom nebránili diskusi o holokaustu“. Spojené státy také vyjádřily obavy, že by rozkol způsobený kontroverzním zákonem mohl ohrozit vztahy Polska s Izraelem.

„Izrael je s kritikou současných středoevropských režimů – ať už maďarského v čele s Viktorem Orbánem nebo toho polského – velmi opatrný, protože jsou tyto země považovány za přátele Izraele. Izrael se tedy do této debaty příliš nepouští, tentokrát je ale ta kritika veliká, protože tohle už z izraelského pohledu nejde přehlížet,“ upozorňuje Kalhousová na překročení pomyslné červené linie, které přineslo schválení zákona polským Senátem.

Dlouhodobé narušení diplomatických vztahů ale Kalhousová nepředpovídá. „Poláci ani Izraelci si podle mě nepřejí, aby to přerostlo v nějakou zásadní diplomatickou roztržku. Polská vláda naopak bude akcentovat, že podpora Izraeli trvá. Pro současné izraelské vedení to bude nějakou dobu téma, které ale nakonec oslabí, a napětí ve vztazích se uklidní. Podle mě to nebude mít nějaký fatální dopad, protože obě strany se vzájemně potřebují možná víc než kdy dřív,“ tvrdí analytička.

Pozice Izraele v zemích Evropské unie je totiž v poslední době stále slabší. Důvodem je mimo jiné politika premiéra Benjamina Netanjahua, který navzdory mezinárodní kritice pokračuje ve výstavbě izraelských osad na palestinském území. „Dalo by se říct, že spousta evropských zemí má vůči politice izraelského premiéra výhrady a blízkovýchodní mírový proces je u ledu, což pozici Izraele komplikuje, a o to víc Izrael potřebuje země, které jsou připraveny tyto jeho zájmy na úrovni EU ale i v OSN hájit a mezi ně Polsko určitě patří. Takže Izrael nemá na výběr a nebude chtít hodit Polsko přes palubu,“ domnívá se Kalhousová.

O narušení vztahů s Izraelem ale nestojí ani Varšava. „Polsko od roku 1989 pracuje na tom, aby se zbavilo image antisemitské země, která si vyřešila svou minulost,“ říká Kalhousová s tím, že nový zákon může tyto snahy poškodit. „O to víc se budou snažit ukázat, že vztahy k židovskému státu jsou bezvadné a že ten zákon na tom nic nemění a má je zabránit tomu, aby bylo Polsko – jak to interpretuje tamní vláda – nespravedlivě osočováno z toho, že mělo podíl na vyvraždění polských Židů,“ říká analytička.

Zákon však podle ní vody v izraelsko-polských vztazích na nějakou dobu přeci jen rozvíří, protože se to spousty izraelských občanů silně dotýká. „Není to jen diplomacie a politika, je to opravdu osobní záležitost,“ uzavírá Kalhousová. 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1